Spláchnuté dějiny: Evropské metropole ještě nedávno tonuly ve výkalech

Ačkoliv k vynálezu „moderního“ splachovacího záchodu došlo během 16. století v alžbětinské Anglii, jeho mnohem primitivnější předchůdci vznikali už před přelomem letopočtu. Například v palácovém komplexu čínské městské prefektury Jüe-jang archeologové nedávno odkryli fragmenty 2 400 let staré toalety, napojené na odpadní rouru z vypálené hlíny. Zařízení nemělo nádržku na vodu, a po vykonání potřeby proto museli přijít posluhovači a zalít exkrementy z věder. Výměšky pak krátkým potrubím odtekly do venkovního septiku. Nicméně i popsaný jednoduchý systém dobře dokládá, že odpověď na otázku „kam s výkaly“ hledali lidé odjakživa a způsob nakládání s fekáliemi do jisté míry odrážel vyspělost dané civilizace.

Prvotní kanály nicméně nesloužily k odstraňování exkrementů – využívaly se k rozvádění vody pro zavlažování a také coby prostředek prevence záplav. Jílová potrubí pro odvod odpadu pak vznikla asi čtyři tisíce let před naším letopočtem v Mezopotámii a nejstarší podobné relikty je dodnes možné spatřit v ruinách sumerských měst Nippur a Eshnunna. V Uruku zas archeologové narazili na nejletitější známé latríny z cihel, jejichž stáří lze přitom srovnat se zmíněným jílovým potrubím.

Do řeky i na pole

V egyptské Sahureho pyramidě zhruba z roku 2400 př. n. l. se podařilo objevit odvodňovací systém z měděných trubek. Dům vladaře ve městě Lóthal v dnešním indickém státě Gudžarát měl pro změnu vlastní lázně i latrínu – obojí napojené na otevřený kanalizační systém, který procházel zástavbou a ústil do říčního přístavu.

Minojská kultura na Krétě dokonce budovala jílová potrubí, jimiž proudila voda, ale také výkaly. Rovněž Řekové se snažili rostoucí množství odpadu řešit, neboť jej nemohli vypouštět do řek – na území, které obývali, se jednoduše nenacházel dostatek využitelných vodních toků. Nouze je nakonec přivedla k myšlence využít výkaly ke hnojení zemědělské půdy.

Kanál, na němž vyrostl Řím

Nicméně zdaleka nejvyspělejší kanalizaci na starém kontinentu nakonec vybudovali Římané, kteří zaznamenali výrazný posun v oblasti hygieny: Tzv. Cloaca Maxima neboli „velká stoka“ původně sloužila k vysoušení mokřin, na nichž poté rostl Řím. Systém vznikal od 6. století př. n. l. a bobtnající zástavba jej pak doslova pohltila. Stoka hrála klíčovou roli v odvádění dešťovky, ale také použité vody z lázní. Její části přitom stojí dodnes a napojují se na moderní kanalizaci. Historikové nicméně poukazují, že kanál nepředstavoval zrovna inženýrské veledílo a pravidelně se ucpával. Na jeho čištění se potom zřejmě nasazovali otroci či vězni.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Od svých moderních protějšků se Cloaca Maxima lišila také tím, že do ní ústil jen zanedbatelný počet veřejných latrín. Římané dávali přednost vlastním septikům nebo výkaly jednoduše vylévali na ulici a kanálu se spíš vyhýbali. Důvod tkvěl nejspíš v tom, že systém neměl žádné pojistky bránící „průtoku“ v obou směrech – tudíž hrozilo, že budou z napojených záchodů vytékat splašky. Zároveň z nich nezřídka vzlínal zápach kanálu a mohli se jimi pohybovat také různí škůdci přenášející nemoci. Latríny se každopádně začaly opatřovat sedátky, zatímco dřív lidé vykonávali potřebu v podřepu, a ke splachování navíc sloužila odpadní voda z lázní.

Období temna

Přestože jde o populární tvrzení, s rozpadem římského impéria a zánikem Západořímské říše roku 476 nepřišlo také kompletní odmítnutí hygieny či její náboženské odsouzení „typické pro středověk“. Křesťanští hodnostáři sice zavrhli lázně, v nichž se potkávala obě pohlaví, nicméně od očisty těla nezrazovali – naopak církev v okolí klášterů a poutních míst zřizovala umývárny s oddělenými částmi pro muže a ženy. Papež Řehoř I. Veliký dokonce v 6. století označoval koupel za tělesnou potřebu. Problém tkvěl v tom, že ve městech neexistovala kanalizace a její zřízení ani nebylo na pořadu dne.

Standardem se staly žumpy či kalové jímky, jež ovšem rostoucí populace snadno zaplňovala, a lidé tak museli exkrementy vyhazovat na ulici nebo je svážet za hranice města. V nehygienických podmínkách se samozřejmě dařilo nemocem a škůdcům, kteří je přenášeli: Obyvatele nejprve decimovala cholera a ve 14. století udeřily morové rány. Epidemie podle některých zdrojů vyhladila až čtvrtinu evropské populace, nicméně tehdejší učenci si všudypřítomnou kontaminaci s šířením chorob a masivním umíráním nespojili. Města tedy zůstávala špinavými a zapáchajícími zónami, zatímco venkované paradoxně žili v mnohem čistších podmínkách.

Na WC? Použijte chodbu

V období renesance se sice rozvíjela řada vědních oborů, ale do tajů sanitace nikdo nepronikal a v evropských městech stále chyběla kanalizace. Jímky byly přeplněné a lidé vylévali výkaly z oken do příkopů, odkud je pak déšť splachoval do řek. Nejhorší situace panovala v evropských metropolích: Paříž za vlády Ludvíka XIV. budovala nádherné kašny, ozdobná jezírka i okrasné vodní kanály – což ovšem ostře kontrastovalo s ukrutným zápachem vznášejícím se ve vzduchu.

V polovině 17. století byla Paříž zřejmě nejvíc znečištěná za celou dobu své existence: Výkaly se povalovaly takřka na každém kroku a k běžné praxi patřily veřejné otevřené latríny podél ulic, kde stačilo usednout a konat. Ostatně samotný král neměl ve Versailles toalety, a když na něj přišla potřeba, neváhal ji vykonat v rohu přepychového sálu. Jeho dvořané na tom nebyli o mnoho lépe a bezostyšně káleli v zahradách nebo přímo na chodbách. V roce 1715 tak bylo nařízeno, aby se celý komplex jednou týdně od výměšků vyčistil.

Londýn také smrdí

Podobná, i když zprvu ne tak tristní situace vládla v Londýně, kde John Harrington vynalezl roku 1596 splachovací záchod s nádržkou na vodu. Jeho cílem byla nicméně pouhá eliminace zápachu v domě, odkud výkaly odcházely potrubím ven do otevřené žumpy. Stejně jako Paříž a mnoho dalších měst, také britskou metropoli protkávaly strouhy plné exkrementů, které pak déšť splachoval do Temže. Rostoucí populace však řeku znečistila natolik, že začátkem 19. století byly již podmínky neúnosné.

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

V 30. letech řádila ve městě jedna epidemie cholery za druhou a počty mrtvých stoupaly k desítkám tisíc. V roce 1856 existovalo v Londýně pouze 360 kanálů, jež měly shromažďovat přetékající odpad zhruba z 200 tisíc žump: Z neošetřených jímek se nejen táhl odpudivý zápach, ale také z nich unikaly nebezpečné plyny jako metan. Jámy proto běžně hořely, nebo dokonce vybuchovaly.

Příliš rovné město

Děsivá situace vyvrcholila v létě 1858, které se do historie zapsalo událostí zvanou Great Stink neboli „velký smrad“. Za horkých dnů vzlínal z extrémně znečištěné Temže tak silný zápach, že podle dobových odborníků mohl vyvolat další epidemii cholery. Tehdy už se totiž předpokládalo, že onemocnění způsobuje špatný vzduch. Nakonec se však ukázalo, že původcem cholery je kontaminovaná voda, a teprve na základě tohoto šokujícího zjištění se radnice rozhodla jednat. Na popud inženýra Josepha Bazalgetteho tak vyrostla síť kanálů, jež odváděly výkaly za hranice města.

Podobné potíže ovšem netrápily jen evropská města – s exkrementy si nevěděli rady ani za oceánem. Roku 1854 kvůli nim v Chicagu vypukla epidemie cholery a vyžádala si na 1 400 životů, což odpovídalo asi osmnáctině městské populace. Bylo jasné, že také zmíněná metropole potřebuje kanalizaci, jenže v tamním rovném terénu by s odvodem splašků nepomáhala gravitace. V následujících letech se proto při masivním zásahu některé části zástavby uměle zvedly o více než 3,5 metru.

Pozdravy po proudu

Zbudovaný kanalizační systém pak ústil do řeky Chicago, což ovšem znamenalo další problém. Výkaly se totiž chemicky nijak neošetřovaly a proud je zanášel do jezera Michigan, takže se nakonec ocitly v ohrožení městské zásoby pitné vody. Dalšími stavebními úpravami se podařilo tok řeky změnit, aby jezero dál neznečišťovala, jenže fekálie z Chicaga následně komplikovaly život jiným obcím na jejích březích…

Zatímco kanalizace se v Evropě i v Americe pomalu měnila ve standard, nakládání se znečištěnou vodou dál pokulhávalo a bylo zřejmé, že nezpracované fekálie do vodních rezervoárů putovat nemohou. Začalo se proto s mechanickou filtrací a odpadky i další pevná hmota se oddělovaly například s využitím sedimentace. Teprve v roce 1914 přišli inženýři Edward Arden a William T. Lockett s tzv. aktivovaným kalem, kdy se v odpadních vodách vytvoří podmínky pro růst mikroorganismů, hub či plísní, jež poté exkrementy rozkládají nebo konzumují.

Za oceánem pomaleji

Nicméně ani existence šetrné metody čistění vody ještě neznamenala, že ji budou města využívat. Starý kontinent na novinku reagoval velmi pozitivně a aktivovaný kal se brzy aplikoval ve všech zemích s pokročilými systémy kanalizace. Za oceánem však panovala opačná situace: Až do roku 1972, kdy začal platit tzv. Clean Water Act, musely obce v USA provádět pouze mechanické filtrování. Teprve zmíněným předpisem je vláda přiměla k pečlivějšímu čištění.

TIP: Hybaj do koupelny! Jak se myli naši předkové?

Ani dnes přitom netvoří kanalizace ve Spojených státech naprostý standard a rurální oblasti sázejí spíš na vlastní septiky, které jednou za čas vyprázdní fekální vůz. Stále navíc platí, že až 90 % odpadních vod v rozvojových zemích neprochází čištěním. Podle statistik Světové zdravotnické organizace pak na následky pití špinavé vody ročně umírá 1,8 milionu dětí ve věku do pěti let.