Bukovina: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska
Malebná Bukovina, kterou hraniční linie dělí mezi Rumunsko a Ukrajinu, proslula nejen svými nekonečnými lesy, ale i nádhernými kláštery a jedinečnou černou keramikou
Pokud se do jižní Bukoviny vydáte autem, bude pro vás klíčová silnice, jež se vine přes hradbu východních Karpat a spojuje oblast se sousední rumunskou župou Maramureș. Ovšem ještě než na ni zamíříte, nezapomeňte se pojistit a přibalte si také velmi pevné nervy – v míře rozbořenosti totiž zmíněná cesta jen těžko hledá konkurenci a s trochou nadsázky ji lze přirovnat k tankodromu. A jako by nestačily všudypřítomné výmoly, prověří vaši ostražitost také místní obyvatelé: Třeba když se před vámi zčistajasna objeví pastýř se stádem ovcí a vy budete muset chtě nechtě zastavit.
Výlet do minulosti
Celou cestu z župy Maramureș lemují hluboké bukové lesy, jež dělají čest jménu oblasti. Spatříte je však i v dalších částech kraje, poněvadž porůstají dvě třetiny jeho plochy. Harmonicky se přitom střídají s údolími, v nichž se rozkládají pole a louky plné úhledných kupek sena. Celá jižní Bukovina – kromě svého správního centra Suceava a několika dalších městských středisek – působí velmi rurálně a divoce. Tento dojem ještě umocňují malebné vesničky a všudypřítomné koňské povozy, které jsou k silniční dopravě uzpůsobeny nejen gumovými pneumatikami, ale dokonce i poznávacími značkami. Ničím neobvyklým není ani sedlák vedoucí po silnici na provaze krávu.
Venkovský charakter jižní Bukoviny dokreslují kočující Cikáni. Narazíte-li na tábořiště, kde muži kovají koně a děti si hrají vedle povozu stojícího opodál, budete se muset štípnout, zda jste se náhodou neocitli pomocí stroje času ve středověku. Pocity jako z jiné doby pak podtrhují i mysteriózní kláštery skryté ve zvlněné zalesněné krajině, jež vznikly ve směsici byzantských a gotických architektonických vlivů s renesančními prvky. Tyto svaté stavby jsou obvykle prvním cílem většiny návštěvníků a symbolizují celý kraj – osm z nich se dokonce dostalo na seznam UNESCO.
Bible pro všechny
Nejen uvnitř, ale i zvenčí zdobí zmíněné svatostánky cenné freskové malby, které si díky neznámému složení zachovávají už od středověku syté a svěží barvy. Výjimkou bývá severní strana staveb, která pravidelně čelí neblahým rozmarům počasí. Ačkoliv vnější výmalba chrámů není vyloženě zvláštností jižní Bukoviny, v podobném rozsahu a celistvosti ji nenaleznete nikde jinde.
Malované kláštery, z nichž každému dominuje jiný barevný odstín, představují otevřenou obrazovou Bibli, ve které si mohli „listovat“ i nevzdělaní vesničané. Zároveň jde o nejskvělejší vzpomínku na zlatý věk moldavského malířství – díla vznikala převážně v 1. polovině 16. století, kdy byla Bukovina politickým centrem celé Moldávie.
Mocný vliv Byzance
Byzantské je především prostorové uspořádání kostelů, rozdělených na otevřenou předsíň, uzavřenou předsíň, pohřební komoru a hlavní loď s trojdílným závěrem, který tvoří tři apsidy. Uvedeným schématem symbolizovali stavitelé osud Krista – od vtělení až k oběti na kříži.
Jednotlivá témata maleb měla obvykle na vnějších i vnitřních zdech chrámů ustálené místo. Například fresku zakladatele kláštera naleznete nejčastěji vpravo na západní stěně hlavní lodě. Kromě vzdělávání negramotných věřících pomáhaly malby také odrážet rostoucí vliv protestantismu a především islámu. Právě proti nájezdům osmanských Turků pak okolo klášterních komplexů vznikalo opevnění.
Obrazy v obležení
Klášter Moldoviţa nabízí jedinečné ikonografické téma – nejlépe zachovanou scénu obléhání Konstantinopole perskou armádou v celé jižní Bukovině. V klášteře Suceviţa vás zase zaujme scéna žebříku sv. Jana Klimaka, představující cestu ke spáse pokrytou nástrahami. Nevelký kostelík Arbore postrádá věž a obklopuje ho ztichlá zahrada vybízející k rozjímání. Klášter Humor se může pochlubit nejstarším autoportrétem rumunského malířství, i když už ne příliš zřetelným. Voroneţ zase překvapí nejrozsáhlejším zachycením Posledního soudu a řadou dalších fresek, díky nimž bývá právem nazýván Sixtinskou kaplí Východu.
Poslední jmenovaný je ze všech malovaných klášterů nejproslulejší, a proto setrvává v permanentním obležení turistů z celého světa – cestu k němu dokonce lemují stánky se suvenýry. Naopak klášter Probota, ležící poněkud stranou, zůstává kvůli značně zašlým venkovním malbám mimo zájem návštěvníků, přestože jeho vnitřní výzdoba neztratila nic ze své původní krásy. O to víc vás bude mrzet, že se v jeho útrobách nesmí fotografovat. A pokud byste si přece jen chtěli nějaké snímky pořídit, postaví se vám do cesty místní jeptišky s varovně vztyčeným ukazovákem.
Kořeny černé keramiky
Nedaleko za Suceviţou se nachází obec Marginea, jež proslula výrobou tradiční černé keramiky. Kořeny tohoto řemeslného umění sahají do období mezi 12. a 15. stoletím, přestože se jeho původ a technika odvozují už od starověkých kmenů Getů a Dáků, kteří výrobky používali ke skladování potravin. Dnes jsou místní dílny otevřeny pro veřejnost, tudíž vám nic nebrání sledovat vznik pověstné keramiky na vlastní oči. Typickou černou barvu získávají hrnce a vázy během ochlazování v hustém dýmu. A pokud byste po nějakém kousku zatoužili, můžete si jej hned koupit v přilehlých obchůdcích.
TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou
Neopakovatelné zážitky nabízí také solný důl Cacica: Otevřel se za Rakouska- -Uherska v 90. letech 18. století, načež tam byli přivezeni polští dělníci z Haliče, jejichž potomci žijí v okolí dodnes. Pozornost zaslouženě přitahuje i skanzen fungující od roku 1995 nedaleko Suceavy: Ukrývá celkem 53 lidových staveb z celé Bukoviny utvářejících tradiční vesnici, přičemž nechybí ani kostel se zvonicí z roku 1783 nebo hrnčířská dílna. V každém objektu se prostřednictvím vystavených předmětů či figurativních scén seznámíte s jiným aspektem života na bukovinském venkově, a přestože skanzen není nejrozlehlejší, působí jednotně a neustále se rozšiřuje.
Pevný jako buk
Jméno „Bukovina“ se začalo jako označení oblasti používat po anexi rakouskou monarchií roku 1775. Jeho původ je slovanský a jde samozřejmě o odvozeninu od pojmenování buků, které v té době porůstaly většinu tamního území.
Region Bukovina se rozkládá na hranicích severovýchodního Rumunska a západní Ukrajiny. Na severní a jižní část se rozdělil roku 1940 na základě sovětského ultimáta a toto členění potvrdila po druhé světové válce pařížská mírová smlouva z roku 1947. Jednalo se o logický důsledek přítomnosti silného ukrajinského etnika na severu, ovšem z historického hlediska šlo o narušení teritoria Moldavského knížectví. Největší město Bukoviny – Černovice – leží na ukrajinském území a má asi 260 tisíc obyvatel.