Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les (2)
Po vylodění v Normandii se na západní frontě odehrála řada urputných bitev. Ačkoliv boje v Hürtgenském lese patřily k nejdelším a nejkrvavějším, do všeobecného povědomí se snad kvůli masovému nasazení tanků více zapsala až navazující bitva v Ardenách
Úspěchu dosáhl pouze 112. pěší pluk, který během prvního odpoledne obsadil Vossenack a okolní kopce. Do 3. listopadu jeho příslušníci dobyli Schmidt a přerušili zásobovací cestu nepřítele k Monschau, avšak obtížný terén v údolí říčky Kall, který byl navíc infi ltrován Němci, jim znemožňoval přeskupení i přísun posil.
Předchozí část: Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les (1)
Nadšení na velitelství 28. divize utnul už za úsvitu rozhodný protiútok obrněnců 116. tankové divize, s jehož pomocí 89. pěší divize Američany z obce vytlačila. Palba tanků a děl navíc vyvolala takovou paniku, že část vojáků omylem prchla na východ a skončila v německém zajetí. Zbytek ustoupil do Kommerscheidtu, kam se ho z druhé strany údolí vydalo podpořit osm shermanů ze 707. tankového praporu.
Zničení 28. divize
Překonat strmé břehy říčky Kall se navzdory veškerému úsilí ženistů podařilo pouze třem z nich, Wehrmacht využil potíží protivníka a pěchota s tanky udeřila přímo na Kommerscheidt. Přes početní nevýhodu se Američané s vypětím všech sil ubránili, když trojice shermanů podporovaná pěchotou vyřadila čtyři PzKpfw IV, a konečně aktivní stíhačky P-47 si připsaly na konto jeden stroj stejného typu. Když 6. listopadu na americký 112. pěší pluk ve Vossenacku udeřil pluk tankových granátníků 60 a rozdělil obránce na izolované skupinky, pomohla vesnici udržet jen rychlá pomoc ženistů.
Ještě téhož dne dostal velitel 707. tankového praporu plukovník Ripple rozkaz sestavit z dostupných oddílů smíšenou jednotku a znovu dobýt Schmidt. Když si uvědomil, že jeho muži jsou na pokraji sil a že podporu jim může poskytnout pouhých sedm stíhačů tanků, raději útok odvolal a 8. listopadu se americké jednotky začaly stahovat zpět na druhou stranu Kallu.
Enormní ztráty 28. pěší divize za měsíc bojů se staly symbolem bitvy o Hürtgenský les. Přišla o téměř 5 700 mužů a její stav klesl na třetinu, pozbyla též 16 stíhačů tanků M10, tři desítky shermanů a mnoho dalších vozidel i zbraní. Vyřazení divize šokovalo vrchní velení natolik, že Eisenhower osobně přijel na její velitelství vyšetřit situaci. Městečko Schmidt naopak zůstalo v německých rukou až do února 1945, kdy jej obsadila 82. výsadková divize.
Proti dělům a kulometům
Hodges i velitel 12. skupiny armád generál Omar Bradley byli stále odhodláni Hürtgenského lesa se zmocnit a poslali do akce 4. pěší divizi, která však bojovala nepřetržitě už od vylodění v Normandii a potřebovala spíše odpočinek. Místo něj nyní měla vyčistit severní polovinu lesa mezi Schevenhütte a Hürtgenem, obsadit samotný Hürtgen a jižně od Dürenu dosáhnout řeky Rúr.
Zatímco 12. pluk podnikl několik útoků na znovudobytí Kommerscheidtu, které krvavě odrazili tankoví granátníci 89. divize, na zbývající dva pluky (8. a 22.) čekalo u Hürtgenu 6 500 příslušníků 275. pěší divize Wehrmachtu se 150 děly. Širší ofenzivě amerického VII. sboru, která začala 16. listopadu 1944 a jejíž součástí byl také útok 4. pěší divize, předcházelo mohutné letecké bombardování, které však německou obranu nijak zvlášť neoslabilo.
Jako v pohádce
Oba výše zmíněné pluky útočily v paralelně postupujících proudech – 8. se pohyboval podél severního okraje lesa směrem k Dürenu, 22. postupoval jižněji na Hürtgen. Američané si nicméně ponechali nekryté oba boky, čímž usnadnili Němcům protiútoky ze stran. Obě formace navíc brzy narazily na tuhý odpor, přičemž účinnost mistrně ukrytých kulometných hnízd znásoboval těžký terén, déšť, sníh i bláto. Nejhorší překážku v Hürtgenském lese tvořily vyvrácené a polámané stromy, o nichž kdosi z vojáků poznamenal, že mu připomínají scény z ponurých pohádek bratří Grimmů.
Dokončení: Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les (3)
Po pěti dnech 4. pěší divize postoupila o necelých 2,5 km, přičemž přišla o téměř 1 500 mužů. Hodges přes všechny potíže věřil, že dalším útokem se podaří defenzivu prolomit, a vrhal do bitvy jeden oddíl za druhým. Nepřipouštěl si však, že dokud zůstanou v německých rukou jižněji situované přehrady na Rúru, nedostane se přes řeku jediný spojenecký voják. Historici generálporučíkovi dodnes vyčítají, že kdyby se nejprve zmocnil přehrad, Němci by se museli z lesnaté oblasti stáhnout a mnoho životů tak mohlo být ušetřeno.
