Hrobka z bláta: Pyramida Amenemheta III. byla přehlídkou inženýrských omylů

Faraon Amenemhet III. panoval v 19. století př. n. l. a své říši přinesl stabilitu. Za jeho vlády se Egypt dostal k novým nalezištím a v zájmu rozvoje zemědělství se stavěly například zavlažovací kanály. Ten největší v oáze Fajjúm existuje dodnes, přestože nese novější název Bahr Yussef neboli „Josefův kanál“. Za Amenemheta III. se budovaly rovněž zpevněné cesty pro karavany a další infrastruktura. Proto překvapí, že jeho vlastní pyramida se stala doslova přehlídkou inženýrských omylů. Kvůli výrazné barvě se jí říká Černá a jde patrně o nejznámější stavbu nekropole v Dáhšúru. Charakteristický odstín jí přitom dodal neobvyklý stavební materiál v podobě říčního bahna.

Zda tehdejší stavitelé šetřili na drahém kameni, nebo si jen neuvědomili nevýhody použité suroviny, už se nedozvíme. Složitý systém vnitřních chodeb a místností každopádně vytvořili z nepálených hliněných cihel spojených jílem – pouze stropní desky byly kamenné. Zatímco vepřovice nepředstavovaly v éře Střední říše nic neobvyklého, konstrukce bez vyztužení kamennými bloky ano. Důsledkem pochybného kroku se stala deformace zdí, jež se projevila už během stavby, a následně se k ní přidalo také praskání stropů.

Odsouzena k zániku

Stavba byla zkrátka od počátku odsouzena k zániku. Nemluvě o tom, že vznikala v lokalitě, na kterou se sice naskýtal krásný výhled, ležela však jen deset metrů nad hladinou moře – tedy v oblasti pravidelně zaplavované Nilem. Netřeba dodávat, že se hliněné cihly v důsledku střídání vlhkosti a sucha začaly záhy drolit. Řeka přitom pyramidu zatopila už v průběhu stavby, ani to ovšem jejím tvůrcům nenaznačilo, že dělají něco špatně. Podcenili rovněž další vlastnost zvoleného místa, neboť konstrukci vztyčili na jílovém podloží. Vlastní vahou se tudíž doslova nořila do země, a ještě víc se tak přibližovala k Nilu.

Když stavitelé zjistili, že se jim vnitřní prostory rozpadají, pokusili se je podepřít dřevěnými kůly a narychlo zbudovanými zídkami. Po sérii marných pokusů se však rozhodli, že hrobku už nic nezachrání, a víceméně ji nechali napospas osudu. Vevnitř přitom zůstal sarkofág pro faraona i jeho manželky a část pohřební výbavy.

Pro ženy postačí

Vnější plášť stavby z vápencových desek dávno zmizel, a pyramida dnes proto připomíná spíš přírodní útvar než dílo lidských rukou. Kdysi přitom mohla alespoň na chvíli vypadat skvěle: Vrcholový kámen – tzv. pyramidion, v současnosti vystavený v káhirském muzeu – je i přes pozdější zásahy nádherně zdobený a kdysi možná na okolí shlížel z výšky 75 metrů. Ironií osudu nesla Černá pyramida původně název s významem „Amenemhet je mocný a dokonalý“.

Panovník si ovšem nakonec poradil „po faraonsku“. První pyramidu prostě ignoroval a nechal si postavit další, tentokrát v bezpečné vzdálenosti od Nilu v oáze Fajjúm. Architekti sice opět použili sušené hliněné cihly, ale jádro vzniklo z vápencových bloků, tudíž vydrželo. A nešlo přitom o žádnou malou „stavbičku z nouze“ – tyčila se do výšky 60 metrů a její podstava měřila 105 × 105 metrů. Využití pak našla i Černá pyramida: Pod rozpadající se stavbou jsou pochovány faraonovy ženy, které zemřely relativně mladé, patrně před dokončením náhradní hrobky. 

Pokus a omyl

Ve stejné nekropoli jako Černá pyramida se nachází také mnohem lépe zachovaná kamenná Lomená pyramida, první stavba celého komplexu a původně nejspíš revoluční inženýrské dílo. Místo tradiční stupňovité „mastaby“, jaké vznikaly v období Staré říše, se její architekti kolem roku 2600 př. n. l. pokusili o dnes známý jehlan.

 Nepodařilo se jim však odhadnout úhel stěn, a stavba se tak zřejmě začala komplikovat, možná i vinou nestabilního jílového podloží. Stavitelé se nicméně nevzdali, v polovině projektu značně snížili sklon a dílo dokončili. Faraon Snofru přesto nejspíš nebyl spokojen a nechal si zbudovat další, tzv. Červenou pyramidu – a to se stejným úhlem stěn, jaký měla Lomená pyramida v horní části.