Hitlerovi parašutisté v Africe: Výsadková brigáda Ramcke

Ještě před Pyrrhovým vítězstvím na Krétě v červnu 1941 zahájili Němci přípravy na obsazení ostrova Malta ve Středozemním moři. Tamní přístav a letiště RAF byly trnem v oku německým a italským generálům, neboť znamenaly ohrožení pro zásobovací konvoje Osy směřující do Afriky.

Úkol dobýt Maltu (operace Hercules) měl připadnout výsadkářům a speciálně kvůli němu byla v březnu 1942 v Itálii vytvořena Výsadková brigáda 1, jejímž velitelem se stal Hermann-Bernhard Ramcke. Němci však vzdušný prostor nad ostrovem ovládnout nedokázali a invaze na Maltu byla odložena, zatímco generál Rommel bojující s Brity v Africe požadoval posily. V červenci 1942 proto obdržel velitel výsadkových vojsk generál Kurt Student od Vrchního velení Wehrmachtu (OKW) rozkaz, aby Ramckeho brigádu poslal na pomoc Rommelovi. 

Na černý kontinent

Dne 15. července vstoupil Ramcke na africkou půdu, zbytek brigády se pak dopravil do Afriky ve čtyřech vlnách – jejich cesta vedla přes Řecko a Krétu na letiště u Tobruku, kam je dopravily transportní letouny Junkers Ju 52. Jako první dorazila 4. srpna skupina majora Kroha, někdejší I. prapor výsadkového pluku 2, jenž dosud bojoval v Rusku.

O šest dní později přiletěl major von der Heydte se svým I. praporem 3. výsadkového pluku. Třetí vlnu představovala 17. srpna skupina majora Hübnera (II. prapor výsadkového pluku 5). Čtvrtou vlnou byla bojová skupina majora Burckhardta (Kampfgruppe Burckhardt), která byla vytvořena v dubnu 1942 ze zbytků výcvikového výsadkového praporu, který v Libyi působil už mezi lednem a březnem toho roku.

Nasazení v Africe

Poté byl stažen na odpočinek do Německa. Je třeba poznamenat, že jednotky označené slovem „Lehr“ nebyly, jak naznačuje název, pouze výcvikovými jednotkami, ale měly kromě výcviku nových kádrů i další funkce, například testování nových taktických postupů a zbraní. Výcvikový výsadkový prapor byl proto vyzbrojen větším množstvím děl a protitankových zbraní a disponoval útočnými ženijními četami. Jako jedna z prvních německých jednotek například v květnu 1942 dostal nové kulomety MG 42, které bývají označovány za nejlepší kulomet druhé světové vály. 

Díky vysoké kadenci je vojáci přezdívali „Hitlerova pila“. Základem Ramckeho brigády se tedy staly čtyři střelecké prapory, kromě nich k brigádě patřily dělostřelecké, ženijní, spojovací a protitankové oddíly. Vzhledem k tomu, že jednotky byly do Libye dopraveny letecky, nedisponovaly žádnými vlastními dopravními prostředky, které měly později dorazit po moři.

Generál Rommel proto brigádě 20. srpna 1942 přidělil 135. protiletadlový pluk ze stavu 19. protiletadlové divize, který měl zajišťovat alespoň přepravu zásob. Ramckeho muži také až do listopadu neměli žádnou zdravotní službu. Zprvu byla brigáda podřízena 15. tankové divizi, od 15. srpna podléhala přímo velení Tankové armády Afrika. Současně byla velitelstvím pro všechny výsadkové jednotky, které měly do Afriky dorazit. 

V roli pěchoty

Od původního plánu použít Ramckeho brigádu k obsazení vybraných mostů přes řeku Nil Rommel brzy upustil. Novou myšlenkou bylo, že poslouží jako pěší jednotka při plánovaném Rommelově průlomu ke Káhiře a Suezu. Jak to měla dokázat bez plné motorizace, není jasné. Už od srpna 1942 byli Ramckeho muži nasazeni do boje proti komandům britské SAS, která podnikala nájezdy do týlu vojsk Osy.

V srpnu 1942 se výsadkáři střetli s Gurkhy a indickými jednotkami. Dne 30. srpna se brigáda zapojila do bitvy u Alam el Halfa. Cílem vojsk Osy bylo obklíčit britské síly rozmístěné západně od Káhiry. Ramckeho výsadkářům se sice podařilo dosáhnout stanovených cílů, když překonali odpor pěchoty a dělostřelectva i minová pole, ale ofenzivě došel dech kvůli nedostatečnému přísunu zásob a především paliva.

Neslavný ústup

Když Britové 3. září vyrazili do protiútoku, nařídil Rommel ústup. Po krachu této operace se německo-italská vojska omezila na obranu, Ramckeho brigáda stála na pozicích u El-Dab‘a asi 40 km západně od El Alameinu. Ale také Montgomeryho postup se na celých šest týdnů zastavil – britský maršál se připravoval na další mohutnou ofenzivu. Ramckeho brigáda byla umístěna v jižní části obranné linie severně od italské výsadkové divize Folgore a jižně od divize Brescia.

Její početní stav v předvečer bitvy u El Alameinu činil podle záznamů Panzerarmee Afrika 4 610 mužů. Spojenecká operace Lightfoot byla zahájena 23. října 1942 palbou téměř devíti stovek spojeneckých děl. Ramckeho výsadkáři byli dělostřelbou zasaženi jen slabě a střetli se s bojovými hlídkami 50. northumbrijské divize „Tyne and Tees“, která stála před bitvou u El Alameinu proti ní na druhé straně minového pole.

Výsadkáři na odpis

Na severní straně fronty však Britové útočili mnohem razantněji a vojska Osy začala ustupovat. Druhého listopadu nařídil Rommel Ramckemu, aby se se svou jednotkou stáhl nočním pochodem třicet kilometrů na západ. O dva dny později už ani tento ústup nestačil a brigáda dostala rozkaz přesunout se do Fuky vzdálené asi 160 km. Nicméně Rommel nedoufal, že by se výsadkáři dokázali zachránit, v podstatě je už odepsal, protože území, přes které měla vést ústupová trasa, obsadil nepřítel.

Brigáda neměla dostatek potravin a především motorová vozidla, celý vozový park tvořily tři motocykly a dva terénní kübelwageny. Nejhorší byl ale nedostatek vody, každý z mužů měl jen tolik, kolik obsahovala jeho polní láhev. Většinou to nebylo víc než půl litru vody – na desítky kilometrů pochodu pouští! Ramcke se přesto rozhodl za každou cenu dostat k vlastním liniím a 3. listopadu začali výsadkáři ustupovat na západ.

Strastiplná cesta pouští

Zadní voj tvořil dělostřelecký prapor majora Fenskiho, který zdržoval dorážející pronásledovatele. Po dvou dnech strastiplného pěšího pochodu, kdy muži padali vysíleni vedrem, žízní a únavou, se na německé výsadkáře přece jen usmálo štěstí – narazili na britskou zásobovací kolonu. Slabou obranu konvoje přemohli a zmocnili se tak nejen nákladních automobilů, ale především nákladu, který představovaly potraviny, voda, cigarety a další vítané zásoby.

Automobilů však nebylo dost pro všechny muže, a přestože se postup poněkud urychlil, museli se Němci stále střetávat s postupujícími jednotkami Spojenců. Ramcke však dokázal alespoň část své jednotky vyvést z pustiny, kam rychle pronikal nepřítel, a sedmého listopadu dorazil zbytek brigády do cíle.

Brigáda ale byla téměř zničena – ve Fuce se k hlavním silám Rommelovy armády připojilo pouze 600 bojeschopných mužů z původních více než čtyř tisíc, ostatní padli, byli zranění či nemocní, nebo je zajal nepřítel. Do zajetí padl i velitel IV. praporu major Burckhardt s většinou svých mužů, když je 5. listopadu asi 60 km východně od Fuky obklíčily britské obrněné vozy.

Konec v Tunisku

Radost výsadkářů ze záchrany však netrvalo dlouho, neboť brzy začaly přicházet zprávy o tom, že 8. listopadu se Spojenci vylodili v Maroku a v Alžírsku, a bylo jasné, že teď bude muset Osa bojovat v Africe na dvou frontách. Hrozilo, že nepřítel snadno postoupí územím ovládaným vichistickou Francií a napadne Tunisko ze západu.

Hitler konečně souhlasil s vysláním posil Rommelovi. Ramckeho brigáda byla přesunuta do týlu k Marsa el Begra na jižním okraji zálivu Velká Syrta. Zbytky parašutistů pak byly reorganizovány do dvou poslepovaných praporů (každý pouze o třech rotách), jimž veleli majoři Schweiger a von der Heydte. Ramcke sám byl povolán do Německa a do Afriky se už nevrátil. Za úspěšné velení brigádě obdržel ke svému Rytířskému kříži Železného kříže Dubové ratolesti, byl povýšen na generálporučíka a v únoru 1943 jmenován velitelem nově vzniklé 2. výsadkové divize.

TIP: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941

Velením brigády byl po Ramckem pověřen plukovník Hans Kroh, který dosud velel I. praporu brigády. Mezitím byly do Afriky letecky dopraveny I. a III. prapor 5. výsadkového pluku, které se staly součástí Ramckeho brigády. Brigáda se pak zapojila do těžkých bojů proti britské 8. armádě v hornatém terénu na jihu Tuniska. Jako celek byla brigáda rozpuštěna 18. ledna 1943 a někteří její příslušníci byli převeleni k nově formované 2. výsadkové divizi do Francie. Většina ale zůstala v Tunisku a nepřestala bojovat až do kapitulace německo-italských sil v květnu 1943.