Při snaze o pochopení vlastností mladého vesmíru se odborníci musejí omezit prakticky jen na výsledky numerických simulací. Nejcitlivější pozorování s velmi dlouhými expozicemi sice umožňují zobrazit i opravdu staré galaxie – zejména pokud pomůže mezilehlá kupa coby gravitační čočka –, ale i ty se obvykle datují do éry kolem jedné miliardy let po Velkém třesku. Pozorování nemají dostatečné rozlišení, abychom mohli odhadnout, zda se jedná spíš o galaxie spirální, či eliptické.
Mezi nejvzdálenější (a v důsledku konečné rychlosti šíření světla i nejstarší) pozorovatelné hvězdné ostrovy patří kvazary, tedy objekty o velké svítivosti, jejichž podstatou jsou jevy v okolí aktivních jader obřích eliptických galaxií. Na základě toho však není možné říct, že eliptické galaxie v dávném vesmíru převažovaly, neboť roli hraje výběrový efekt: Stejně vzdálené spirální galaxie nejspíš neuvidíme, protože jim chybí ono aktivní jádro!
Realistické zastoupení jednotlivých typů hvězdných ostrovů v minulosti tak zůstává otevřenou otázkou. Numerické simulace každopádně ukazují, že první zárodky – tzv. protogalaxie – se zformovaly přibližně již 100 milionů let po Velkém třesku, dosahovaly hmotnosti zhruba milionu sluncí a rozměrů řádově v desítkách světelných let, což jsou charakteristiky srovnatelné s dnešními obřími molekulovými oblaky. Protogalaxie však nejspíš tvořila především temná hmota. Velmi záhy se v nich začaly utvářet hvězdy a postupným slučováním do větších celků se zformovala současná podoba vesmíru.
