Hvězdy se ve vesmíru jen nerady vyskytují samy a velmi ochotně se párují, případně vyhledávají i početnější svazky. Různé studie poukazují, že zatímco méně hmotné, chladnější stálice se nerozpakují zůstat bez průvodců, osamocených horkých obrů je jako šafránu. V souhrnu se však zdá, že až 80 % hvězd tvoří součást vícečetného systému.
Dvě stálice, které pozorujeme blízko sebe – tedy dvojhvězdu –, lze klasifikovat z několika hledisek: například podle vzájemné vzdálenosti. Pak mluvíme buď o dvojhvězdách fyzických, tj. skutečně o dvojici gravitačně vázaných stálic; nebo o dvojhvězdách optických neboli o dvou různě vzdálených stálicích, jež se pouze promítají na pozemskou oblohu blízko sebe.
Fyzické dvojhvězdy dál dělíme na vizuální (lze je odlišit v dalekohledu), astrometrické (pozorujeme jen jednu složku, kterou však v důsledku oběhu „cloumá“ neviditelný průvodce), spektroskopické (vzájemný pohyb složek registrujeme ze změny polohy spektrálních čar Dopplerovým jevem) a zákrytové (jedna komponenta zakrývá druhou, čímž ovlivňuje celkové množství registrovaného záření od dvojhvězdy).
Dvojhvězdy můžeme dělit i na volné (vzájemná vzdálenost složek je mnohem větší než jejich rozměry) a těsné, mezi něž patří dotykové (stálice se dotýkají svými obaly), polodotykové (materiál z jedné hvězdy přetéká na druhou) a oddělené (nedochází k výměně hmoty, ale vzhledem k blízkosti obou složek pozorujeme vliv slapových sil).
