Keňský Národní park Meru: Místo, kde se odehrával příběh lvice Elsy

Na severovýchodě Keni, na východním úpatí pohoří Mt. Kenya, se skrývá jeden z nepříliš známých přírodních pokladů. Národní park Meru, jenž má rozlohu 870 km², patří mezi středně velká chráněná území. Protože je však součástí komplexu chráněných území, jenž zahrnuje národní park Kora (1 618 km²) a přírodní rezervace Bisanadi (600 km² ), Rahole (1 477 km²) a Mwingi (682 km²), což v souhrnu znamená více než 5 000 km², představuje živoucí kus původní divočiny východní Afriky. 

Minulost plná slávy i smutku

Národní parky Meru a Kora jsou spojovány s mimořádnými osobnostmi ochrany přírody. Kasovní trhák Born Free o lvici Else, jenž vznikl na konci 60. let minulého století, byl natočen podle událostí, jež se odehrávaly právě zde. Jména George Adamsona (jenž si ve svahilštině vysloužil přezdívku Baba ya Simba, tedy Otec lvů) a jeho ženy Joy jsou všeobecně známá. V sedmdesátých letech sem i proto ročně proudily desetitisíce návštěvníků, aby zhlédli místa s vazbou na úspěšný film a také, aby pozorovali zástupce v té době zde velmi bohaté fauny. 

Ekoturistika právě zažívala boom a národní park Meru patřil k nejoblíbenějším v celé Keni. V osmdesátých letech se to ale zásadně změnilo. V oblasti se rozmohlo masivní pytláctví, které původní bohatou faunu srazilo na kolena a například nosorožci byli totálně vystříleni. George Adamson se snažil tomuto řádění postavit do cesty společně s další osobností ochrany přírody Tony Fitzjohnem, ale neúspěšně. V roce 1989 byl Adamson spolu s dvěma spolupracovníky zastřelen pytláky v rezervaci Kora. Ta se o několik let později stala národním parkem, který se snaží pozvolna rehabilitovat zmíněný Tony Fitzjohn, mimo jiné autor knihy Born Wild.

Příjezd mezi akácie a baoaby 

Národní park Meru jsem v navštívil v roce 2009 a pak znovu roku 2017, vždy jako individuální turista. Přes různé drobné potíže jsem ani jednou nelitoval. Silnice vedoucí z města Meru je zpočátku perfektní asfaltka, která se však na posledních padesáti kilometrech mění v tankodrom. Je plná děr, jejichž celková plocha na posledních kilometrech převyšuje plochu zbylého asfaltu.

Než dosáhnete kýžené vstupní brány Murera, musíte proto jet velmi pomalu. Podle nových pravidel Správy keňských parků (Kenya Wildlife Service) není v současnosti možné platit cokoli v hotovosti, ale bez problémů hradíme vstupní poplatek a ubytování v chatkách Kinna kreditní kartou. Kdo má méně času, více peněz a chtěl by rozbitou příjezdovou cestu vynechat, může přiletět z Wilsonova letiště v Nairobi přímo do centra parku, kde je dobře udržovaný přistávací pruh, asi za hodinu. V tom případě ale také musí zvolit ubytování v jedné z místních soukromých lodží.

Dechberoucí krajina Národního parku Meru. (foto: František Pelc - se souhlasem k publikování)

Pár stovek metrů od brány vás pohltí krásná africká krajina tvořená savanou s akáciemi, solitérními palmami dumami thébskými (Hyphaene thebaica) a baobaby. Jsou zde rozsáhlé plochy polovyschlých sezónních mokřadů, a to vše rámují osamocené skalní suky (inselbergy) vulkanického původu a v dálce hřbety pohoří. 

Sloni se vracejí

Přestože je park už v kontaktu s polopouštní krajinou, je bohatý na vodu a protéká jím více než deset různě velkých řek a potoků. Největší řeka Tana tvoří jihovýchodní část jižní hranice, severní ohraničení je zase totožné s tokem říčky Rojewero. Občas je v dálce k vidění i monumentální masiv Mt. Kenya, jenž je po Kilimandžáru druhým největším vrcholem Afriky.

Konstatoval jsem, že od roku 2009 se charakter parku, bohudík, na první pohled nezměnil. Je zde stále k vidění divoká opuštěná krajina a lze tady pozorovat zástupce africké megafauny v téměř kompletním složení. Rovněž ptáků se zde vyskytuje okolo 400 druhů. Určitým indikátorem stavu fauny je populace slona afrického. V šedesátých letech, kdy byl park založen, zde žilo více než 3 500 jedinců. Po pytláckých masakrech v osmdesátých letech zbylo sotva 200 slonů a v posledních desetiletích se populace pozvolna zotavuje. Podle nedávného sčítání je na území parku Meru a části přilehlé reservace Bisanadi vázáno 650 kusů. Stojí za zmínku, že tlak pytláků i tak dodnes zůstává problémem a v okolních rezervacích, dokonce ani v navazujícím NP Kora, dnes prakticky žádní sloni trvale nežijí.

Noc skoro dobrodružná 

Úplně první noc v kempu Kinna byla docela rušná. S ženou Ivetou jsme na místo dorazili pozdě odpoledne a byli jsme jedinými hosty kempu. Vůz se stanem na střeše jsme umístili nedaleko sociálních zařízení a rozdělali oheň, protože se začínalo stmívat. Při sklence vína a za plápolání ohně jsme se kochali africkou noční oblohou plnou hvězd a rozhlíželi se kolem, když nedaleko od nás zasvítily v měsíčních paprscích dva páry očí. Dávám přednost tomu, když vím, s kým mám tu čest, a tak lezu do vozu a rozsvěcuji světla. A vida – našimi společníky jsou hroší matka s mládětem. Zaparkovali jsme na jejich každodenně využívané trase. 

Přeparkoval jsem proto o deset metrů vedle a hroší máma s potomkem nás za chvíli důstojně minuli. Rozdělali jsme tedy nový oheň a meditovali o tom, jak jsme byli moudřejší a ustoupili. Jenže netrvá dlouho a v temné noci opět vidíme odlesky mnoha párů očí. Opakuji již osvědčený postup a světla našeho auta tentokrát odhalí několik desítek buvolů, kteří se přes náš kemp vrací od řeky do savany. Podruhé se nám už nechce „být moudřejší“, a tak auto zůstává na svém místě. Přikládáme na oheň a jdeme raději spát. 

Když nás po zpola probdělé noci ráno vítá správce kempu, chvíli máme pocit, že přece jen ještě spíme. Jako doprovod s sebou totiž má ochočenou žirafu! Po zkušenostech první noci jsme se každopádně přestěhovali do jedné z jednoduchých, ale pohodlných chatek. V kempu jsme kromě ní využívali i překvapivě udržovaný bazén a celkem jsme zde strávili týden. Kinna není žádný luxus, ale za nízkou cenu poskytuje základní komfort a neopakovatelnou atmosféru uprostřed divoké přírody. Vždyť kde se vám k domu budou pravidelně chodit pást impaly a v noci uslyšíte řvát lva, kterého navíc uvidíte i za denního světla…

Luxus vzácné fauny

Poznávání parku v samostatně řízeném voze má v porovnání s organizovaným zájezdem svá úskalí, mezi něž v prvé řadě patří menší znalost místních podmínek. Na druhé straně jste ovšem pánem svého času a každé zajímavé pozorování uspokojí váš objevitelský syndrom. My jsme za týdenní dobu našeho pobytu potkali jen pět dalších aut s turisty a naopak jsme viděli velké množství zástupců místní fauny. 

V národním parku není všechno úplně v pořádku. Například v období sucha je oblast nekontrolovaně využívána jako pastva pro početná stáda krav, koz i velbloudů. Místní pastevci vědí, že na rozdíl od okolí tady je k dispozici voda a přece jen méně destruktivně spasená zeleň. Terénním autem se dá park poznávat celoročně, ale deště v období od dubna do června činí některé části dočasně nepřístupnými. Přesto se dá říct, že pokud chcete vidět kus krásné africké krajiny a mít šanci pozorovat vzácná zvířata bez společnosti dalších aut, je tento park na severovýchodě Keni velmi dobrou volbou.