Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (3)

Nasazení pantherů na východní frontě pokračovalo i po bitvě u Kurska a postupně se tyto stroje dostávaly do výzbroje dalších formací. Jednou z nich se stal I. prapor tankového pluku 2, jehož velitel kapitán Bollert sepsal o zkušenostech z bojů mezi 9. a 19. říjnem obsáhlé hlášení. Z něj je patrné, že technické potíže nadále představovaly největší problém, s nímž se jeho muži museli potýkat. Ve zmíněném období měla Bollertova jednotka čítající na počátku 71 pantherů průměrně každý den bojeschopných jen 22 strojů.

Ani celkové výsledky nebyly na německé poměry nijak oslnivé: při ztrátě osmi pantherů (vše v boji) si útvar nárokoval vyřazení 46 nepřátelských tanků, čtyř útočných děl, 28 protitankových děl a 15 pěchotních děl a minometů.

Krvavý úspěch

Během roku 1943 Němci na východní frontu poslali 841 pantherů a do konce roku jich přežilo 217, z toho pouze 80 se nacházelo v bojeschopném stavu. Zbylých 624 obrněnců, tedy celých 74 % muselo být odepsáno jako totální ztráta. I přes tato děsivě vyhlížející čísla napsal Guderian 5. března 1944 hlášení, které není nijak pesimistické: „Nejnovější zkušenosti od tankových praporů ukazují, že s výjimkou drobných nedostatků jsou panthery konečně zralé pro nasazení na frontě.“

Jako příklad Guderian uváděl raport z 22. února od tankového pluku 1, podle nějž jsou panthery již zcela nadřazené nepřátelským T-34 a téměř všechny dětské nemoce byly vyléčeny: životnost motoru se pohybuje mezi 700 a 1 000 km, jeho selhání již není tak časté a také poruchy řízení a převodovky se nevyskytovaly v takové míře jako dříve.

Německé šelmy neopravovat!

Technické potíže se ale s vyšší frekvencí znovu objevily s nástupem jara, kdy se zmrzlá půda proměnila na pověstné ruské bahno. Není jistě bez zajímavosti, že problémů se spolehlivostí pantherů si byli vědomi i sami Sověti. V pokynech z konce roku 1944 velení Rudé armády navrhovalo zařazovat do služby kořistní PzKpfw IV a StuGy III, neboť byly spolehlivé a existovalo pro ně dostatek náhradních dílů.

Případné opravy nepředstavovaly významnou komplikaci. Naproti tomu panthery a tigery sice mohly být taktéž zařazeny, ale jen do doby, než se porouchají. Poté se mechanici neměli pokoušet o jejich opravy, protože „mají špatné motory, převodovky a zavěšení kol“.

V Itálii a na západě

Panthery ale zdaleka nebojovaly jen na východní frontě. V severní Itálii se poprvé objevily v srpnu 1943, a to ve výzbroji I. praporu tankového pluku SS 1, nicméně 71 strojů se se západními Spojenci nestřetlo a v říjnu putovalo zpět do Německa. Teprve I. prapor tankového pluku 4 se svými 76 panthery měl tu čest, a to na počátku února 1944 během útoku na spojeneckého předmostí u Anzia. Jeho úder byl ale odražen, a to i za pomoci lodních děl.

Hlášení z další významné akce pantherů, které se 23. května snažily zastavit spojeneckou ofenzivu, mimo jiné říká, že při ztrátě jednoho stroje se podařilo odrazit všechny nepřátelské útoky, přičemž bylo zničeno 28 protivníkových tanků, které ihned vyhořely. I přes řadu vlastních úspěchů ale bojová síla praporu v těžkých bojích rychle klesala. Podle hlášení z 26. května 1944 zůstávalo ve stavu jednotky 48 pantherů, z nichž se jen 13 nacházelo v provozuschopném stavu.

Dokončení: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (4)

Jak ale dokazuje britské hlášení z 12. června 1944, technické obtíže již nepředstavovaly takový problém. Spojenečtí zpravodajci prozkoumali celkem 16 pantherů mezi takzvanou Hitlerovou linií a Římem a zjistili, že sedm vozidel vyřadil zásah protitankovou municí, jeden vyhořel pravděpodobně kvůli technickým problémům a zbylých osm zničily jejich vlastní osádky zřejmě kvůli nedostatku paliva.