Hranici Sluneční soustavy neutváří žádná jednoznačná linie. Obecně lze za náš solární systém považovat oblast převažujícího gravitačního vlivu Slunce nad vlivem okolních hvězd. Velmi hrubě bychom ji kladli přibližně na polovinu vzdálenosti k nejbližším stálicím. Vzhledem k nerovnoměrnému rozložení hvězd ve slunečním okolí je však i takto definovaná hranice značně „pokroucená“.
Nejčastěji se za nejvzdálenější objekty našeho systému považují tělesa Oortova oblaku, obřího kulového pozůstatku po formování Sluneční soustavy, rozpínajícího se do vzdálenosti 2 000–200 000 AU (astronomických jednotek). Jde ovšem o hypotetický konstrukt: U žádného ze známých objektů se nepodařilo „postavit najisto“, že do Oortova oblaku patří – přestože u mnohých o tom máme indicie.
TIP: Jak dlouhý je světelný rok a parsek?
Nejvzdálenější známé těleso tak představuje planetka 2018 VG₁₈ o velikosti několika stovek kilometrů, jež se v době objevu nacházela 125 AU od Slunce. Astronomové zatím pozorovali jen malý úsek její dráhy, takže trajektorie 2018 VG₁₈ zůstává značně nejistá. Velká poloosa se u ní s obrovskou mírou nejistoty odhaduje na 95 AU. Nejvíce se vzdalujícím známým objektem by pak mohla být planetka 2014 FE₇₂ , u níž činí opět velmi nejistý odhad velké poloosy 1 550 AU.
