Kladivo, které zastavilo Araby: Karel Martell a bitva u Poitiers

V bitvě u Poitiers se protnuly zájmy dvou expandujících říší, franské a arabské. Oba aktéři měli zájem co nejvíce rozšířit svou moc a zvětšit ovládané území. Velmi atraktivními se jevily zejména kraje na jihu dnešní Francie a z pohledu Arabů pak také jakékoliv území, kam byli schopni postoupit. I proto se vypravilo arabské vojsko umajovského chalífátu na sever, kde dosáhlo až k řece Loiře. Zde však narazilo na odpor Franků, jejichž panství představovalo první skutečnou říši Západu od pádu římského impéria. Osudový den nadešel v průběhu října roku 732.

Pro větší slávu Alláha

Bylo to právě sto let od smrti proroka Mohammeda, když Arabové při své expanzi dosáhli nejsevernějšího bodu, kraje mezi městy Poitiers a Tours. I proto se střetu z roku 732 někdy říká bitva u Tours.

Během uplynulého století si muslimští nájezdníci podmanili celý Přední Východ, Persii, Mezopotámii a severní Afriku, takže Byzantské říši zbyla za Bosporem pouze Malá Asie. Vpádem do vizigótské Hispánie roku 711 započali Arabové s dobýváním evropského kontinentu. Na nově získaném území vznikla provincie Al-Andalus. Přibližně roku 718 překročila arabská vojska Pyreneje, podmanila si vizigótskou Septimánii a od roku 720 pevně zabrala Narbonne. Zde se také usadil umajovský místodržitel provincie a antické město s velkým přístavem a pevnými hradbami se stalo na dlouhou dobu opěrným bodem arabských výbojů.

Brzy padla do rukou Maurů i další jihofrancouzská města s výjimkou Toulouse, které nájezdníci roku 721 sice oblehli, ale utrpěli nečekanou a tvrdou porážku od akvitánského vévody Euda. Nájezdy mířily stále hlouběji do Galie, a tak už o čtyři roky později nacházíme Araby u města Autun v Burgundsku. Jejich další postup byl ovšem znesnadněn vnitřními problémy na území dobyté Hispánie, kde noví páni museli čelit houževnatému odporu křesťanů v asturských horách.

Avšak mnohem větší problém představovala revolta Berberů, kteří byli jako arabští spojenci usazeni v západních Pyrenejích, aby je střežili. Berbeři, nespokojení s tím, jak s nimi Arabové zacházeli, uzavřeli spojenectví s akvitánským vévodou Eudonem a vytvořili na severovýchodě poloostrova vlastní stát. Obnovit jednotu muslimů dokázal až Abdul Rahman al-Gháfiqi, od roku 730 nový místodržitel provincie Al-Andalus s titulem emíra. Když se vypořádal s hrdými Berbery, přišla řada na odbojného vévodu, který stál v cestě dalšímu arabskému postupu. Psal se rok 732.

Příliš mnoho nepřátel

V době, kdy Arabové pronikli za Pyreneje, nabývala Franská říše pomalu, ale jistě, zpět svůj starý lesk. Bylo to zásluhou jediného muže, Karla Martella (kolem 688–741), faktického vládce země. Franská říše byla v první čtvrtině 8. století nejednotná, rozdělená na Austrasii a Neustrii, z nichž každá měla svého majordoma, výkonného správce království. Kromě toho existovala také zcela nezávislá území, která byla dříve součástí říše, nyní však vedla samostatný život. To byl případ Burgundska či Akvitánie. Merovejští králové nedokázali proti vlivným správcům prosadit vlastní autoritu a byli jen loutkami v rukou nejmocnějších. Roku 715 se po svém otci Pippinovi stal austrasijským majordomem jeho nemanželský syn Karel, od 9. století příhodně zvaný Martellus – Kladivo.

Značnou moc a respekt si vydobyl již Karlův otec. Syn se vydal v jeho šlépějích. Nejprve skoncoval s ambicemi Neustrijců a rozhodným vítězstvím u Vinchy roku 717 i obratnou politikou podřídil Neustrii své vůli. Loajalita Neustrie umožnila Karlovi řešit problémy na východní hranici, za Rýnem, kde žili Sasové, Alamani, Durynkové a Bavoři. Všechny tyto kmeny se kdysi zpovídaly franskému králi, který jim nechával dostatečnou autonomii, avšak nyní představovaly pro Franky reálné nebezpečí. Tak se Karel roku 720 vypravil proti Sasům a o pět let později si podmanil i ostatní kmeny za Rýnem. Jestliže Karel Martell pevně začlenil kmeny za Rýnem do franské sféry politického vlivu, pak jeho vnuk Karel Veliký pohanské Germány zlomil a ovládl úplně.

Kolem roku 730 vstoupil Karel Martell do otevřeného konfliktu také s Akvitánií, kde vládl vévoda Eudo, jehož čerstvým spojencem byli vzbouření Berbeři. Eudo se ale nedlouho poté ocitl v kleštích. Z jihu musel čelit nájezdům Maurů a na severu o sobě dávalo vědět franské Kladivo. Když byl krátce po sobě dvakrát poražen Araby, obrátil se na severního nepřítele s prosbou o pomoc.

Poslední naděje

Žádost vévody Karel vyslyšel, leč s jednou podmínkou – Eudo i s celou Akvitánií uznají svrchovanost Franské říše. Pro Karla Martella nebyl nadcházejcí střet se silami umajovského chalifátu ničím překvapivým, nepochybně měl dostatek informací o dění v Hispánii i o arabských nájezdech za Pyreneje, do někdejší římské Galie. Měření sil bylo jen otázkou času. Proto Karel potřeboval disponovat dostatečně silnou disciplinovanou armádou, kterou by mohl kdykoliv nasadit. Nejen proti Arabům, ale i proti Germánům za Rýnem. To ovšem vyžadovalo dostatek prostředků na její zaplacení. V podstatě jediným dostupným zdrojem jmění byly tehdy kláštery, jimž Karel bez zábran odňal část majetku, aby ho obratem ruky postoupil svým věrným za vojenskou službu. Nepohnuly jím ani výhrůžky exkomunikací.

Franské vojsko bylo jedinou silou na území někdejší Západořímské říše, která se mohla postavit arabské expanzi. Naopak Arabové nespatřovali ve Francích žádnou vážnější hrozbu, natož pak v ostatních „národech“. Proto se v mnoha menších rozptýlených oddílech pohybovali od jihu země k Loiře na severu a plenili. Hlavní těleso jejich armády postupovalo pomaleji. Mozarabská kronika z roku 754 uvádí i hlavní cíl arabského tažení roku 732, totiž bohaté město Tours s hrobkou sv. Martina, nejvyhledávanější poutní místo na Západě: „Když Abd ar-Rahman pronásledoval Euda, rozhodl se vyplenit Tours zničením tamních paláců a vypálením jeho kostelů“.

Ať už tuto skutečnost ohlásili Karlovi zvědové, nebo sám takový vývoj předpokládal, zamířil i mocný majordomus k městu. Moc dobře věděl, že jeho strategickou výhodou může být okamžik překvapení a vhodný výběr místa bitvy, proto zde musel být první.

Bezstarostní Arabové

Zatímco Karel Martell svolával ze všech krajů posily s významným podílem zkušených veteránů z předchozích válek, Arabové mu nevědomky poskytovali potřebný čas. K Tours rozhodně nespěchali. Významné zdržení znamenalo čekání na žně, neboť potřebovali krmivo pro svou početnou jízdu. Mezitím Karel shromáždil své vojsko, s nímž se vydal k plánovanému místu střetu. Ne však po silnicích, těm se vyhýbal, ale kopcovitým terénem. Životně důležitou úlohu pro něj hrálo utajení. Jižně od Tours, blíže k Poitiers, našel ideální terén, kde mohl odolávat Arabům. Franské vojsko zaujalo postavení na kopci a zformovalo se do pevně semknutého čtverce. Skryto za stromy, znemožňovalo určit množství vojáků a využít plně síly arabského jezdectva.

Když Maurové konečně minuli Poitiers, ke svému překvapení narazili na franskou armádu. Pokud chtěli dosáhnout cíle cesty a napadnout Tours, museli se s Franky utkat. Pro nevýhodnost terénu se jim do bitvy moc nechtělo a podle Mozarabské kroniky podnikali celých sedm dnů proti Frankům menší výpady. Nakonec emír Abdul Rahman zavelel ke generálnímu útoku, avšak „lidé ze severu zůstali nehybní jako zeď, držíce pohromadě jako ledovec v chladných krajích. Mrknutím oka Araby zničili mečem“. Frankové nezakolísali ani jednou, ačkoliv útoky muslimů byly tvrdé a opakované, s nasazením pěchoty a zejména těžké jízdy, na jejíž drtivou sílu Abdul Raman spoléhal. 

Velkolepé vítězství

Frankové bojovali výhradně jako pěchota, přesto tváří v tvář obávané arabské jízdě dokázali obstát. Musíme obdivovat válečnický um, odvahu a disciplinovanost Martellových mužů, kteří ani jednou neporušili čtvercovou formaci. Karel se ale nedržel pouze defenzivní taktiky. Podle anonymního arabského kronikáře vyslal uprostřed druhého dne bitvy oddíl zvědů do nepřátelského tábora, aby osvobodili co nejvíce otroků a rozpoutali zmatek. Tento trik se odvážnému majordomovi povedl, část jízdy se stáhla z boje, aby řešila problém v zázemí. Ostatní arabští bojovníci odliv sil považovali za ústup a houfně se k němu začali připojovat. Franské i arabské prameny uvádějí, že ve chvíli, kdy se jim v ústupu Abdul Rahman pokoušel zabránit, byl Franky zabit. Muslimská armáda se zhroutila. 

Dokonce ani v této chvíli neporušili Frankové svou formaci kvůli pronásledování nepřítele. Karel v ní dokázal udržet své muže až do druhého dne, neboť očekával další útok. Boj ale skončil, Frankové zvítězili. V bitvě u Poitiers se ukázalo, jak důležitá je disciplinovanost, když je pěchota podrobována útokům jízdy. Opak se mohl stát osudovou chybou, jak nám o tom vypráví příběh bitvy u Hastings roku 1066, kdy Anglosasové ve střetu s Normany porušili formaci neuváženým pronásledováním a byli zničeni. 

Arabská armáda se během noci spěšně potichu stáhla, Frankové nalezli jen opuštěný tábor se stany a vybavením. Jejich vítězství bylo úplné a Karel Martell je poté ještě několikrát zopakoval. Arabové se v blízkosti Tours již nikdy neobjevili, svých výbojů na jihu Galie se ale nezřekli.

V čem tkvěla příčina jejich porážky? Problém jistě nelze hledat v síle obou armád. O počtu nasazených bojovníků nemáme žádná soudobá čísla, reálný odhad počítá zhruba s vyrovnanými silami 30 000 mužů na každé straně. Mnohem závažnější je fakt, že arabské velení udělalo několik strategických chyb.

TIP: Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Muslimové od počátku Franky podceňovali a nepovažovali je za rovné soupeře. Abdul Rahman také špatně vyhodnotil situaci, když předpokládal, že Frankové nepodpoří původně znepřátelené Akvitánce. Zcela selhali rovněž arabští zvědové, emír zřejmě vůbec nepovažoval za nutné sledovat pohyb nepřítele. Pokud by tak učinil, zbavil by Franky jakékoliv šance na vítězství. Mohl proti nim pouze s jízdou vyrazit dřív, než by soustředili své síly. To se však nestalo a arabská expanze tak byla zastavena. Nyní konečně začali Arabové brát franskou moc vážně.