Jezuita Koniáš: Nesmlouvavý palič knih, nebo zapálený knihovník?
„Českých knížek hubitelé lití: plesnivina, moli, jezoviti! A nejhorší z nich páter Koniáš!“ Alespoň o tom se snažil své čtenáře přesvědčit Alois Jirásek, když psal své Temno. Jenže zlořečený jezuita měl knihy rád a snažil se v nich udělat pořádek. Co na tom, že se lidem snažil vnutit ty „správné“ a vzít podle něj „závadné“?
Velikán mezi českými spisovateli se v románu Temno vykreslujícím obtížnou dobu počátku 18. století dopustil řady zjednodušení. Antonín Koniáš to tak slíznul za všechny ostatní paliče knih, ačkoliv zdaleka nebyl v našem kraji jediný.
Klíč k rozeznání bludů
Jako správný věřící byl otec Koniáš přesvědčen o pravosti katolické víry, které Tovaryšstvo Ježíšovo sloužilo. Zároveň věřil, že Luterovo učení jsou bludy, které mají jeho ovečky svést na scestí. Jako správný pastýř byl odhodlaný toto nedopustit. Naštěstí žil v době, kdy už se více než lidé pálily knihy, coby zdroj pomýlených myšlenek a rozporů s církví. Koniáš se v tomto potírání „hlasu nepřítele“ skutečně činil.
Díky pečlivým záznamům, které pravidelně posílal svým nadřízeným, máme dobrou představu, kolik knih odevzdal ohni. Ačkoliv Josef Jungman i Josef Dobrovský mluví o 60 000, ve skutečnosti jich byla zhruba polovina. Byly mezi nimi knihy bludné, pověrečné i nemravné. Pro jejich rozpoznávání vydal roku 1729 Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající. Šlo o seznam evangelické a protikatolické literatury, umožňující rozpoznat, zda je daná kniha v pořádku, nebo „na indexu“.
Jednalo se o ucelený katalog, díky kterému se do dnešních dnů dochoval přehled zakázané literatury. Ačkoliv je Koniáš stále vnímán především jako postrach a ničitel knih, byl vlastně prvním bibliografem knih vydaných na Moravě a v Čechách. Dokonce také knihy psal a to německy, česky a latinsky. Zabavené svazky nahrazoval „nezávadnou literaturou“ na vlastní náklady a často i z vlastního pera, například kancionálem Cytara Nového zákona či Zlatá neomylná římsko-katolické pravdy dennice.
Nejchudší z chudých
Posláním otce Koniáše totiž nebylo lidem ubližovat nebo je pronásledovat. Jako misionář je měl pokorně vést k bohu a zajistit, aby k němu kráčeli po správné cestě. Proti Jiráskovu popisu tedy nebyl zlý a ani šílený. Spíše by se slušelo říci horlivý a zapálený pro věc. A také výkonný. Chodil od města k městu, od vesnice k vesnici, od domu k domu a vzdělával lid ve znalosti písma. Byl schopen zaujmout jak pány na zámku, tak kmány v putyce.
Koniáš svůj život prožil na cestách, po kterých chodil jako nejchudší z chudých. Postil se, nehýřil a upřímně žil to, co sám kázal. A kázat dovedl i třeba pětkrát za den, bylo-li třeba. Jediné, oč žádal své hostitele, byla skromná, ale teplá místnost. Trápilo jej totiž revma. Páter Koniáš zemřel 27. října 1760 v Praze. 21 let po jeho smrti vydal císař Josef II. toleranční patent, kterým stát uznal luteránské, kalvínské a pravoslavné učení.
