Hon na lišku majora Zemana: Co se skutečně odehrálo u Flosmanova mlýna

Mlýn vystavěl Jiří Komenda a dlouho nesl jeho jméno. Ještě na začátku 20. století jej v mapách můžeme nalézt pod označením Komendův mlýn (Komenda Mühle). Ale již v roce 1774 Komendovský mlýn zakoupil mlynář Kašpar Flosman, který se sem přestěhoval i s rodinou. Potomci Kašpara Flosmana pak drží struhadelský mlýn dodnes.

Konec starých časů

Posledním mlynářem, který zde hospodařil, byl František Flosman. Narodil se 18. prosince 1898 a v roce 1928 převzal mlýn od svého otce. Oženil se s Marií Ševčíkovou z Myslíva. Její starší bratr Josef se v meziválečném období výrazně angažoval v agrární straně. Byl velmi aktivní v zemědělském družstevnictví a v místní i okresní samosprávě. Za německé okupace spolupracoval s domácím odbojem a podporoval rodiny uvězněných a popravených odbojářů.

Z manželství Františka a Marie Flosmanových se narodili tři synové. Rodinou idylu narušily události druhé světové války. S postupujícími válečnými měsíci byl všeho stále větší nedostatek. Lidé žijící na vesnici si pro svoji potřebu směli ponechat pouze takzvané samozásobitelské dávky, které v jejich případě nahrazovaly přídělové lístky na základní potraviny, a vše ostatní museli povinně odevzdat. Je jasné, že když vám za domem roste obilí, nebudete čekat, až co vám úředník odsype. Zrní schováte, ale kdo vám ho potom semele?

Mlelo se načerno

Mlynář Flosman, vyhlášený svou dobrotou, odvážně pomáhal sousedům a riskoval život svůj i své rodiny. Před mlýnem čekaly dlouhé fronty lidí, kteří si po nocích přicházeli semlít načerno. To bylo velmi nebezpečné a mohli být zatčeni pro narušování válečného hospodářství. V případě vyzrazení jim hrozil koncentrační tábor. Mnoho lidí čekalo také u sousedních mlýnů, ale u Flosmana jich stávalo nejvíce. Jeho švagr Josef Ševčík dokázal za války šikovně zajistit obilí, ze kterého pak mohl tajně semlít mouku pro lidi z okolí jeho mlýna. Lidé si však nejezdili mlít plné pytle, ale třeba jen 3 kg v pytlíku.

Díky tomu se stal Flosmanův mlýn předmětem zájmu klatovského gestapa. Nacistická tajná policie tušila, že se zde něco nekalého děje, a taky věděla, že se vždy najde dost ochotných udavačů, kteří ze zloby, závisti, hlouposti nebo strachu rádi nahlásí i vlastní sousedy. Gestapáci několikrát Flosmana vyslýchali na četnické stanici v Němčicích. Nikdy se však nepodařilo chytit ho přímo při činu, a tak byl vždy propuštěn. Ovšem s blížícím se koncem války se potravinové příděly stále zmenšovaly a lidé měli opravdu hlad. Flosman noc co noc riskoval, když lidem mlel mouku, a i ty tři kila stály lidem za to, aby do mlýna v noci vážili cestu.

Ve spárech gestapa

Jednou ho však odvezli místo do Němčic přímo do Klatov. Mlynář zažíval nejtěžší okamžiky svého života. Gestapo ho vyslýchalo celé hodiny. Němci vsadili všechno na jednu kartu. Tvářili se, že mají přesné informace o tom, co se u Flosmanů dělo, a chtěli po něm, aby se jenom doznal. Čekali, že se nechá zlomit. Při výslechu ho nutili k přiznání, že u něj v noci stálo ve frontě na mouku sto lidí. On zapíral a velmi důvěryhodně prohlašoval, že sto lidí se do mlýna nemohlo vejít. 

Gestapo patrně příliš nevěřilo svému udavačskému zdroji a po několika hodinách ho propustili. Z výslechu odvážel Flosmana domů protektorátní četník. Byl to jeho spolužák, se kterým si důvěřovali, a tak se ho na rovinu zeptal: „Franto, jak jsi to dokázal, že jsi byl tak věrohodnej, a lhal jsi tak dobře, že tě pustili?“ Mlynář mu odpověděl: „Já nelhal. Nebylo jich sto. Bylo jich sto sedmdesát.“

Útočiště prominentního exulanta

Hned po skončení války uspořádali místní občané manifestační průvod s hudbou a nazdobenými povozy do mlýna Flosmanových jako poděkování mlynáři a jeho rodině za to, že po celou válku zásobovali občany moukou a zemědělcům umožňovali mlít i bez německého povolení. Oslavné básně, které při této příležitosti zazněly, stejně jako mlynářova dobrota však byly po třech letech zapomenuty a členové rodiny se znovu museli strachovat o život. 

Poté, co se komunisté v únoru 1948 chopili v Československu moci, mlynář Flosman na jaře 1948 po několik dní ukrýval bývalého ministra zahraničního obchodu za národní socialisty a jednoho z iniciátorů únorové demise nekomunistických ministrů Huberta Ripku (1895–1956). Tím mu pomohl mu na cestě do exilu.

Zátah Státní bezpečnosti

Ripka ve svých pamětech poměrně podrobně popisuje svůj první nezdařený pokus o útěk, kdy měl společně s bývalými ministry za lidovou stranu, Janem Šrámkem a Františkem Hálou, 20. března 1948 odletět francouzským letadlem z rakovnického letiště. Pro špatné povětrnostní podmínky se tak nestalo, proto v improvizovaném přístřešku z větví museli čekat další den a noc. Ráno 21. března proběhl v okolí zátah, při kterém byli Šrámek s Hálou zadrženi, ale Ripkovi se podařilo proklouznout: „Vyšel jsem pomalu z přístřešku, klidně jsem si zapálil cigaretu a jistým krokem jsem se vydal přes pole k nejbližší silnici. Velmi důstojně jsem přešel na dvacet metrů od policistů a nedovážil jsem se ani ohlédnout. Jakmile jsem se znovu dostal do lesa, kde jsem jim zmizel z očí, vzal jsem nohy na ramena. Policisté mě nepochybně považovali za jednoho ze svých, za vysokého úředníka ministerstva vnitra, na jehož příchod čekali.“ O svém druhém, již úspěšném úniku za hranice se logicky nerozepsal, aby nekompromitoval dosud žijící osoby. 

Dnes víme, že Ripka z obklíčení u Rakovníka doběhl až na železniční stanici do Petrovic. Aby zmátl bezpečnost, zakoupil jízdenku do Prahy, ale jel do Plzně, kde vyhledal svého přítele Vlastimila Bártu. V následujících dnech se skrýval v bytě rodiny Jindrovy. Odtud se Bártovým prostřednictvím spojil s Josefem Ševčíkem.

Poslední ministrův úkryt

Ševčík se po válce nemohl vrátit do zakázané agrární strany, proto vstoupil k národním socialistům. V květnu 1946 se v parlamentních volbách stal poslancem Ústavodárného národního shromáždění. A právě on počátkem dubna 1948 přestěhoval Ripku z Plzně do mlýna svého švagra Františka Flosmana v Mlýnském Struhadle – posledního Ripkova úkrytu ve vlasti. Pak Bárta a Ševčík spolu s Miladou Horákovou obnovili spojení s Francouzi přerušené po rakovnické anabázi a naplánovali nový Ripkův útěk. Po delších přípravách přistálo 26. dubna 1948 na poli u Flosmanova mlýna malé sportovní letadlo a v 5 hodin 17 minut opustil Hubert Ripka navždy československé území.

Útěk Huberta Ripky do zahraničí, ovšem ve značně překroucené verzi, se stal v roce 1975 námětem jednoho z dílů propagandistického seriálu Třicet případů Majora Zemana. Oproti skutečnosti však v epizodě nazvané Hon na lišku (1975) odletí z pohraničního letiště malým letadlem pouze příslušník SNB, všichni ostatní zůstanou na letišti a jsou zatčeni.

Pomoc od SNB

Jakmile Ripka odletěl, přišlo na Františka Flosmana udání. V době, kdy vzlétalo z jeho pole francouzské letadlo, jel okolo autobus. Jeden z cestujících ohlásil neobvyklou situaci na plánickém úřadě. Pro mlynáře si záhy přijeli. Odvezli ho do nedalekého městečka Plánice, kde už byl dopředu připraven soudní rozsudek. Ten ale těsně před příjezdem Flosmana „zmizel“. 

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let fungovala totiž v jihozápadních Čechách ilegální skupina skládající se vesměs z protikomunisticky naladěných příslušníků SNB, utvořená kolem tehdejšího velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka. Ta udržovala spojení s americkou zpravodajskou službou, které předávala zprávy bezpečnostního charakteru a organizovala přechody hranic do Bavorska. Havlíček byl s dalšími příslušníky SNB v roce 1951 zatčen, odsouzen za vlastizradu a popraven.

Smutek za mořem

Zdržovat vyšetřování tak nebyl problém a než došlo k novému projednání, byl už mlynář Flosman s manželkou a třemi syny za hranicemi. K útěku využili toho, že již dříve zakoupili dům přímo na hranicích určený k rozebrání na stavební materiál. Na jejich cestě za svobodou jim pomáhali i někteří příslušníci SNB, kteří emigrovali spolu s nimi. Kromě pěti členů rodiny Flosmanových přeběhlo totiž hranice i dalších 16 lidí, kteří s nimi jeli „rozebírat dům“. Ve skupině emigrantů byla i Ševčíkova manželka, syn a dcera.

Rodnou zem opustili 9. května 1949. V Německu se dostali do utečeneckého lágru, kde požádali o možnost odejít do Kanady. Mlynář Flosman za oceánem pracoval jako zedník a manželka se třemi syny pracovala na farmě, kterou v Ontariu zakoupili. Jejich život v emigraci nebyl nijak jednoduchý. Ve vlasti požívali úcty a vážnosti, jednalo se o starobylý rod předávající si mlynářské řemeslo po generace – a mlynář, to byl někdo. Navíc vždy aktivně pracovali ve spolcích i v komunální politice. Za mořem, bez znalosti jazyka, musela rodina vykonávat práci, ke které neměli vztah. Celý život toužili po svém domově pod Plánickým hřebenem v meandrech Úslavy. Nedočkali se. František Flosman zemřel v roce 1966.