Když krev teče z cizího: Parazité a jejich důmyslné metody

Cizopasnictví čili parazitismus patří k největším vynálezům pozemského života, i když oběti cizopasníků by s tímto názorem asi nesouhlasily. Nesporným faktem každopádně je, že z hlediska pestrosti životních forem nenastalo mnoho větších průlomů, než když jeden organismus odhalil, že mu jako prostředí k životu může posloužit nitro či povrch organismu jiného.

Cizopasník jako zbraň

Slovo parazit bývá často chápáno jako synonymum pro malé, o překot se množící a navíc krvežíznivé potvůrky. Mnozí cizopasníci však nejsou žádní drobečci a dorůstají úctyhodných rozměrů. Například v placentě velryb žije cizopasný červ Placentonema gigantissimum, který sice v průměru měří jen třetinu milimetru, ale na délku dorůstá bezmála devíti metrů. Ani plodnost cizopasníků nemusí být nijak závratná. Například buchanky (Cyclopoida) parazitující na povrchu těl některých vodních bezobratlých živočichů nakladou za celý život jen pár desítek vajíček.

Dokonce ani se škodlivostí parazitů to není tak úplně jednoznačné, protože nákaza cizopasníkem někdy nese jasnou výhodu. Kupříkladu severoameričtí jelenci viržinští (Odocoileus virginianus) bývají často nakaženi cizopasným červem druhu Parelaphostrongylus tenuis a napadení parazitem snášejí bez vážnějších následků. To, že je cizopasník v jejich tělech přítomen, se výrazně projeví až v okamžiku, kdy se na území hustě osídlená jelenci pokusí proniknout američtí losi (Alces alces). Ti jsou naopak vůči červovi vysoce vnímaví, a když se střetnou s vajíčky cizopasníka, která jelenci vylučují s trusem, mívá to pro ně smrtelné následky. Tak si jelenci prostřednictvím vlastního cizopasníka drží nepříjemného losího konkurenta od těla.

Cizopasník tedy může zcela zvrátit výsledek soupeření dvou různých druhů. Odborně se takové výpomoci říká parazitární arbitráž a bývá patrná třeba i v případech, kdy se spolu střetnou populace potemníka hnědého (Tribolium castaneum) s potemníkem skladištním (Tribolium confusum). Jestliže jde o společenství zdravých soupeřů, bývá vítězem potemník skladištní, který konkurenta beze zbytku vytlačí. V případě, že jsou oba brouci nakaženi jednobuněčným parazitem Adelina tribolii, dopadne jejich střet opačně a navrch má potemník hnědý.

Jen žádné zbytečnosti

Jak parazité dokáží naprosto ovlivnit život svých hostitelů, dobře dokumentuje cizopasný členovec kořenohlavec krabí (Sacculina carcini), který napadá mořské kraby. Už samotná invaze parazita je zajímavá. Přes tvrdou vnější skořápku nedokáže proniknout, a proto leze po povrchu krabího těla a hledá kloub. I kloubní štěrbina je však pro něj příliš úzká, a tak kořenohlavec shodí vlastní pevnou schránku a protlačí se do bezpečí pod krunýř. Ten se pod vlivem rostoucího parazita postupně vydouvá a vytváří vakovitý útvar zvaný externa.

Nakažení krabi nerostou a nesvlékají krunýř. Parazit tak totiž brání hostiteli, aby vynakládal energii a živiny na činnosti, které sám kořenohlavec nepotřebuje. Díky tomu se na povrchu krabího těla dlouhodobě udrží mnoho přisedle žijících živočichů, kteří by při svlékání skončili spolu s odhozeným krunýřem na pomyslné skládce odpadů. Nakažení krabi nabízejí těmto tvorům trvalé bydliště a přítomnost parazita tak výrazně mění biotop, v němž krab žije a přispívá k nárůstu jeho druhového bohatství.

Vydatný přísun živin si kořenohlavec krabí dokáže zajistit ještě dalším zákeřným trikem. Pokud parazit napadne krabího samce, rychle naruší rovnováhu hormonů v jeho těle a poškodí pohlavní žlázy natolik, že se to prakticky rovná kastraci. Krab potom neplýtvá silami a živinami na produkci pohlavních buněk a tyto zásoby má opět k dispozici kořenohlavec. Kastrovaný krabí samec se dokonce začne měnit do podoby samice, a pokud se potká se skutečným samcem, provádí náznaky samičích námluvních rituálů. Cizopasník po určité době vyplňuje prakticky celý krabův zadeček a navíc i vakovitou externu. Ta se nachází na spodku těla v místě, kde samice kraba za normálních okolností nosí snůšku vajíček. Samec proměněný na samici se pak o tento přívažek stará podobně jako skutečná samice o vajíčka.

Sebevražedné rybí nutkání

Někteří cizopasníci mají celkem jednoduchý život. Například samičky komárů sají krev obětem a nemusí se příliš starat o to, komu pustit žilou. Jiní parazité naopak prodělávají složitou proměnu, během které střídají různé druhy hostitelů. Jejich hlavním problémem je správný „přestup“ z jedné oběti na druhou. Nejednou toho dosáhnou tak, že ovlivní chování svého momentálního hostitele.

V pobřežních kalifornských slaných mokřadech se můžeme střetnout s rybami, které se chovají jako nezodpovědní hazardéři. Plavou při hladině, upozorňují na sebe nápadnými pohyby a stávají se tak snadno kořistí nejrůznějších ptáků. Opeření lovci ryb přitom netuší, že kořist v sobě skrývá danajský dar v podobě cizopasného červa motolice Euhaplorchis californiensis, která jedno stádium vývoje prodělává právě v rybách. Dokončit vývoj však dokáže jen v organismu ptáků a o „přestup“ se sama postará. Pronikne rybě do mozku a donutí ji k hazardnímu chování. Šance, že postiženého hostitele uloví nějaký pták, je třicetkrát vyšší, než vyhlídky, že opeřený lovec polapí zdravou rybu.

Motolice ovšem nemají na zdraví ptáků nijak drastický dopad a díky nim najde na mokřadech dostatek potravy podstatně více opeřenců. Početná ptačí populace následně produkuje v trusu značný objem živin, které využívají rostliny mokřadů. Přítomnost motolice v mokřadech má tedy zásadní dopad na fungování celého biotopu.

Přebarvení hostitelé

Paraziti ovšem napadají i mnohem menší organismy než jsou ryby a i je dokáží v rámci vlastních zájmů vehnat do spárů smrti. Jihoameričtí mravenci Cephalotes atratus žijí vysoko v korunách stromů tropického deštného lesa a drtivá většina z nich je zbarvena černě. Najdou se však mezi nimi i jedinci s ostře červeným zadečkem. Vědci je původně považovali za úplně nový druh mravence, a když posléze odhalili příslušnost „červených výstředníků“ k druhu Cephalotes atratus, viděli v nich zvláštní kastu mravenčích dělnic. Nakonec se ukázalo, že za červenou barvu vděčí mravenec do té doby neznámému parazitickému červovi Myrmeconema neotropicum.

Mravenec se tímto cizopasníkem nakazí ještě jako larva. Vajíčko červa pozře s potravou, kterou mu přinesou dospělé dělnice. Červ se pak v útrobách mravence množí a s přibývajícími cizopasníky a jejich vajíčky zadeček mravence mění barvu z černé na červenou. Zároveň se mění i postavení těla oběti. 

Mravenec nosí zadeček vystrčený nahoru a stále více tak připomíná dozrálou bobuli některé z pralesních rostlin. Nejde o náhodu. Rudý, do výšky vystrčený zadeček je vějičkou na ptáky, kteří mravence za normálních okolností nekonzumují, ale mají slabost pro dozrálé bobule červené barvy. Pokud si plodožravý pták splete mravence s bobulí a spolkne jej, šíří pak s výkaly vajíčka parazita na velké vzdálenosti. Mravenci Cephalotes atratus na jiných místech pralesa vybírají z ptačího trusu semena a zbytky hmyzu a nosí je larvám jako potravu. Tím se kruh uzavírá. Vajíčky parazita se nakazí další mravenčí larvy, z kterých vyrostou další mravenci s efektně červeným zadečkem.

Jedno tělo, jedna péče

Mravenci ovšem nemusí vystupovat jen jako oběti parazitů, ale také jako cizopasníci. Pozoruhodný je v tomto ohledu zhruba třímilimetrový mravenec Leptothorax minutissimus, který velmi vzácně žije na území Spojených států. Pro své zbarvení bývá označován také jako „zlatý mravenec“. Poprvé byl popsán už v roce 1942, ale přesto zůstává jedním z nejzáhadnějších mravenčích druhů. Kolonie zlatých mravenců tvoří zhruba 50 až 100 samečků a královen.

Zatím nikdo neviděl dělnice a podle všeho je tento druh mravence vůbec nemá. Pro zajištění nemalých životních nároků obsazují královny zlatých mravenců kolonie cizích mravenčích druhů a žijí tam jako tzv. sociální parazité. V kolonii příbuzného druhu mravenců vyhledá zlatá královna domácí královnu a pevně se k ní přichytí. Pak začne klást vajíčka, z kterých se líhnou jen budoucí zlaté královny a zlatí samečci. Domácí mravenci přitom pečují o zlatou královnu stejně usilovně jako o vlastní. Parazita i jeho oběť totiž vnímají jako jediný organismus.

Risk jako přestupní jízdenka

Dalším pozoruhodným příkladem manipulace parazita s hostitelským organismem je působení cizopasného prvoka Toxoplasma gondii, který si pohrává s myší psychikou. Myši obvykle mají hrůzu z pachu kočičí moči, ale myši nakažené toxoplasmou kočičí pach spíše láká. Prvok totiž sice může nakazit široké spektrum živočichů od plazů až po člověka, ale dokončit vývoj dokáže jen v útrobách kočkovitých šelem. Tím, že vyvolá u své oběti hazardérskou nebojácnost, výrazně zvýší své šance na „přestup“ do kýžené „konečné stanice“.

Toxoplasmou se nakazí i lidé. Nebezpečná je infekce především pro těhotné ženy, protože může dojít k poškození vyvíjejícího se plodu. Většina nakažených ale prodělá jen nenápadné zdravotní potíže podobné nachlazení a pak už žádné větší problémy nepociťují. U nás je toxoplasmou nakažena asi třetina populace a v některých státech je podíl infikovaných lidí ještě mnohem vyšší.

Jak dokázal český parazitolog profesor Jaroslav Flegr z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vykazují i lidské oběti toxoplasmy větší sklony k riskantnímu jednání. Podílejí se například častěji na dopravních nehodách. Jde zřejmě o dědictví z dob, kdy se naši předkové proháněli po afrických savanách a neopatrnost navozená toxoplasmou je mohla vehnat do tlamy velkých kočkovitých šelem, jež se stala pro parazita bránou do „země zaslíbené“.