Trhač kostic, brabenář a další: Přehled nejkurióznějších řemesel v historii

Lidé se v minulosti živili nejrůznějšími způsoby. Řemesla, která nám dnes připadají nevšední až kuriózní, byla kdysi samozřejmá. Vyplývala z módního diktátu, tlaku společenského postavení, lidského rozmaru, nebo naopak přirozené a nezbytné potřeby.

Trhač kostic

Byly to ústní dutiny velryb, které se staly poskytovatelem módního fenoménu po několik staletí. Rohovité desky (početně mezi 600-700) nacházející se ve velrybích tlamách slouží k filtraci drobných živočichů z vody. Trhači kostic, kteří tento surový materiál zpracovávali, působili v Holandsku, Anglii, Dánsku, v německých městech, ale i například ve Vídni či Praze. Jejich prací bylo vylámané desky očistit, železnými klíny rozsekat, naštípat a znovu očistit do podoby prutů různé délky a tloušťky.

Kostice se staly hitem módního odvětví a doplňků především díky svým vlastnostem – lehkosti, ohebnosti, pružnosti a pevnosti. Byly využívány pro výrobu korzetů, krinolín, klobouků, výztuh límečků, bot, deštníků, slunečníků, drbátek, holí, bičíků, udic, nabíraných rukávů či galanterního zboží.  

Brabenář

„…po všech jeho končetinách… chvatně pobíhají nahoru a dolů, sem a tam, nespočetní mravenci.“

Pracovní sezóna nastala středoevropským brabenářům zjara. To vyrazili do okolních lesů a vyhledávali mraveniště, ze kterých vybírali mravenčí kukly. Na jejich sběr používali brabenáři několik metod. Aby se dostali snáze ke kuklám, bylo třeba vrchní část mraveniště nejdříve prosít. Sítem propadli na zem položený šátek jen mravenci a kukly. Brabenář do svázaného šátku vložil trochu větviček, pod které přenesli mravenci své kukly. Pak zbývalo už jen mravence smést. Úspěšná denní sklizeň znamenala až 5 kilogramů kukel.

Brabenáři často trpěli na mravenčí kousance a měli ruce „živé maso“, proto se pro ochranu natírali například bezinkovou šťávou. Získané kukly následně prodávali jako ptačí krmení.  Vedle toho ze získaných kukel brabenáři zpracovávali i mravenčí líh a prodávali tuto medicínu tlumící například bolesti kloubů nebo zastuzeniny. 

Madame a monsieur toilette

„Než jsem se nadál, zahalila mě do svého pláště, pod kterým měla schované vědro, jehož zápach mi prozradil, k čemu sloužilo.“

Přestože byly v období starověkého Řecka a Říma veřejné toalety běžnou věcí, zanikly spolu s antickými civilizacemi. Než začal být tento zvyk znovu zaváděn na konci 18. století a především v průběhu 19., museli si lidé na veřejných místech vystačit pouze s parky, úzkými uličkami, břehy řek či temnými kouty. Roku 1797 bylo v Bayreuthu vydáno úřední oznámení zakazující vykonávat potřebu „na veřejných místech, u domů, v průchodu za domovními dveřmi…“

TIP: Otrava, krysy a správce stolice: Tři nejhorší povolání v historii

Jako řešení případné svízelné situace na veřejném místě se v 18. století vyvinulo řemeslo tzv. madame či monsieura toilette neboli kadibabek a kadidědků. Tito lidé zajišťovali servis tzv. mobilního veřejného záchodku.  Ženu či muže vykonávající toto řemeslo bylo možné potkat na frekventovaných veřejných místech, například na tržištích, oblečení v mohutných kožených pláštích a vyzbrojeni vědry, zajišťovali možnost ulevit si. Člověk, který jejich placených služeb využil, se posadil na dřevěnou káď a byl zavinut do mohutného pláště tak, že mu byla vidět pouze hlava.