„Černá díra“ se stala zcela zavádějícím označením pro gravitačně zhroucený objekt: Nejde o díru (otvor) v pravém slova smyslu, ale o objekt, který se navenek projevuje téměř výhradně gravitací. Jeho gravitační působení je tak silné, že z bezprostředního okolí (hranici označujeme jako „horizont událostí“) neunikne nejen nic hmotného, ale dokonce ani nehmotného, tj. například fotony elektromagnetického záření. Totálně gravitačně zhroucené objekty jsou tudíž zcela temné a o jejich přítomnosti se můžeme dozvědět, pouze pokud nějak interagují s okolím.
TIP: Černá díra zblízka: Zborcené světlo a efekt zrcadla
Pojem „černá díra“ použil poprvé v roce 1967 fyzik John Wheeler, když v téměř bulvárním označení spojil dvě typické vlastnosti gravitačně zhroucených objektů. V současnosti znají astrofyzikové dva typy černých děr: jednak pozůstatky velmi hmotných hvězd, které se v závěru života zhroutí do sebe, a jednak černé veledíry v jádrech galaxií, jejichž hmotnosti přesahují statisícinásobky sluncí. Astronomové očekávají, že bychom měli v kosmu pozorovat i díry s hmotností pohybující se mezi uvedenými dvěma kategoriemi a navíc černé minidíry, jež vznikly ve velmi raných fázích vývoje vesmíru.
