Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte
Moderní svět si užívá technický pokrok, o jakém se našim předkům nesnilo. Ne vždy jde však o přínos. K nejviditelnějším globálním problémům patří přemíra neúčelně směrovaného umělého osvětlení, jež škodí přírodě i našemu zdraví. A navíc nás připravuje o skutečné klenoty hvězdné oblohy
Někteří z nás si ještě vybaví, jak chodili spát za tmy a teprve časně ráno se na několik hodin zapínaly lampy pouličního osvětlení. Dnes už se svítí všude, i tam, kde to po většinu noci není potřeba. Jako argument zaznívá větší bezpečnost, ačkoliv statistiky zmíněný mýtus poměrně úspěšně vyvracejí. Tak či onak, ve výsledku je světla v noci přespříliš a kvůli neúčelnému směrování z něj velká část uniká pryč do horního poloprostoru. Tam ovšem jen tak nemizí, nýbrž se rozptyluje na prachu a molekulách vzduchu a vytváří jakousi světelnou záclonu, přes kterou nevidíme noční nebe. A to zdaleka nejen ve městech.
Rozptýlené světlo totiž putuje i stovky kilometrů do stran, takže opravdu panensky tmavou noční oblohu posetou tisícovkami hvězd najdeme až velice daleko od civilizace. V Evropě, na východě USA či třeba v Japonsku už místa s pravou přírodní tmou neexistují. Může se zdát, že nejde o důvod k alarmu: Světlo v noci využíváme pro práci, ochranu majetku, dopravu i zábavu. Ale opravdu ho potřebujeme tolik? Nasvícené památky, zářící billboardy, přezářená, ačkoliv prázdná parkoviště supermarketů…
A co hůř – jde o jasná světla bílé barvy, tedy s velkým obsahem modré složky spektra. Ta hraje pro organismus důležitou roli ve dne, jenže v noci je velmi nebezpečná, neboť zabraňuje vylučování potřebného množství hormonu melatoninu, který tělo během spánku udržuje v regeneračním módu. A tak se přebytečným, neúčelným a špatně chromatizovaným svícením dobrovolně vystavujeme zkázonosnému vlivu, což platí pro víc než 80 % globální populace. V Evropě a v Americe nezná život v noci bez světelného smogu dokonce 99 % obyvatel.
U nás na vesnici…
Na svých přednáškách se často setkávám s „mýtem tmavé oblohy za městem“. Lidé popisují krásu nočního nebe u nich na vesnici, kde na obzoru jen „trošku“ svítí nějaké to větší město. Bohužel je zmíněná zkušenost stále daleko od reality tmavé hvězdné oblohy. Řečí čísel: Uprostřed největších aglomerací dnes za jasného počasí spatříme na žlutém nebi vybledlý úplněk a zhruba 5–10 nejjasnějších objektů, většinou planet a pár nejzářivějších hvězd. Na okraji velkoměsta či uprostřed okresních sídel se už může Měsíc na obloze docela vyjímat a napočítáme několik desítek stálic spolu s jasnými planetami. Za městem spatříme nejvýraznější souhvězdí, hvězd bude do stovky a rozeznáme kousek Mléčné dráhy, byť jen náznakem.
TIP: Rytíři temna: Obyvatelé ostrova Niue jsou prvním národem „temného nebe“
Na většině českých vesnic panuje o poznání příznivější situace: Stálic bychom mohli napočítat i několik stovek až jeden tisíc. Horizont v noci svítí jasně do žluta, od rozptylu světla z měst vzdálených desítky kilometrů. V nadhlavníku už je vidět Mléčná dráha, zejména v létě. Ale o pravé tmavé hvězdné nebe se stále nejedná.
Bortleho stupnice v podání astrofotografa Tomáše Slovinského. Oblohu zachytil na šesti různých místech Slovenska v prostředí s různou mírou světelného smogu, a to stejnou expozicí a při téže citlivosti fotoaparátu. Skutečně přírodní tmavé nebe stupně 1 už v Evropě nenajdeme.
(foto: Tomáš Slovinský ©)
Existuje totiž oficiální stupnice, nesoucí jméno amerického astronoma Johna E. Bortleho, která na devítistupňové škále sofistikovaně popisuje kvalitu oblohy: Té dokonalé patří číslo 1, nejhorší je 9. Ono úžasné vesnické nebe se nachází sotva mezi trojkou a čtyřkou, zatímco naprosto tmavá obloha pak mnohým zůstává zapovězena. Nebe poseté více než 3 500 stálicemi viditelnými pouhýma očima, Mléčná dráha klenoucí se od obzoru k obzoru, hvězdný koberec bohatý i nízko nad obzorem… Zdaleka přitom nejde o všechny klenoty, jež můžeme na tmavé hvězdné obloze zahlédnout…
Dokončení: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte (2)
