Tažení proti braku: Kdo ovládal cenzuru v habsburské monarchii?

Cenzura je odvěká snaha mocných tohoto světa dostat pod kontrolu proudění informací, aby nedocházelo k rozšiřování nežádoucích či protizákonných zpráv. Existovala už v antickém Římě, odkud pochází její označení (censeo, dohlížím, dozoruji), později jejím prostřednictvím zakazovala a potírala například katolická církev „kacířské spisy“. Stala se obávaným nástrojem inkvizice. Za účelem ochrany víry a mravnosti pořídila papežská kurie seznam zakázaných knih – Index librorum prohibitorum. U cenzury církevní i světské šlo přitom v prvé řadě o ochranu mocenských zájmů vládnoucích kruhů a společenských elit.

Centralizace zákazů

Jestliže propracovaný systém církevní cenzury existoval už od středověku, světská cenzura má své počátky až v 16. století za vlády císaře Karla V., tedy v době politických zápasů mezi katolíky a protestanty. Avšak cenzura ze strany státu se plně prosazovala až se vznikem panovnického absolutismu. A tak v průběhu 17. a 18. století postupně vznikaly cenzurní úřady a instituce podřízené státní moci.

V habsburské říši byla tato státní cenzura svěřena univerzitám, které měly zadržovat před zveřejněním všechny závadné texty a zejména hanopisy. Jejich činnost se však ukázala jako málo efektivní. Proto začátkem vlády Marie Terezie došlo v této věci ke zlomu. Války o dědictví rakouské (1740–1748) vyvolaly četné politické polemiky a útoky nepřátelské propagandy, kterým bylo třeba čelit.

V roce 1749 začala velká správní reforma, jejímž cílem bylo zmodernizovat a centralizovat státní administrativu. Jejím přednostním úkolem bylo naplnit státní pokladnu a vybudovat bojeschopnou armádu, která by mohla Marii Terezii vrátit ztracené Slezsko. Protože jedno opatření navazovalo na druhé, zasáhla reforma pod vedením osvícenských rádců mnoho oblastí státního aparátu. Heslem dne se stala centralizace moci a ve středu zájmu se ocitl i dohled nad tiskem. Cenzurní systém byl odňat univerzitám, zestátněn a podřízen mocenskému zájmu habsburské dynastie.

V roce 1751 byla ve Vídni založena cenzurní komise, do jejíhož čela byl postaven významný vědec a dvorní lékař císařovny Gerard van Swieten (1700–1772). V jednotlivých zemích vznikaly cenzurní komise podřízené Vídni. To byl počátek procesu, v němž se zrodil rakouský systém cenzury a komunikační kontroly, který s obměnami přetrval až do revoluce roku 1848. Jen krátké desetiletí samostatné vlády Josefa II. (1780–1790) v něm představovalo dočasný obrat k liberalizaci.

Kdo bude cenzurovat?

Budovatelé rakouské cenzury, do jejíž sféry spadaly i české země, se museli dříve nebo později dostat do konfliktu s katolickou církví. V této „studené válce“ šlo osvícencům o novou úpravu vztahů mezi státem a církví v duchu racionalismu a rovněž o omezení některých církevních výsad. Státní kancléř kníže Václav Antonín Kounic (1711–1794) vedl v roce 1766 náročný spor s papežskou kurií o vyplácení církevních desátků do Říma. V rámci něho se odvolával na suverenitu státu a požadoval nahradit církevní knižní cenzuru cenzurou státní. Neuspěl. Myšlenka však zůstávala stále ve vzduchu a měla přijít ke slovu později.

Od šedesátých let se sice stala cenzura záležitostí státních úřadů, ale ty jednaly stále ještě v součinnosti s církevními kruhy. O desetiletí později se ovšem v monarchii stále silněji prosazoval státní dohled nad tiskovinami a byrokracie přebírala kontrolu nad cenzurním systémem. Například v Praze byl roku 1771 odvolán z čela cenzurní komise arcibiskup Antonín Příchovský (arcibiskupem 1764–1793) a jejím předsedou byl počátkem následujícího roku jmenován český gubernátor kníže Karel Egon I. z Fürstenbergu (1729–1878). Ve skutečnosti za něj tento úřad vykonával zemský písař Astfeld. Z dosavadní praxe se však změnilo málo, protože komise nadále pracovala podle starého schématu, kde vystupovali se svými referáty o jednotlivých cenzurních oborech direktoři univerzitních fakult. V komisi nově zasedl také profesor estetiky a reorganizátor školství Karl Heinrich Seibt.

Víc knih, víc peněz

Po smrti Marie Terezie v listopadu 1780 odstartoval její syn Josef II., nyní jako samovládce, horečnou reformní činnost, které jeho matka za života bránila. Z nových reforem zrušení nevolnictví a toleranční patent patřily k těm nejdůležitějším. Následovalo rušení klášterů, patent osvobozující židy od potupných příkazů, nový trestní zákoník, zrušení trestu smrti a řada nařízení, jež vedla k uvolnění každodenního života. Na okraji císařovy aktivity nezůstala ani oblast kultury. Radikál v císařském kabátě si uvědomoval, že je třeba podpořit rozvoj domácí literatury, která byla do té doby přísně regulována. Vyšel tak vstříc hladu po nových knižních titulech. Spatřoval v tom nejen přínos kulturní, ale také ekonomický. Z hospodářských důvodů měly být cizí tituly pokud možno nahrazeny knihami domácími, a to i za cenu pirátských padělků zahraniční produkce.

Hned v roce 1781 byly zrušeny zemské cenzurní komise a jejich pravomoci se soustředily v rukou centrální knižní a cenzurní komise ve Vídni. Následujícího roku vznikla studijní a cenzurní komise, které se do čela postavil Gottfried van Swieten (1733–1803), syn zmíněného dvorního lékaře Gerarda van Swietena. Cenzurním referentem se stal osvícený právník Joseph von Sonnenfels (1732 či 1733–1817), blízký Josefův spolupracovník. Jedním z prvních úkolů této komise byla revize dosavadních cenzurních seznamů, po které se počet zakázaných knih snížil z téměř pěti tisíc na pouhých 900.

Císařem vlastnoručně vypracovaná Zásadní pravidla k ustanovení řádné knižní cenzury z počátku roku 1781 znamenala určité uvolnění cenzurních opatření. Cenzurní politika Josefa II. měla především zlomit vliv katolické církve na stát a společnost. Zrušil proto platnost církevních indexů librorum prohibitorum. Jedním z hlavních cílů cenzury měla být podpora vzdělání, šíření odborně fundovaných poznatků a vědeckého pokroku. Zamezit se naopak mělo publikování pavědeckých a šarlatánských brožur. Třetí paragraf Zásadních pravidel dokonce povoloval kritiku samotného panovníka.

Brak nebrat

Ale už v červnu 1781 vydal Josef II. cenzurní patent, který představoval nejeden ústupek od původního návrhu Zásadních pravidel, a v něm už například nebylo zahrnuto právo kritiky panovníka. Rok 1782 přinesl zostření cenzury v podobě Literárního restitučního ediktu a roku 1784 rozhodl císař o dalších cenzurních omezeních, jež zdůvodnil přemírou zbytečných brožur a knih brakové literatury, jimiž byl zaplaven knižní trh. Naopak k jisté liberalizaci přispěl císařův příkaz vídeňské cenzurní komisi z roku 1786 zrušit pokusně předběžnou cenzuru a nahradit ji cenzurou následnou, což mělo vést vydavatele a redaktory tiskovin k větší sebekontrole a autocenzuře. Od roku 1778 tak mohly být cenzurní komisi předkládány nikoli rukopisy, ale už vytištěné publikace.

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Josefovy kroky v oblasti cenzury byly ovšem dosti unáhlené, nedomyšlené a autoritářské a také si často protiřečily. To byly rysy, které provázely velkou část jeho reforem. Narážely proto na nepochopení a nakonec i na odpor části obyvatel. Na sklonku své vlády zklamaný a těžce nemocný císař odvolal většinu svých reforem. Spolu s nimi i veškerá svá cenzurní opatření s výjimkou cenzurního patentu z roku 1781. Ten se pak s úpravami stal základem cenzurní politiky za jeho nástupců.

Pod dohledem policie

Císař Leopold II. (vládl 1790–1792), jakkoli byl stoupencem reforem jako jeho bratr Josef, zpřísnil cenzuru z obavy před narůstajícím vlivem právě probíhající francouzské revoluce. Jeho syn František II. (vládl 1792–1835), zarytý konzervativec, opustil definitivně cestu politických reforem. Za jeho panování dosáhla rakouská cenzura jako mocenský prostředek svého vrcholu a stala se jednoznačně nástrojem politické represe. Jestliže josefínskou cenzuru můžeme v zásadě označit za kulturně-politické opatření, za Františka II. se z ní stal policejní nástroj. Od roku 1801 byla cenzura svěřena do rukou Dvorního policejního a cenzurního úřadu vedeného policejním ministrem.