Jaká tajemství ukrývají nejzajímavější národní vlajky a jaký příběh vyprávějí?

Ve středověku a starověku využívala vlajky či předměty plnící jejich funkci hlavně armáda – kvůli snadné identifikaci. Za jejich předchůdce lze považovat emblémy objevující se například na štítech. Vlajky z látky začali jako první používat Římané; národní vlajky jako takové se však objevovaly až od 18. století. Postupně se pak stalo běžným zvykem, že měl každý stát vlastní vlajku, jako je tomu dnes. Jaká tajemství ukrývají nejzajímavější národní vlajky a jaký příběh vyprávějí?

Po stopách tajné společnosti

Dominikánská republika

Vlajka Dominikánské republiky má dvě verze – státní a civilní. Na státní vlajce je i středový emblém s biblí, zlatým křížem, čtyřmi dominikánskými vlajkami, oštěpy a s olivovou a palmovou větví.

V roce 1822 se území Dominikánské republiky dostalo pod nadvládu nového nezávislého státu Haiti, s nímž se dnes země dělí o karibský ostrov Hispaniola. Většina majetku soukromých vlastníků, církve, a dokonce i dřívějších španělských vládců byla znárodněna. Vzdělávací systém zkolaboval, univerzita musela zavřít své brány: mladí muži ve věku 16 až 25 let totiž povinně narukovali do haitské armády. Není tedy divu, že mnozí obyvatelé s haitskou nadvládou nesouhlasili.

V roce 1838 založil politik a aktivista Juan Pablo Duarte tajnou společnost La Trinitaria, která usilovala o obnovu nezávislosti země. Tentýž muž také vymyslel vlajku, jež byla později přijata jako státní, neboť v roce 1844 se skutečně podařilo vyhlásit nezávislost. Červená a modrá barva pocházely z haitské vlajky, bílý kříž uprostřed symbolizoval víru. Později přibyl do středu znak zahrnující četné odkazy na společnost La Trinitaria. Heslo tajného spolku znělo „Dios, patria, libertad“, tedy „Bůh, země, svoboda“, otevřená kniha zase představovala Janovo evangelium.

Tajemný orel Aztéků

Spojené státy mexické

Symbol v centru mexické vlajky odkazuje na aztéckou legendu, podle níž právě orel, jenž na kaktusu pojídá hada, měl indiánům ukázat místo k založení nového města – dnešního Mexico City.

Psal se začátek 13. století a Aztékové hledali nový domov. Věřili, že jim jejich bůh Huitzilopochtli sešle znamení, jakmile najdou to správné místo. Své město měli postavit tam, kde spatří orla sedícího na kaktusu. Po dlouhém putování jej skutečně zahlédli, ovšem na bažinatém ostrově uprostřed jezera. Život v takových podmínkách vyžadoval značnou vynalézavost, a tak Aztékové vymysleli systém tzv. plovoucích zahrad „chinampa“. Šlo v podstatě o umělé ostrovy vytvořené z rostlin a bahna ze dna jezera. Vyvýšené silnice nad hladinou pak umožnily přístup k ostrovu. Vodní plocha postupně ustupovala městu Tenochtitlán, na jehož zbytcích dnes stojí Mexico City.

Bájný orel se poté usadil uprostřed mexické vlajky, přičemž jeho současná podoba se zrodila v roce 1968: sedí na kaktusu a v zobáku drží hada, jehož si však přimysleli až Španělé – v původních verzích legendy nefiguruje. Jako vzor pro dnešní mexickou vlajku posloužila francouzská trikolora a vlajka osvobozenecké armády. Zelená barva se interpretuje jako symbol naděje, bílá představuje jednotu a červená krev hrdinů.

Klíče od božího království

Městský stát Vatikán

Vlajka Vatikánu existuje i v poměru stran 2 : 3, ale nejčastěji jde o čtvercový formát. V bílém poli se nacházejí zkřížené klíče svatého Petra a papežská tiára.

Základní motiv vatikánské vlajky tvoří dva svislé pruhy – žlutý a bílý. V pravé části se nachází tiára neboli papežská koruna a pod ní dva klíče. Jejich význam pochopíme, nahlédneme-li do Matoušova evangelia. Ježíš tam říká apoštolu Petrovi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče od království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Podle tradice se totiž právě Petr stal zakladatelem římské církve, a když mu tedy Ježíš předal pomyslné klíče, v podstatě jej tak jmenoval prvním biskupem a papežem. Katolická církev si tímto nárokuje monopol na pravé učení Ježíše Krista.

Jak uvádí dekret Druhého vatikánského koncilu: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

Tento tradiční výklad má však jeden háček – podle mnoha současných historiků totiž Petr církev nezaložil. Kupříkladu americký odborník na Nový zákon a rané křesťanství Bart Ehrman ve své knize Petr, Pavel a Marie Magdaléna uvádí: „Pravdou je, že nevíme, kdo církev v Římě založil.“ A dodává, že ať už to byl kdokoliv, nemohlo se jednat o Petra: „Ve zkratce, Petr nemohl být prvním biskupem církve v Římě, protože římská církev neměla žádného biskupa až do doby asi sto let po jeho smrti.“

Princ z Města lvů

Srílanská demokratická socialistická republika

o získání nezávislosti byl na vlajce pouze zlatý lev s mečem na červeném podkladě. Vlajka se ale nelíbila muslimským a tamilským minoritám, proto byl v roce 1951 přidán zelený (muslimský) a oranžový (tamilský) pruh.

Náboženské symboly najdeme na řadě národních vlajek. Například ta šrílanská odkazuje hned na dvě náboženství a také připomíná dějiny země. Podle legendy připlul na ostrov v 5. století př. n. l. princ Vijaya z indické Sinhapury („Města lvů“) a přivezl s sebou vlajku právě s vyobrazením lva. Od té doby hraje zmíněný symbol v dějinách ostrova významnou roli a tamní většinové etnikum – Sinhálci – jej přijalo za svůj. Výjimku tvořily jen doby, kdy se ostrov nacházel pod cizí nadvládou. Když v roce 1815 ovládli Šrí Lanku Britové, vlajka se lvem musela zmizet ze scény. Dnes je ovšem král zvířat zpátky i s mečem, který symbolizuje nezávislost a odvahu místních obyvatel.

Šrí Lanka představuje nejstarší buddhistickou zemi světa, přičemž tam zmíněné náboženství dominuje už přes dva tisíce let. Proto také na její státní vlajce najdeme čtyři listy symbolizující strom, pod nímž princ Siddharta dosáhl osvícení, načež se stal Buddhou. Etnickým menšinám se však vlajka příliš nelíbila, a proto na ní v roce 1951 přibyly dva svislé pruhy: zelená je barvou islámu, který se na ostrově rovněž rozšířil, a oranžová připomíná Tamily, jejichž převládajícím náboženstvím se stal hinduismus.

Kalašnikov jako symbol boje za nezávislost

Mosambická republika

Zelená na vlajce Mosambiku představuje úrodnost země, bílá mír a černá africký kontinent, žlutá symbolizuje minerální bohatství a červená boj za nezávislost. Pěticípá hvězda značí marxismus a internacionalismus, význam dalších symbolů je zjevný – boj, práce, vzdělání.

Na vlajkách některých zemí najdeme starobylé zbraně jako meč nebo oštěp. Mosambik má však jako jediný na světě na státní vlajce útočnou pušku, a to rovnou tu nejslavnější: AK-47 zvanou též Kalašnikov podle svého vynálezce. Při pohledu do dějin této africké země je však hned jasné, jak k tomu došlo.

Mosambik se už v 16. století dostal pod nadvládu Portugalska, což však naráželo na odpor místního obyvatelstva, a Portugalci se proto dlouhou dobu raději příliš nerozpínali. Teprve zhruba od roku 1920 jejich vliv sílil: měli totiž zájem o cukr a bavlnu, které často získávali prostřednictvím nucené práce. Zemi tak prakticky řídily tamní velké soukromé společnosti.

Po druhé světové válce však začali domorodí obyvatelé stále častěji projevovat nespokojenost se stávající situací, až se nakonec odpůrci režimu seskupili do Fronty pro osvobození Mosambiku FRELIMO a zahájili ozbrojený guerillový boj. V roce 1975 se pak stal Mosambik na Portugalsku konečně nezávislým. Současnou vlajku země inspirovala právě standarta hnutí FRELIMO a kromě útočné pušky na ní najdeme i motyku jako symbol zemědělství a marxistickou hvězdu, která odkazuje na Sovětský svaz, jenž hnutí podporoval.

Vzpomínky na genocidu

Rwandská republika

Tato rwandská vlajka byla ustanovena v roce 2001, aby se eliminovaly jakékoliv připomínky genocidy – byť jen v podobě staré vlajky. Slunce symbolizuje osvícení, zatímco modrá, žlutá a zelená barva vyjadřují mír, rozvoj a prosperitu.

V roce 1994 se Rwanda změnila v dějiště jedné z největších genocid 20. století. Střet vládnoucích Hutuů s menšinovým kmenem Tutsiů trval zhruba sto dní, přičemž se vraždilo i ve školách, v kostelech či nemocnicích, ve velkých městech i v zapadlých vesnicích, a zemřelo asi osm set tisíc až milion lidí. Jednou z připomínek těchto masakrů se stala také národní vlajka, která sestávala ze tří svislých pruhů (červeného, žlutého a zeleného) a černého písmene „R“ uprostřed.

Aby si Rwanda nemusela neustále připomínat svou krvavou minulost, změnil se v roce 2001 státní znak, národní hymna, ale i vlajka. Nová hymna už nezmiňuje jednotlivé etnické skupiny a na nové vlajce již nenajdeme červenou ani černou, protože zmíněné barvy evokují krev a smutek. Nyní ji tvoří tři pruhy: světle modrý symbolizuje naději, štěstí a mír, zelený budoucí prosperitu a žlutý odkazuje na potřebu ekonomického růstu. Poslednímu zmíněnému přitom vévodí zlaté slunce, které má přinést osvícení, jednotu a potlačit nevědomost.

Bůh je veliký!

Íránská islámská republika

Centrální emblém íránské vlajky je stylizovanou podobou slova Alláh (Bůh) a věty „Není boha kromě Alláha“. Rovněž motiv na rozhraních barev je stylizovanou větou z koránu: „Alláh je velký.“

Symboly islámu lze najít na řadě vlajek, nejen arabských zemí. Patří k nim i půlměsíc a hvězda, jež uvidíte mimo jiné na vlajkách Alžírska, Malajsie, Pákistánu, Tuniska, Turecka, Uzbekistánu nebo na relativně nové vlajce Libye. Nepředstavují však „vynález“ islámu: objevovaly se už ve starověku dávno před vznikem zmíněného náboženství a později se dostaly také na vlajku Osmanské říše.

Ještě zjevnější je náboženská symbolika u vlajky Íránu. V jejím středu najdeme čtyři půlměsíce, které mají značit vzestup muslimské víry. Mezi nimi pak spočívá meč představující sílu a statečnost. Celý emblém lze potom číst jako slovo Alláh a jeho pět částí interpretovat jako odkaz na pět pilířů islámu.

Bílý pruh na vlajce lemuje kúfské písmo, kaligrafická forma písma arabského. Nápis „Allahu Akbar“, tedy „Bůh je veliký“, se zde vyskytuje ve dvou řadách po jedenácti opakováních. Uvedené číslo připomíná datum 11. února 1979, den islámské revoluce a zrod islámské republiky. Zelená představuje tradiční barvu islámu, přičemž si ji prý oblíbil i prorok Mohamed.

Po stopách mořeplavců

Portugalská republika

Červená barva představuje Portugalskou revoluci (1910) a zelená naději. Pět modrých štítů připomíná vítězství prvního krále Portugalska nad pěti Maurskými králi. Štít s naznačeným křížem připomíná křesťanství a jeho červená část se sedmi hrady koloniální expanzi.

K nejdůležitějším etapám v dějinách Portugalska patřilo období velkých mořeplaveckých výprav. Během 15. století se Portugalci mnohokrát vydali k africkému pobřeží, aby tam zavedli obchod s ceněným zbožím – od zlata po otroky. Vasco da Gama dorazil až do Indie a zajistil své zemi ekonomickou prosperitu. V roce 1500 pak Pedro Álvares Cabral objevil Brazílii a učinil z ní portugalskou kolonii.

Dávným mořeplavcům tehdy usnadňoval navigaci dnes už téměř zapomenutý přístroj zvaný armilární sféra, jenž umožňoval znázornění pohybu nebeských těles. V období renesance se řada vědců a veřejných osobností nechala zvěčnit se sférou v ruce, protože zmíněný přístroj patřil k symbolům moudrosti a vědomostí tehdejší doby. Portugalsko ji umístilo také na vlajky některých svých kolonií, mimo jiné Brazílie. Dnes pak sféru najdeme přímo na portugalské vlajce, překrytou pěti štíty, jež odkazují na vítězství Alfonse I. Portugalského nad pěti maorskými králi.

Podle legendy se mu před bitvou zjevil Ježíš na kříži a předpověděl mu vítězství. To dodalo panovníkovi odvahy, načež se neváhal vrhnout do boje proti mnohonásobné přesile. Na vlajce se nacházejí také zlaté zámky na červeném pozadí, jež zase připomínají svatbu Alfonse III. se španělskou princeznou.