Indonéský ostrov Sulawesi: Krajina bizarních krás

Indonéská republika je největším ostrovním státem na Zemi. Je to země mnoha kultur a jazyků se zákoutími nedotčenými civilizací, ale i s místy, které moderní doba naprosto změnila. Přesto se tento stát může pořád pochlubit druhou nejvyšší mírou biodiverzity hned po Brazílii. 

Ostrov, který mátl mořeplavce

Indonéskou republiku tvoří přibližně 17 500 ostrovů, z nichž jsme navštívili pouhý zlomek. Téměř každý z větších obydlených ostrovů by si zasloužil samostatný článek, a proto se ani v případě tohoto textu nebudeme snažit o širší záběr. Pomyslně tak zůstaneme na jediném ostrově, jenž se nachází mezi Borneem a ostrovem Maluku. Jmenuje se Sulawesi a je to čtvrtý největší ostrov Indonésie, mnohým možná známější pod dřívějším jménem Celebes. Tak jej dříve nazývali portugalští mořeplavci, kteří jako první Evropané přistáli u jeho břehů v 16. století. Smysl tohoto pojmenování ovšem zůstává nejasný. 

Svým komplikovaným tvarem, který dělal prvním navigátorům problémy a tudíž jej dlouho považovali za několik samostatných ostrovů, připomíná ostrov opilé písmeno K, na jehož levé spodní nožičce jsme začali naši výpravu.

Lidé buvolích rohů

Po příletu do Makassaru, jenž je hlavním městem regionu, jsme se hned druhý den přesunuli do vnitrozemského města Rantepao – centra horské oblasti zvané Tana Toraja. Oblast obývá jeden z původních ostrovních kmenů. Říkají si Torajové (Tana Toraja v překladu znamená Země Torajů) a svůj majetek měří v buvolech. Rohatý dobytek připomínají i jejich domy, jejichž střecha se podobá buvolím rohům, i když podle jedné teorie mají spíš zpodobňovat lodi, na nichž se Torajové kdysi dávno na Sulawesi připlavili. Ačkoli jsou Torajové nejen tímto zajímaví, zaměřili jsme se spíše na krásu zdejší přírody. Za přijatelný obnos jsme si půjčili motorku a několik dní jsme jen tak projížděli okolí. 

Krajina kolem Rantepao je kopcovitá a slunce se odráží na hladině terasovitých rýžových políček. Občas jsou na nich vidět pracující domorodci, opodál se v bahně líně válí vodní buvoli a rozvážně přežvykují. Brzy jsme však zjistili, že drkotání na motorce po místních kamenitých stezkách plných výmolů není úplně efektivní, a tak jsme se rozhodli urazit větší kus cesty najednou a vydali se z Rantepao deset hodin autobusem severně do Tenteny. 

Honba za endemickými přeludy

Zastavujeme se u jezera Poso, které má rozlohu zhruba 320 km² a žijí v něm dva endemické druhy ryb – Adrianichtys kruyti a Xenopoecilus poptae. V tropických lesích rozprostírajících se kolem lze při troše štěstí pozorovat dva zástupce endemických savců: anoa nížinného (Bubalus depressicornis), jeden z nejmenších druhů divokého tura, který svým vzhledem připomíná spíše antilopu, a nejbizarnější, téměř holé prase se zahnutými kly – babirusu celebeskou (Babyrousa celebensis). 

Babirusa celebeská (Babyrousa celebensis) byla dříve považována za poddruh babirusy buruské (B. babyrussa). Dnes zoologové řadí oba tyto tvory jako samostatné druhy. (foto: Shutterstock)

Oba dva druhy savců jsou indonéskou vládou oficiálně chráněné, nicméně skutečný stupeň ochrany je značně nejistý. Místní lidé je loví pro maso, navíc oba savce ohrožuje postupná ztráta biotopu v důsledku rozsáhlé těžby dřeva.

Po bezcenné honičce za přeludy endemitů po pěšinkách Národního parku Lore Lindu s povděkem odpočíváme u kaskádovitých vodopádů Saluopa. Nevím, jestli je to naším zklamáním, že jsme vysněná zvířata nezahlédli, ale Saluopa jsou pro nás ty nejkrásnější vodopády, jaké jsme kdy viděli. Pokud není řeka po předešlých lijácích rozvodněná, dá se v kaskádách koupat. Však jsme si také nechali padající vodou jako zadostiučinění řádně namasírovat rozbolavělá záda. 

Krab s hrozivými klepety

Z Tenteny jsme absolvovali zdlouhavou cestu na trajekt, který nás převezl na ostrov Kadidiri (součást souostroví Togiany). Za rozumný peníz jsme se usadili v guesthousu patřícímu jedné rodině, patřící ke zdejšímu etniku Bajo. Tito lidé tradičně žijí v osobitých vesnicích postavených na dřevěných kůlech v mělké vodě nedaleko od pobřeží. Za cenu ubytování jsme měli i tři jídla denně, a tak nám zbyla spousta času na šnorchlování a zkoumání rozmanitého podmořského života a velkolepých korálových útesů. Majitel „bambusového hotelu“ nás vzal na ryby a jeho syn nám z pralesa přinesl ukázat dva kokosové kraby. 

Krab palmový (Birgus latro) zvaný kokosový je největším pozemním druhem (s výjimkou larválního stádia neumí plavat a ponořen do vody se rychle utopí) kraba poustevníka, který v dospělosti váží až čtyři a půl kila a jehož rozpětí nohou může dosahovat až devadesáti centimetrů. Jedinci, které jsme mohli obdivovat my, ale byli relativně malí, těžcí jen něco kolem tři čtvrtě kila. Pochodovali po místnosti a my jsme je zkoušeli krmit kokosem a snažili se zjistit, jakou sílu mají v klepetech.

Krab palmový (Birgus latro) může v dospělosti vážit až čtyři a půl kila a jeho rozpětí nohou může dosahovat až devadesáti centimetrů. (foto: Shutterstock)

Kokosoví krabi se živí ovocem, zejména dužinou kokosových ořechů, pro něž se údajně umí vyšplhat do koruny palmy. Pravděpodobnější ovšem je, že šplháním do výšky se snaží uniknout před predátory. Jako mnozí další ze živočichů žijících na Sulawesi jsou i palmoví krabi uvedeni na červené listině IUCN jako zranitelný druh. Populace kokosových mlsounů v některých oblastech poklesly v důsledku ničení životního prostředí, ale i proto, že jsou místními obyvateli stále loveni na jídlo. Tihle dva fešáci naštěstí ráno putovali zpátky do džungle a doufáme, že tam i zůstali.

Oči v dutině stromu

Na Sulawesi má domov velké množství endemických živočichů. Pouze a jedině tady údajně žije 18 druhů plazů, 96 druhů ptáků a 79 druhů savců. V případě rostlin se číslo endemitů posunuje o dva řády výš, protože podle odhadu botaniků roste na ostrově přes 5 000 endemických rostlinných druhů. Je pravda, že Českou republiku přesahuje Sulawesi rozlohou zhruba devětkrát. I tak jsou ale počty endemitů úctyhodné. 

Naší poslední sulawéskou destinací se stala Národní rezervace Tangkoko na severu centrální části ostrova, kde jsme se s endemickými tvory konečně setkali i my. Procházka švitořící, pískající a bzučící džunglí, v níž se mísí tisícero vůní, je sama o sobě nezapomenutelným zážitkem. Jen stěží lze ale popsat, co se v nás odehrávalo, když náš průvodce ukázal prstem na obří fíkovník, který měl v kmeni podlouhlou dutinu táhnoucí se do výšky téměř patnáct metrů. Ze tmy dutého kmene na nás zamžourala obří kulatá očka, která by fanouškům Hvězdných válek určitě připomněla zmenšenou tvář mistra Yody. 

Lovec s dokonalým přehledem

Tvář v dutině fíkovníku patřila nártounovi celebeskému (Tarsius tarsier), který se řadí k nejmenším primátům na světě. Své jméno tento tvor dostal podle extrémně dlouhého nártu. Je to noční živočich, jenž je dokonale přizpůsoben životu na stromech. Konečky prstů má paličkovitě rozšířeny, podobně jako je tomu u rosniček, dlouhý lysý ocas s chomáčkem chlupů na špičce slouží jako kormidlo při skocích ve větvích stromů.

Nártoun se živí převážně hmyzem, který dokáže šikovně ulovit za letu během přeskoku ze stromu na strom. A aby toto dvanácticentimetrové zvířátko bylo ještě kurióznější, dokáže stejně jako sovy otočit hlavu o 360°. Podrobnější výzkum života nártounů snad v budoucnu odhalí další zajímavá překvapení. Zatím ho však komplikuje skrytý způsob jejich života. Není také vyloučeno, že vědci objeví ještě nové nepopsané taxony populace rodu Tarsius. 

Sedm podob „černé opice“

V rezervaci Tangkoko jsme pozorovali i neméně zajímavé makaky chocholaté (Macaca nigra). Několik tlup se rozvážně páslo na listech vzrostlých stromů přímo nad našimi hlavami. Tyto černé opice zoologům v minulosti pěkně zamotaly hlavu. Ačkoli dnes víme, že na Sulawesi žije jediný druh makaka, v rámci ostrova se tyto opice vyznačují mnoha tělesnými odlišnostmi. Díky tomu dnes máme sedm poddruhů Macaca nigra, které dříve zoologové považovali za sedm samostatných druhů makaků. Světlo do opičího hlavolamu vnesla až analýza DNA. 

TIP: Indonéský Národní park Komodo: Dračí doupě na ostrovech

Všechny poddruhy pojí vzrůst kolem 60 centimetrů, krátký ocas a chocholka delší srsti táhnoucí se středem temena. Ostatní znaky mohou být rozdílné, což právě první objevitele mátlo. Obdobně jako výše zmínění živočichové (vyjma nártounů) jsou makaci ohroženi lovem pro chutné maso a kožešinu. Mimoto opice fatálně ohrožuje kácení deštného pralesa, čemuž bohužel nedokážou uniknout ani mrštní nártouni.