Jak se lišila lékařská péče a středověká hygiena na Blízkém východě a v západní Evropě?

Mýty, podle nichž se lidé ve středověku nemyli a téměř si libovali ve špíně, se nezakládají na pravdě. Například Paříž měla ve 13. století tři desítky veřejných lázní a anglický král Eduard III. nechal ve svém paláci rozvést tekoucí teplou i studenou vodu. Nicméně hygiena v křižáckých státech se od evropských zvyků přece jen lišila. 

Základ tvořila antická tradice následovaná Byzancí, kterou zas ovlivnily arabské a turecké způsoby: Zatímco koupání v západní Evropě obvykle zahrnovalo malé dřevěné vany se závěsy, lázně v každém římském městě bývaly prostorné a elegantní. Často šlo o atria otevřená k nebi a obklopená kolonádami, jež sloužila jako veřejné prostory, kde se vedla obchodní i politická jednání. Lázně v Turecku a Arábii byly sice temnější a uzavřenější, ale přesto okouzlující. Střechy měly kopulovité a ve výbavě nechyběly mramorové podlahy, lavičky a fontány.

Východ vyznával zásadu mít jak horké místnosti pro napařování a pocení podobné sauně, tak ty studené pro omývání. Po koupeli navíc následovaly masáže vonnými oleji. Křižáci pak po dobytí Svaté země a podle tradičního vzoru začali budovat vlastní lázně: Velkolepé prostory pro hygienu si zařídili především templáři a johanité. Převzali také síť římských akvaduktů a kanalizace, díky níž byla města Levanty na výrazně vyšší úrovni než jejich protějšky v západní Evropě. Vodovody rozváděly pitnou vodu do mnoha veřejných kašen, sloužily však rovněž k vyplachování početných latrín ústících do kanalizace.

Jednou měř, dvakrát řež

I lékařská péče v křižáckých státech těžila z úzkého kontaktu s Byzantskou říší a muslimským světem – a to nejen pokud jde o rozvoj nemocnic, ale také o inovativní léčbu, udělování lékařských licencí a zákony týkající se zanedbání pacienta. Péče byla pozoruhodně propracovaná a zahrnovala složité postupy, od operací kýly a šedého zákalu až po omezené zákroky na mozku. V některých ohledech se však zase východ učil od západu. Kvůli četným vojenským střetům se evropští „felčaři“ specializovali na zranění z boje, znali rozdíl mezi žílami a tepnami a dokázali si poradit rovněž s amputacemi či s následky poranění šípem. Zlomené kosti uměli napravit tak, aby srostly rovně a funkčně, využívali dlahy, obvazy i sádru.

TIP: Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Při operacích se poměrně často používalo anestetikum ze směsi různých rostlin, například jitrocele, bolehlavu, máku, kořene mandragory nebo semen salátu. Podávalo se nasáklé do houby, kterou pacient čichal, ale bylo třeba hlídat dávkování – jinak mohly nastat škodlivé, až fatální následky. V křižáckých státech běžně působili pouze licencovaní lékaři, což představovalo inspiraci muslimskou praxí. Všichni pak museli podstoupit zkoušku před odbornou komisí, čímž se výrazně snižovalo procento šarlatánů a podvodníků.