Indonéský Národní park Komodo: Dračí doupě na ostrovech

Indonéské ostrovy Rinca, Padar a Komodo, které patří k souostroví Malé Sundy, tvoří spolu s přilehlými úžinami a menšími ostrůvky Komodský národní park. Ten byl založen roku 1980 a je jediným přirozeným domovem varana komodského – největšího žijícího ještěra. Kromě něj zde má svůj domov i několik desítek dalších vzácných druhů suchozemských a mořských živočichů i rostlin.

Plíživé nebezpečí

Romanticky založení turisti a cestovní kanceláře oblast často označují jako „ztracený ráj“. Pro milovníky tropické flóry a fauny je ovšem skutečným rájem, vždyť jej obývá dohromady 277 živočišných druhů, z nichž je 25 chráněných. Při troše štěstí zde můžete spatřit například jelena timorského (Cervus timorensis), kterému se rovněž říká sambar ostrovní. Kromě jelenů vás mohou na travnatých cestičkách překvapit divocí koně či prasata. Nejčastěji spatřenými býložravci ovšem bezesporu budou vodní buvoli, jejichž mohutné tělo a silné rohy budí respekt. Dívají se sice pokojně, ale tím se nesmíte nechat zmást. Jejich zdánlivě klidné postávání se kdykoli může změnit v nebezpečný útok.

Pověst hlavního komodského útočníka má ovšem při zdejší absenci šelem někdo jiný. Všechna výše jmenovaná zvířata mají na ostrovech jediného přirozeného nepřítele – varana komodského (Varanus komodoensis). Pokud lze soudit z nevšímavých setkání s tímto až tři metry dlouhým a 70 kilogramů těžkým ještěrem, z jeho zubů paradoxně nemají strach. To může mít několik důvodů. Jednak se s obrovskými plazy potkávají každý den a drtivá většina takových setkání probíhá v čistě sousedském duchu. No a těm, kteří dosud „komodským drakem“ nebyli napadeni, pravděpodobně chybí přímá souvislost mezi kousanci svých přátel a příbuzných a uhynutím. Vždyť mezi oběma událostmi může uběhnout i dvoutýdenní perioda.

Pramen života i osudu

První, co návštěvníci ostrova Rinca uvidí, je malý přístav ležící na jeho severním okraji. Chodníček, který vede od kotviště k budovám správy národního parku, je zároveň jediným úsekem cesty, na němž je možno procházet se i bez průvodce. Dřevěné stavby na kůlech, k nimž takto dorazíte, tvoří malou osadu zaměstnanců, kteří se starají o ochranu parku a bezpečí jeho návštěvníků. Jejich neodmyslitelným vybavením, bez nějž se neobejdou lidé na Rince ani na Komodu, jsou dřevěné hole s rozdvojeným koncem. Tímto nástrojem je možné odvrátit případný útok velkých ještěrů, kvůli nimž u břehů ostrova přistává většina turistů.

„Varani sice působí lenivě a ležérně, ale dokáží být velmi mrštní a rychlí. Pokud někoho pokousají, musí člověk neprodleně do nemocnice a nemine jej nitrožilní podávání vysokých dávek antibiotik. Jedem, který zabíjí kořist, jsou totiž bakterie obsažené ve varaních slinách,“ vysvětluje Josef, který na Rince pracuje jako jeden z průvodců. Sliny varana komodského obsahují přes 50 druhů bakterií, z nichž nejnebezpečnější je Pasteurella multocida. Baktérie v ráně postupně přivodí celkovou sepsi a smrt napadené oběti. Společně s nimi působí i poměrně nedávno objevený jed, který mají varani umístěný ve žlázách spodní čelisti.

Po procházce palmovým lesem, s dominantními lontary vějířovitými (Borassus flabellifer), které dorůstají výšky kolem 30 metrů, přicházíme na místo zvané Waywaso, což znamená „Voda ibiškového kvetu“. Právě tady jsou v době naší návštěvy nejlepší podmínky pro pozorování varanů v jejich přirozeném prostředí. Kaluže vody v téměř suchém říčním korytu jsou totiž v období s nedostatkem vláhy jediným zdrojem vody pro zvířata obývající tuto část ostrova. Napájí se tu a odpočívají jak vodní buvoli, tak jejich nepřátelé varani. „Ačkoli mnozí považují jejich způsob lovu za zákeřný, dá se říct, že je promyšlený. Zhruba před týdnem pokousali jednoho buvola a teď čekají na jeho smrt. V mezičase už na žádné další zvíře neútočí,“ vysvětluje Josef dnešní relativně idylické soužití buvolů a varanů.

Sami sobě hrozbou

Varani komodští jsou jedinými ještěry naší planety, kteří v místě svého výskytu zaujímají pozici na vrcholu potravního řetězce. Na Rince, Komodu, západním Floresu a menších ostrovech Gili Motang a Gili Dasami, kde žijí, nemají žádné přirozené nepřátele. V tomto faktu je zřejmě potřeba hledat i příčinu jejich neobyčejné velikosti.

Ještěři se ovšem požírají navzájem a bylo zaznamenáno množství případů ulovení mláďat dospělými jedinci. Mladí varani se brání tak, že hned po vylíhnutí vylézají do korun stromů, kam se za nimi dospělí varani nedostanou. Teprve když jejich vlastní tělesná hmotnost dosáhne úrovně, jež zaručuje relativně bezpečný pobyt na zemi, slézají ze svých úkrytů dolů.

Varani se páří od května do srpna a samičky kladou vajíčka nejčastěji v září. Samička zahrabe do hnízda dvacet až čtyřicet vajíček a kromě občasného hlídání se o ně dál nestará. Mláďata se líhnou za dalších sedm až osm měsíců – v dubnu, kdy je pro ně k dispozici nejvíce hmyzu, jenž je v raném věku hlavní složkou varaní potravy.

Samčí „přesilovka“

Varaní smysly jsou vyvinuty poměrně disproporčně. Sluch má ještěr omezený v kmitočtovém intervalu 200–2 000 Herzů a vidí pouze na vzdálenost nějakých tří set metrů. Vše „zachraňují“ jeho další smysly – hmat, čich a chuť. Snad nejcitlivějším varaním orgánem je jazyk. Nejen při noční orientaci mu výrazně pomáhá přídavný čichový takzvaný Jacobsonův orgán. Ten je umístěný v radličné kosti, jež se nachází mezi nosem a ústy. Pro varany jsou významným pomocníkem i jejich šupiny, které nejenže brání mohutné tělo, ale navíc jsou citlivé na dotek, takže zvířatům pomáhají v orientaci.

Prozatím neobjasněnou zajímavostí související s komodskými „draky“, jak se jim často přezdívá, je fakt, že na jednu samici připadají zhruba tři varaní nápadníci. Přitom podle různých zdrojů je v celé zhruba pětitisícové populaci volně žijících varanů jen asi 350–500 kusů plodných samic.

Objevování poznaného

Záhadné příběhy o dracích, kteří žijí na Komodu, slýchali evropští mořeplavci od domorodých obyvatel už před dávnými lety. Nepřikládali jim ovšem větší význam, možná i proto, že součástí charakteristiky tehdy Evropany nepoznaných příšer byl plamen šlehající z tlamy. Až začátkem 20. století se o existenci „komodských draků“ přesvědčili na vlastní oči i muži ze Západu.

Podle četných zpráv byl prvním Evropanem, jenž se s varany setkal, holandský pilot Van Deyk, jenž byl na Komodu nucen nouzově přistát někdy mezi lety 1910–1912. Jeho příběh se ale podle spolehlivějších pramenů nezakládá na pravdě a jde zřejmě o vymyšlenou postavu. Ani P. A. Ouwens, autor prvního díla o varanech komodských, holandského pilota ve své knize nezmiňuje. Ouwens ovšem navázal kontakt s jiným holandským vojákem – s pěchotním poručíkem Van Hensbroekem, který toho času sloužil v městečku Reo na ostrově Flores. Ten mu tlumočil příběhy, jenž o existenci obrovských ještěrů vyprávěli domorodci z floreského přístavu Labuan Bajo. Podle nich na Floresu, ale i na ostrově Rinca žili velcí „zemní krokodýli“ (boedža darat), které označovali i slovem „ora“.

Na základě těchto informací, které doplnil o zkušenosti lovců perlorodek, se Ouwens roku 1912 vydal na ostrov v doprovodu několik domorodců. Během výpravy skupina chytila dvojici mláďat a zastřelila dva dospělé jedince. Podle nich pak Ouwens popsal nový živočišný druh, který nazval varan komodský (Varanus komodoensis).

Veřejný, nebo soukromý zájem?

Komodský národní park byl roku 1980 založen indonéskou vládou. Hlavním důvodem tohoto činu byla ochrana místní fauny a flóry, především samozřejmě varanů. O patnáct roků později se spolumanažerem parku stala americká environmentální společnost The Nature Conservancy. Deklarovaným cílem reorganizované správy parku je rozvoj ekoturismu a finanční nezávislost parku. The Nature Conservancy a turističtí operátoři vytvořili podnik se společnou majetkovou účastí a dosáhli rovněž posílení pravomocí správy národního parku.

„Za pěknými ideály se skrývá tvrdá realita, stačí sledovat důležitá fakta,“ tvrdí jeden z domácích rybářů, který se v této souvislosti zdráhá sdělit jméno i mně, návštěvníkovi z východní Evropy. Rybář zřejmě naráží na skutečnost, že The Nature Conservancy je jedním z největších soukromých vlastníků půdy, podle dostupných informací každoročně dostává stamilionové dotace od americké vlády a při pohledu zvenčí se tak úmysly této společnosti nemusí nutně jevit jako nezištné. „I když jejich cílem má být záchrana jedinečných území, snaží se spíš vytvořit soukromé rezervace. A to na místech, které by měly být dědictvím nás všech!“ pokračuje mladý muž, jehož život je spjatý s vodami omývajícími pobřeží Malých Sund.

Boj o dědictví

Určitě největší spory panují mezi komunitou místních rybářů a správou národního parku. K zamyšlení přitom nutí údaj, jenž říká, že od okamžiku založení parku až do dnešních dní zaměstnanci parku zastřelili za nejasných okolností dvanáct místních rybářů. Správa parku tvrdí, že její zaměstnanci jednali v sebeobraně, ale tomuto vyjádření se zdráhá uvěřit většina rybářů, kteří patří k místní asi dvacetitisícové komunitě. Rybáři vidí ve správcích nepřátele, kteří usilují o likvidaci jejich domovů a přirozeného způsobu života. Naopak správa parku rybáře obviňuje z destruktivních praktik používaných při rybolovu. Mezi ně mají patřit takové metody, jako je lov ryb kyanidem, bombami vyrobenými z umělých hnojiv a petroleje, nebo ničení korálových útesů při lovu korýšů „mata-tudžu“.

TIP: Brnění varanů komodských: K čemu je varanům „kostěná košile“

Je myslím nepochybné, že situace není černobílá a nejde jednoduše bagatelizovat vyhraněným pohledem z jedné či druhé strany. Rybáři mají nepochybně tvrdé hlavy a při snaze uživit své rodiny zřejmě občas zacházejí za hranice přijatelného chování. Tomu ale nelze zabránit metodami zastrašování a tvrdých protiútoků. Pozici „toho moudřejšího“ by mnohem spíše přináležela snaha vzdělávat, zasvěcovat a skrze pochopení alespoň částečně získávat na svou stranu ty, pro něž je lov často jedinou možností obživy. Pochopením přírodních zákonitostí by si pak domorodci více začali vážit moře, na něž dnes pohlížejí pouze jako na právoplatné dědictví po svých předcích.