Invazivní křižák pruhovaný: Plodné tygřice z české džungle

Výskyt křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) byl na našem území potvrzen teprve v roce 1991. Původní domovinou tohoto druhu je oblast kolem Středozemního moře a Střední Asie. 

Po svých, nebo na vozech?

Na způsob, jakým křižák pruhovaný kolonizoval v podstatě celé Česko, existují dva názory. Protože byl nejprve objeven na nejjižnější Moravě, vědci předpokládali, že je jeho migrace výsledkem globálního oteplování. Existuje však i jiná hypotéza: když z Česka odešla sovětská vojska a vojenské újezdy se uvolnily, bylo zjištěno, že největší koncentrace křižáků pruhovaných jsou právě v těchto místech (např. v Milovicích u Nymburka). Na základě tohoto faktu vyvstala otázka, zda pavouci nepřišli do české kotliny společně s vojáky, respektive jestli nebyli deponováni s jejich technikou ze Střední Asie. 

Připadá vám to jako příliš odvážná hypotéza? Buď jak buď, křižák pruhovaný je životaschopným invazním druhem, kterého najdete skoro všude: na suchých stráních, na loukách, v zahradách, parcích, v mokřadech i na vrchovinách. V rámci objektivity je dlužno připomenout, že tento pavouk byl ve střední Evropě již před padesáti lety zaznamenán v teplých oblastech německého Porýní a u Berlína.

Tygrované krasavice

Zbarvení křižáka pruhovaného je velmi nápadné – na zadečku jej zdobí žluté a černé pruhy, které jsou protkány tenkým bílým lemem. Hlavohruď má pavouk porostlou lesklými stříbřitými chloupky. Spodní hnědou stranu zadečku protínají dva výrazné žluté pruhy a hlavohruď na spodní straně roztíná napolovic jediný silný žlutý pruh. Žlutě a černě příčně pruhované nohy jsou porostlé řídkými dlouhými černými chlupy. Nápadné zbarvení připomínající vosy nebo sršně má odradit predátory. 

Výrazně jsou ovšem zbarveny jen samičky, které ve střední Evropě dosahují v průměru délky 15–20 mm. Mnohem menší sameček (4–6 mm), je zbarven nenápadně hnědě s nevýraznou kresbou. V jižní Evropě a ve Střední Asii bývá tento druh obvykle větší.

Nejen na predátory, ale i na člověka působí křižák pruhovaný svým exteriérem „jedovatě“. Netřeba se ho však obávat. Je sice, jako všichni ostatní pavouci, jedovatý, ale jeho klepítka (chelicery) jsou malá a neschopná prokousnout lidskou kůži. Složení jeho jedu dosud nebylo podrobně zkoumáno, ale pro člověka není nebezpečné. 

Rozmazaný obraz a nadměrné úlovky

Tito pavouci spřádají těsně nad zemí mezi rostlinami velkou kolovou síť (asi 20–30 cm v průměru). Většinou nebývá umístěna kolmo k zemi, ale svírá s povrchem úhel cca 45°. Je charakteristická také stabilimentem (svislým pruhem klikaté pavučiny), který u nás podobně používá už jenom drobný křižák vířivý (Cyclosa conica). 

Stabilimentum je rafinované zařízení, které predátora skvěle maskuje. Křižák se zdržuje na bílém terči mezi pásky a v případě vzruchu rozkmitá síť, takže blížící se potenciální kořist má rozmazaný obrazový vjem a snadněji pavouka přehlédne. Křižák pak paralyzuje svou hmyzí kořist, kterou jsou nejčastěji luční kobylky. Do lapené oběti napustí pavoučí predátor trávicí šťávy a vysaje ji. V případě, že se křižákovi chytí do sítě příliš velká kořist, s níž si neporadí, sám překouše vlákna sítě, aby nadměrný úlovek vypadl.

Vraždící milenky

Koncem června vypukne u křižáků pruhovaných čas lásky a trvá po celý červenec. Samičky lákají samečky sexuálním feromonem (teprve nedávno byl identifikován jako derivát kyseliny citronové – trimethyl-methylcitrát).

V čase milostného poblouznění se sameček opatrně přibližuje k samičce, která trůní ve středu sítě. Předním párem nohou přitom neustále pocukává za signální vlákno. Pokud má samička na lásku „chuť“, oddálí své tělo od sítě a dovolí samečkovi vlézt do prostoru pod ní. Sameček tak může zavézt makadlo do pohlavního otvoru samičky. 

Kopulace křižáků bývá kratší než deset sekund. Během milostného spojení nebo těsně po něm se samice většinou samce zmocní, usmrtí jej a vysaje. Podle arachnologů se samečkům podaří útěk pouze ve výjimečných případech, a to většinou za cenu ztráty nějaké končetiny.

Plodné matky

V srpnu (a někdy v září) opustí samička před utvořením kokonů navečer síť a v noci začne tkát nejprve řídkou síť, později masivní pavučinový váleček. Ze svého pohlavního otvoru vypustí kapku tekutiny, do které naklade vajíčka a obalí je vrstvou bílých a hnědých načechraných vláken. Posléze je pokryje obalem z pergamenovitého přediva. Tento kokon, jenž se vzhledem podobá makovici, připevní vlákny k okolní vegetaci. V kokonu, který samička hlídá, bývá zpravidla na čtyři stovky vajíček a pavoučice mohou vytvořit až tři takovéto líhně.

Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které v něm přes zimu zůstávají skryty. Po přezimování se nymfy vyvinou v malé křižáčky a ti se koncem jara prokoušou na světlo z pergamenovitého obalu. Nejprve se zdržují stále pohromadě poblíž opuštěného kokonu. Následujícího dne se svléknou a rozptýlí se po okolí, vylézají nahoru na rostliny a vypouštějí vlákno, které ve vánku odnáší malého křižáka do dalekého světa. Takto malí pruhovaní „vzduchoplavci“ kolonizují i velmi vzdálené lokality.