K čemu jsou nám dobré emoce? Pomáhají nám přežít!

Do slovníků se výraz „emoce“ zapsal až v roce 1579 a teprve na počátku 19. století dostal konkrétnější obsah. To když se do něj zakousli profesoři filozofie, pánové Thomas Brown a Thomas Dixon, ve snaze popsat duševní obzory člověka. Co že to lidé prožívali dříve? Pod dnešním pojmem emoce se dříve ukrývaly city, náklonnosti a vášně. Nejen tedy v pozitivním slova smyslu: Vášně mohly být totiž i dost temné či nízké, pak šlo o takzvané nehody duše či morální pocity. Prostě podle chuti a situace.

To podstatné z historického okénka ale je, že ony citové prožitky tu s námi byly od nepaměti, jen se jim říkalo různě. Postupně si studium jejich porozumění osobovali filozofové, básníci a lékaři praktické medicíny, po nich psychologové a psychiatři, neurofyziologové, sociologové – a v neposlední řadě dnes třeba mentální koučové i přičinliví marketéři.

Evolucí komplikované poselství

Z tohoto „zmatení“ plyne ohromné množství definic, předlouhé slovíčkaření a dohadování se, čím vlastně emoce jsou a jak je popisně zaškatulkovat. Shoda panuje asi jen v tom, že emoce jsou evolucí vštípený mechanismus, vnitřní reakce na vnější podnět, který má mnoho funkcí – není to jen klasický pošťák, ale celá ústřední doručovatelská služba i samotný dopis současně. Jsou odpovědí a zrovna tak přípravou na další reakce organismu. Vznikají uvnitř nás, nicméně pojí se s neurofyziologickými změnami, patrnými i navenek.

Že se v tom ztrácíte? Zkusíme to přiblížit na jedné „nízké vášni“, emoci zvané hněv. Můžete jí říkat i vztek anebo nahněvání. Jedná se o reakci, na jejímž počátku stojí překážka, již nemůžete udolat. Bariéra může být velmi fyzická a mít podobu dvoumetrového vazouna, který vás nechce pustit do dveří klubu bez vstupenky, ale klidně může být uzavřenou přepážkou na úřadě anebo nenaplněnou nadějí na postup vašeho oblíbeného fotbalového týmu.

Je to něco, co vám stojí v cestě životem a představuje zásadní problém pro naše plány. Emoce hněvu nejprve rozjede svou vnitřní prožitkovou složku – nepříjemnou pachuť a vnitřní potřísnění hněvem a rozhořčením (byť spravedlivým) asi znáte všichni. V těsné návaznosti na toto vnitřní „pnutí“ pak pokračuje fyziologická reakce, například zatnutí svalů a vyplavení adrenalinu, což je příprava na boj s onou překážkou, a vnější projevy, jimiž může být žilka nápadně nabíhající na rudnoucím čele.

Tři tváře jedné emoce

Hněv jsme zmínili zejména proto, že na této emoci je dobře vidět evoluční význam – emoce náš organismus „startují do akce“ a docela chytře svými vnějšími projevy tlumí další agresi. Na nahněvaném lze totiž obvykle vidět, jak moc silně tuto emoci prožívá a že není radno přitápět pod jeho kotlíkem, který hrozí vybuchnutím.

Zda k výbuchu nakonec dojde, záleží především na schopnosti jedince s emocemi pracovat a regulovat je. A také na tom, zda nashromážděnou energii neboli páru pod kotlem dokáže proměnit v nějakou přidanou hodnotu. To už ale vychází z individuálních dispozic: z temperamentu, kreativity i celkové nálady. Je to u každého člověka jiné a odlišnosti v přístupu lze nalézt i v různých kulturách. Někde se totiž projevené emoce navenek neukazují a jejich potlačování je součástí národní identity. Ve skutečnosti to samozřejmě neznamená, že by tam emoce neprožívali. Poměrně důležité je také rozlišovat, kdy jde o krátkodobý afekt anebo dlouhodobější náladu.

K čemu je to dobré?

Emoce rovněž fungují jako zvýrazňovač, kdy podtrhávající důležité řádky v kapitolách naší paměti. Například jsou pozitivním podtržítkem u vzpomínky na radostný zážitek, abychom si připomněli, jak jsme se k tomu štěstí vlastně tenkrát dobrali. Emoce strachu, vycházející z podnětu nějakého nebezpečí (a připravující nás na útěk, boj nebo strnutí), nám zase pomáhá zapamatovat si, jak jsme se do toho průšvihu dostali, a nese informaci propříště, jak se podobně riskantní situaci vyvarovat.

Emoce vytváří v naší paměti zkratky, srovnává a škatulkuje složky s daty, abychom se jimi mohli snadněji probírat. Podle ní si dokážeme rozdělit zážitky na hezké i nepříjemné. Je to taková komprimovaná informace bez bližších podrobností, která nám může pomoct s navigací ve vlastních vzpomínkách.

Z dalších „velkých“ emocí jmenujme například smutek, důvěru, překvapení, znechucení, očekávání… Společné mají to, že je u sebe většinou dokážeme rozpoznat; víme, co a proč se v nás odehrává. Pokud nejsme slepí a hluší a disponujeme určitou emoční inteligencí, jsme schopni je identifikovat i u jiných osob – z výrazu obličeje, chvění hlasu, frekvence dechu či z celkového kontextu situace.

Jedna velká lidská rodina

I když je ne všichni projevují navenek stejně výrazně, jsou ony základní velké emoce poměrně univerzální. Proto také slouží jako užitečné vodítko, napomáhající nám v koexistenci s ostatními lidmi. Na pohřbu se hlasitě neřehtáte, protože (byť si toho nebožtíka strejdu z třetího kolene ani nepamatujete) víte, že ostatní lidé okolo cítí smutek. Z vlastních zkušeností víme, jak smutek a ztráta bolí, a proto s jistým automatismem kopírujeme určitý vzorec chování. 
Zrovna tak se ale dokážeme radovat na cizí svatbě. Emoce jako všem srozumitelný interní jazyk – i v době, kdy ještě předci člověka nehovořili běžnou řečí – stimulovaly adaptivní chování v rámci skupiny a pomáhaly budovat soudržnost prvním tlupám a lidským pra-společenstvím. Byly a samozřejmě pořád jsou užitečné, neboť jsou v rámci skupiny snadno přenosné a vytvářejí pocit hlubší sounáležitosti.

I když máme tendence dělit je na pozitivní a negativní – podle toho, jestli reagují na libé, či nelibé podněty – ve svém neutrálním pojetí jsou prospěšné všechny, protože jsou pro nás často velmi intenzivní motivací k tomu, abychom něco udělali (nebo naopak nedělali). Pokud například nechceme prožívat emoci smutku ze ztráty, snažíme se oné ztrátě cíleně předcházet. Když cítíme hrubé zprotivení, vede nás to k odstranění zdroje oné nechutnosti, která nás dráždí.

Neměří všem stejně

Byť je dispozice k emočnímu prožívání všem vrozená, zdaleka ne každý je vnímá stejně intenzivně. O extrovertech se hovoří jako o lidech, kteří své emoce prožívají naplno a navenek. Introverti si údajně udržují spíše rezervovanější přístup. Lidé si také na ne úplně jasném základu vytvářejí sklony k určitému osobnímu naladění, ať k pozitivním, či negativním emocím. Jistě si na někoho přespříliš vznětlivého nebo ustrašeného ve svém okolí vzpomenete.

Velmi úzce s tím souvisí, jak dokážete emoce zvládat, anebo zda vás spíš ovládají ony. Problém, který se zřetelně rýsuje, je přitom dvoucestný. Do úzkých se snadno dostanou ti, kteří své emoce neovládají a jsou jako chodící vulkán sršící (pozitivními či negativními) emocemi. Je to nebezpečné i pro jejich okolí, protože být blízko jakéhokoliv vulkánu je vždycky trochu riskantní. 

Zrovna tak je nemilé, když je emoční stránka prožívání jedince utlumená na bod mrazu. Život bez emocí je velmi plochý; takovým lidem může snadno unikat nejen běžný citový život, ale i sociální kontext a souvislosti lidského bytí. U lidí s diagnostikovanou anhedonií se můžeme setkat s úplnou neschopností prožívat potěšení. A u sériových vrahů – psychopatů – se často setkáváme s absencí nebo výpadkem části prožívaných emocí.

Jeden jim všem vládne?

Velkou chybou – a je to dnes bohužel vzestupná tendence – je diktát samozvaných odborníků, velících a předepisujících nám, jak přesně máme s emocemi pracovat, prožívat je a nepotlačovat. Zádrhel tkví v tom, že emoční rozpoložení každého je do značné míry individuální. Introvert nemusí nadšeně křepčit, aby vyjádřil euforii z výhry, přesto jeho radost nemusí být o nic menší než u člověka, který své emoce dává okatě najevo.

Kvalitu ani sílu emoce u jednotlivce neumíme měřit a nedá se naordinovat ani to, jak správně ji sobě i společnosti prezentovat. Učit bychom se však měli tzv. emoční (emocionální) gramotnost. Co si pod tím představit? Teď se podržte – jde o úroveň souboru osobních schopností, dovedností a poznatků k diferencovanému rozpoznávání a identifikování prožívaných emocí a afektů, k jejich ovládání, regulování a adaptování se a adjustování v běžných i mimořádných životních situacích. Uf.

Naučte se v sobě číst

V praxi to může znamenat, že lidé, kteří nejsou dostatečně emočně gramotní, mohou prožívat hluboký smutek, jenž se po čase stane náladou a nakonec přejde v klinickou depresi. A to jen z toho důvodu, že nevědí, jak s danou emocí nakládat, vstřebat ji a vyrovnat se s ní. Může se stát, že se lidé ve svých emocích ztrácejí; potlačují je tak dlouho, až vznikne patologický stav, anebo jim dávají snadný průběh, až je to ničí.

Emoční gramotnost umožňuje číst v sobě samém, přeneseně pak v lidech kolem sebe, což v důsledku přispívá k lepšímu porozumění všech. Když si v emocích (nejprve v těch vlastních) dokážeme udělat pořádek, přiblížíme se schopnosti je trochu modulovat – občas tlumit, někdy zesilovat. Je pak pro nás snazší vžít se třeba do pocitů našeho partnera anebo si jen vytvořit určitou mentální odolnost (abychom třeba nenatloukli šéfovi, byť vůči němu cítíme hněv).

Emoce velmi silně formují naše citové vztahy: lásku, žárlivost, nenávist i přátelství. Jakým způsobem s nimi dokážeme vnitřně nakládat, nás bude ovlivňovat celý život. Jak to bylo v tom 15. století snadné, když neprožívali žádné emoce!