Ve věku 95 let zemřel John Glenn: První Američan na oběžné dráze Země

První oddíl amerických astronautů byl trochu jiný, než nám jej vykreslují média. Sedm vybraných pilotů nepředstavovalo „absolutní špičku“ a „ztělesnění toho nejlepšího“, jak se často uvádí. Ve skutečnosti šlo o piloty druhé ligy, protože skutečná elita nechtěla mít s kosmickým programem nic společného. Jak prohlašoval třeba Charles Yeager – první člověk, který překonal rychlost zvuku – v narážce na zkušební lety šimpanzů v lodích Mercury: „Nemohl bych si sednout do stroje, kde bych musel nejprve ze sedadla seškrábnout opičí trus.“

Navíc NASA nepočítala s vybudováním nějaké perspektivní skupiny, ale s tím, že v případě programu Mercury půjde o jednorázovou záležitost. Piloty si prostě chtěla (doslova) „vypůjčit“ od armády a za tři roky je zase vrátit. Bylo tedy vybráno sedm nejvhodnějších kandidátů, mezi nimiž se však objevil jeden, který ostatní převyšoval: nikoliv pilotními schopnostmi, ale uměním komunikovat a jednat s lidmi. John Herschel Glenn, Jr.

Mikrofony, které znamenají svět

Devátého dubna 1959 se ve Washingtonu, D. C., konala tisková konference, kterou pořádal v té době vysmívaný, přehlížený a často zatracovaný úřad NASA. Mělo se na ní představit sedm pilotů vybraných pro let do vesmíru. Vesmírná agentura čekala spíše komorní akci, ale dorazilo ohromné množství novinářů: tísnili se v sále, stáli na parapetech i na stolech, hlavní roli pak zřejmě sehrál lidský faktor.

Do té doby prezentovala NASA družice, součástky, technologie nebo hardware, jež se vydávaly na průzkum vesmíru. Nyní ale představovala piloty z masa a kostí, kteří měli podniknout nebezpečnou výpravu a mohli o ní přitom referovat jinak než v řeči robotů. NASA si tehdy mimochodem uvědomila, jak zásadní rozdíl ve vnímání ze strany veřejnosti představují pilotované lety proti automatickým misím.

Nepříjemným důsledkem velkého zájmu médií se stala skutečnost, že na něj piloty nikdo nepřipravil. A oni nebyli zvyklí hovořit před bzučícími kamerami, blýskajícími fotoaparáty a zapnutými mikrofony. Konference se tak zvrhla v záplavu otázek a krátkých odpovědí. Třeba na otázku, zda je v jejich konání podporují manželky, odpovědělo šest pilotů shodně: „Samozřejmě.“

Když se pak k mikrofonu dostal John Glenn, začal zapáleně hovořit o rodině, vlasti a Bohu. Připomněl, jak si bratři Wilbur a Orville Wrightovi házeli v prosinci 1903 mincí, aby spravedlivě rozhodli, kdo poletí jako první. „Myslím, že by nebylo správné, kdybychom nebyli ochotni dobrovolně věnovat své schopnosti do služeb něčeho, co je dnes tak důležité pro naši zemi i pro celý svět,“ uzavřel. A od toho okamžiku se tisková konference změnila. Novináři se ptali jen Glenna a on jim s nevtíravým úsměvem barvitě odpovídal. A zprostředkovaně se stal miláčkem davů. Když se manažeři NASA snažili vrátit do hry i ostatní piloty, jeden z nich jen potichu zavrčel: „Doufám, že nechcete, abych mluvil po něm…“

Neoficiální mluvčí

John Glenn se zkrátka stal synonymem slova „astronaut“. Jeho kolegové z oddílu to pak nesli se smíšenými pocity: Na jedné straně je štvalo, s jakým obdivem k němu veřejnost vzhlíží, aniž by bylo rozhodnuto, kdo z nich – pokud vůbec někdo – do vesmíru poletí. Na druhou stranu však byli upřímně rádi, že za ně komunikaci s médii převzal.

Pro úplnost je ovšem potřeba zdůraznit, že Glenn nebyl žádný „tlučhuba“, který by schovával své slabé stránky za květnatá slova. Patřil k vynikajícím pilotům: létal například v korejské válce, kde absolvoval devadesát bojových misí a sestřelil tři nepřátelské letouny MiG. Kolegové mu přezdívali „magnetická zadnice“ (samozřejmě trochu ostřejším výrazem) kvůli jeho neuvěřitelné schopnosti přitahovat na sebe pozornost nepřátelského flaku.

Dvakrát se vrátil na základnu s naprosto rozstříleným strojem: v obou případech napočítali technici přes 250 zásahů! Nezahálel však ani po návratu do USA, když uskutečnil první nadzvukový přelet ze západního na východní pobřeží. Let z Los Alamitos v Kalifornii do New Yorku mu trval 3 hodiny, 23 minut a 8 sekund. Poté se poprvé postavil před média – a už tehdy se projevila jeho schopnost zaujmout masy.

Suborbitální vs. orbitální

Novináři i ostatní kandidáti brali za hotovou věc, že se prvním Američanem ve vesmíru stane právě John Glenn. Když se ale vybíralo podle výsledků na simulátorech, ukázal se jako nejlepší Alan Shepard, na druhém místě skončil Gus Grissom – a teprve třetí byl Glenn. A podle toho také vedení stanovilo pořadí pro let do vesmíru. Původní rozpis programu Mercury počítal s šesti suborbitálními lety a s šesti orbitálními. Ostatně i v okamžiku určení pořadí Shepard–Grissom–Glenn se předpokládalo, že všichni tři (a po nich ještě další) poletí na suborbitální misi. Cestování na oběžnou dráhu mělo přijít na řadu až později.

Kartami nicméně zamíchal Sovětský svaz. Nešlo ani tak o to, že v dubnu 1961 zazněla z vesmíru z úst Jurije Gagarina jako první ruština. Sověti se ovšem rozhodli vynechat suborbitální pilotované lety – byť s nimi původně počítali – a svého prvního kosmonauta vyslali rovnou do vesmíru. Mohli si pak dovolit označit americké suborbitální lety za „polovičaté řešení“. NASA nakonec realizovala jen dvě suborbitální mise, neboť na ni tlačily následující skutečnosti: jednak Sověti vyslali v srpnu 1961 do vesmíru dalšího kosmonauta a jednak při druhé suborbitální misi Mercury málem zahynul Gus Grissom. A nikdo nehodlal riskovat životy kosmonautů kvůli pouhému opakování již uskutečněného letu.

Osobní prohra

John Glenn tak v září 1961 na suborbitální misi jako třetí Američan v pořadí neodstartoval, čímž se však logicky ocitl v roli prvního kandidáta pro let na oběžnou dráhu. Moc jej to nenadchlo: třetí místo v pomyslných „kosmických závodech“ bral jako osobní porážku. Proto ho upřímně šokovalo, když na něj po návratu čekaly větší ovace než na „prvního Američana ve vesmíru“ Alana Sheparda. Spojené státy totiž v tu chvíli alespoň symbolicky vyrovnaly skóre se Sovětským svazem.

Cesta Johna Glenna do vesmíru a do historie však nebyla jednoduchá. Jeho start byl několikrát odložen. Dokonce se začaly šířit historky, že v něm zákonitě musel vzniknout „komplex strachu“ a že by ho měl vystřídat náhradník. Odklady byly samozřejmě skutečné a zavinilo je počasí i technické problémy. Dvacátého února 1962 ale nakonec John Glenn odstartoval. Podle plánu obletěl třikrát Zemi, ovšem vyskytl se při tom nepříjemný problém: kontrolka hlásila, že se předčasně uvolnil tepelný štít, jenž se odhazuje těsně před přistáním (aby byla kabina lehčí) a který představuje kritický prvek při průletu atmosférou – bez něj loď s astronautem na palubě shoří. Glenn však přijal situaci se stoickým klidem. Později se ukázalo, že šlo o závadu na kontrolce a štít byl v pořádku.

Dvakrát do téže řeky

Po návratu z vesmíru se Glenn věnoval spíše veřejným aktivitám než výcviku. I v NASA dal najevo, že se do kosmu vrátit nehodlá, a vydal se na politickou dráhu: v letech 1974–1999 byl členem amerického Kongresu, v roce 1976 a pak znovu o osm let později se ucházel o nominaci na post viceprezidenta Spojených států. V obou případech skončil druhý.

Ještě jednou se ovšem zapsal do historie v roce 1998, kdy se na palubě raketoplánu Discovery do vesmíru vrátil. Bylo mu 77 let, a stal se tak bezkonkurenčně nejstarším kosmonautem v dějinách. Nominaci přitom získal za neobvyklých okolností: sám navrhl realizovat výzkum organismu starého člověka ve stavu beztíže – a hned se nabídl jako dobrovolník. Protože měl podporu na nejvyšších místech (od administrátora NASA až po prezidenta Clintona, který je jeho osobním přítelem), neodvážil se nikdo zmíněnou misi zastavit.

Kosmonautů je hodně, ale Glenn je opravdu jen jeden. Tedy vlastně byl. Včera tento opravdový americký hrdina zemřel. Bylo mu 95 let.