Jak se smějí hlodavci: Co odhalil lechtací experiment na potkanech?

Není to tak dávno, co jsme hravé chování považovali za velmi vzácné, prakticky výlučně omezené na náš druh a několik dalších „pokročilých“ savců. Postupně ale vychází najevo, že si rádi hrají mnozí ptáci, krokodýlové, želvy, ještěři, ryby a dokonce i hmyz. Vědci teď zkoumají evoluční vznik hravého chování i jeho tvorbu v mozku.

Neurovědec Michael Brecht z Humboldtovy univerzity v Berlíně a jeho spolupracovníci za tímto účelem lechtali a proháněli chichotající se potkany, přičemž současně sledovali jejich mozkovou aktivitu. Výsledky pozoruhodného výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Neuron.

Kde v mozku sídlí hravé chování?

Vědci zjistili, že při lechtání potkanů je obzvláště aktivní část mozku, která se nazývá periakvaduktální šedá hmota. Jde o tkáň, která je uspořádaná kolem Sylviova kanálku ve středním mozku a podílí se na autonomních funkcích, motivovaném chování a na reakcích vůči podnětům z okolí. Mimo jiné jde i o významné centrum kontroly bolesti.

Periakvaduktální šeď je přitom jednou z velmi starobylých součástí živočišného mozku. Vyskytuje se u savců, ptáků, plazů, ryb i hmyzu a její aktivita bývá spojena se zvukovými projevy daného živočicha. Nově se ukazuje, že se tato část mozku významně podílí na hravém chování a smíchu.

TIP: Nebezpečná zábava: Lechtání malých dětí může vyvolávat trauma

Německý tým tento závěr ověřil i tím, že u potkanů experimentálně omezil aktivitu periakvaduktální šedi. Takto hendikepovaní potkani vykazovali mnohem méně hravou náladu. Podle autorů studie jsme v chápání neurálních mechanismů hravého chování teprve v počátcích a ještě nás čeká dlouhá cesta. Nyní se vědci chtějí zaměřit na výzkum souvislosti mezi periakvaduktální šedí a hravým chováním u dalších druhů živočichů, a také na to, zda tato oblast mozku může posilovat hravé nálady.