Jak-15: Nejlehčí proudový letoun v dějinách
Jeden z prvních sovětských proudových letounů konstrukčně vycházel z pístového předchůdce Jak-3. Velkého úpěchu se ale nedočkal
První experimentální proudový letoun z dílny Alexandra Sergejeviče Jakovleva nebyl původní konstrukcí, ale využil osvědčeného draku vrtulového stroje Jak-3A, na který Sověti namontovali německý proudový motor Jumo 004. V říjnu 1945 byl první prototyp připraven k pozemním testům a 24. dubna 1946 poprvé vzlétl. Jelikož se jednalo o klasický vrtulový stroj včetně řízení a vybavení, pilotům netrvalo zaškolení dlouho.
Jak-15
- Délka: 8,7 m
- Rozpětí: 9,2 m
- Vzletová hmotnost: 2,742 t
- Max. rychlost: 805 km/h
- Dostup: 13 350 m
- Dolet: 510 km
- Pohonná jednotka: Tumanskij RD-10 (kopie Jumo 004B)
- Výzbroj: 1× nebo 2× 23mm kanón NS-23, případně bez výzbroje
- Osádka: 1 muž
Stálý zdroj potíží představoval podvozek s ostruhovým kolečkem a motor s životností okolo pouhých 20 hodin. Palivové nádrže umožňovaly asi 20–25 minut letu, což bylo pro stíhačku nedostatečné. U Jak-15 sice probíhala sériová výroba, ale stroj sloužil pouze k výcviku pilotů a k bojovým jednotkám se nedostal. Celkem do roku 1948 vzniklo 280 letounů.
Následovník
Konstruktéři se snažili odstranit nedostatky v konstrukci Jak-15, ovšem úpravy byly tak rozsáhlé, že v roce 1947 vznikl téměř nový letoun, který dostal označení Jak-17. Stíhačka měla zcela nová křídla a příďový podvozek, ale letové výkony se oproti Jak-15 nijak nezlepšily. Větší úspěch zaznamenala dvoumístná verze Jak-17UTI, sloužící k výcviku pilotů.
Výroba sice začala v roce 1948, ale Jak-17 se nemohl svými výkony rovnat MiG-9. Proto sloužil pouze k výcviku osádek na vylepšené stroje Jak-23, které už měly parametry umožňující operační nasazení. Do roku 1950 bylo postaveno 430 kusů a jejich kariéra byla velmi krátká, protože začátkem 50. let přišly do výzbroje letouny MiG-15 s nesrovnatelně vyšší bojovou hodnotou.
