Historie letovické krajky: Daniel Baum tajně pašoval z Anglie stroje na jejich výrobu

První manufaktury na výrobu krajek vznikly už v 16. století v Anglii, zpočátku se ale jednalo spíše o luxusní zboží. Masové rozšíření přišlo až na přelomu 17. a 18. století. Tehdy nosili krajky vedle šlechty, kněžích a vojenských důstojníků už i dvořané a bohatí měšťané. Další rozvoj sice na čas zbrzdila Velká francouzská revoluce, počátkem 19. století se ale krajkářství znovu začalo rozvíjet. Opravdovou velmocí v tomto oboru byla Belgie, kde se roku 1896 věnovalo výrobě krajek téměř 48 tisíc lidí. 

Do Čech se krajkářství dostalo ve druhé polovině 16. století ze Saska a rozšířilo se po celém Krušnohoří. Dalším střediskem se stalo východočeské Vamberecko. Ruční výroba byla ale velmi náročná a nedokázala uspokojit stále se zvyšující zájem spotřebitelů. Zlom přišel až počátkem 19. století, kdy anglický hodinář John Leavers vynalezl první stroj na výrobu paličkovaných krajek. Angličané si ale patent přísně chránili a žádné strojní vybavení nedovolovali vyvážet. Prvním, komu se tuto bariéru podařilo prolomit, byl až vídeňský podnikatel Daniel Baum. Roku 1832 z Anglie získal několik krajkářských strojů a založil vlastní továrnu v moravských Letovicích. Položil tak základ výroby, která ve městě fungovala dalších bezmála dvě stě let. 

Blümegenovo plátno 

Textil se v Letovicích vyráběl už od roku 1750, kdy zde majitel panství Jindřich Kajetán Blümegen založil plátenickou manufakturu. O pět let později ji rozšířil o bělidlo s valchou a následně přidal ještě barevnu s tiskárnou. Podnik se původně specializoval na výrobu lněných tkanin, především pro vojenské účely. Len se v okolí pěstoval od nepaměti, nebylo ho ale mnoho. Hrabě Blümegen se proto už roku 1765 rozhodl pro novou textilní surovinu – bavlnu. Bavlněné výrobky si brzy získaly značnou oblibu, jelikož byly teplejší a levnější než lněné. Přechod na novou výrobu ale probíhal postupně, protože se dělníci museli nejdřív naučit surovinu zpracovávat. Zpočátku se tedy vyráběla i polobavlněná látka brachet. 

Roku 1788 Jindřich Kajetán Blümegen zemřel a panství i s manufakturou zdědil jeho prvorozený syn František, který úspěšně pokračoval v navyšování produkce. Roku 1792 vyrobil podnik se šesti sty stavy už 24 tisíc kartounů, většinou potištěných. Zboží se přitom vyváželo zejména do Pruského Slezska. Později se výroba zvýšila až na 40 tisíc kusů bavlněného zboží ročně a závod se na přelomu 18. a 19. století zařadil k největším na celé Moravě. 

František Blümegen neměl mužské potomky, veškerý majetek proto po jeho smrti roku 1813 zdědil synovec Heinrich Kálnoky. Podnik ale tou dobou začal ztrácet své výsadní postavení, těžce se bránil stále se zvyšující konkurenci a jeho produkce strmě klesala. Roku 1816 už roční výroba nedosahovala ani deseti tisíc kartounů a o čtyři roky později byl provoz celé manufaktury zastaven. Dvanáct let ležel výrobní areál ladem, až si ho vyhlédl vídeňský velkoobchodník Daniel Baum, který se zde rozhodl uskutečnit svůj odvážný plán.

Smělá loupež

Nechtěl se pouštět do obnovy zastaralé zkrachovalé produkce, jeho cílem byla tovární výroba krajek. Chybělo mu ale to hlavní – krajkářské (bobinetové) stroje. Ty měli jen Angličané, kteří si svůj vynález bedlivě střežili. Vývoz strojů dokonce zakázali pod trestem smrti. Baum tedy musel použít lsti. Roku 1832 odjel do Anglie, kde stroje nakoupil, a aby neupadl do podezření, otevřel si zde i vlastní provozovnu a na oko zahájil výrobu. Po krátkém čase ji ale zase zrušil, stroje nechal rozebrat a jednotlivé součástky postupně odesílal do Hamburku, Štětína, Antverp a Terstu. Většina dílů šla přepravit snadno, stačilo je vydávat za součástky k jiným zařízením. Jen dlouhé hřídele, pro své rozměry velmi nápadné, bylo potřeba přivázat pod kýl lodi, aby se nepozorovaně dostaly na evropský kontinent. 

Přeprava se nakonec podařila a jednotlivé díly se v pořádku dostaly až do Letovic, kde Baum mezitím koupil od hraběte Kálnokyho bývalou textilku za 20 tisíc zlatých. Pět tisíc zaplatil hned, zbytek se zavázal uhradit do konce roku. Objevil se ale problém. Sestavit rozebrané stroje bylo velmi náročné a nikdo z místních dělníků si s tím nevěděl rady. Baum tedy nakonec musel pozvat drahé montéry přímo z Anglie, aby situaci vyřešili. Jeho smělý plán tak vyšel pouze z části.

Roku 1832 se bobinetové stroje v Letovicích skutečně rozběhly a jako první na evropské pevnině začaly vyrábět anglický tyl, tkaninu s charakteristickou jemnou mřížkou. Později přibyla také výroba krajek na strojích Warp. Jenže Angličané to nenechali bez povšimnutí a téměř okamžitě přišli s odvetnými kroky. Své krajkové zboží výrazně zlevnili, aby se Baumovi výroba nevyplatila. Vídeňský podnikatel se dostal do úzkých. Do podniku investoval všechno své jmění a na tvrdý konkurenční boj už neměl peníze. Roku 1834 se proto rozhodl všechny krajkářské stroje prodat. Kupcem se stal jeho švagr Moritz Faber, který spolu s dalším podnikatelem Ludwigem Damböckem ještě tentýž rok výrobu převzal. 

Pomoc od císaře 

Moritz Faber se narodil 10. února 1798 ve Vídni. Roku 1833 založil v rodném městě firmu M. Faber & Co., jež obstarávala prodej výrobků z továrny na tyl a krajky v Letovicích. Proto když se Daniel Baum ocitl v problémech, byl právě on jeho logickým nástupcem. Ve výrobě se velmi dobře orientoval, navíc se mu brzy podařil husarský kousek. V září roku 1834 navštívil Letovice císař František I. a zastavil se i v továrně na krajky. Faber mu pověděl o nelehké situaci podniku a přemluvil ho k zavedení ochranného cla na dovoz krajek, které bylo stanoveno na sto procent výrobní ceny. V celé monarchii navíc nesměla vzniknout stejná výroba. Firma díky tomu nemusela bojovat s konkurencí, ceny zboží držela na maximální možné výši a generovala takový zisk, který umožňoval hromadění kapitálu i další technický rozvoj. Ovládla domácí trh a brzy začala vyvážet krajky i do zahraničí. Po císařově smrti o rok později se sice dovozní cla snížila na polovinu, stále ale představovala pro firmu důležitou výhodu. 

Faber ovšem nenechával nic náhodě a vybavení závodu neustále modernizoval. Všechny stroje dal upravit na rotační pohon a přikoupil také několik zcela nových ze Saska. Roku 1835 navíc v továrně zavedl osvětlení plynovými lampami, vůbec první v celé rakousko-uherské monarchii. Počet zaměstnanců se i díky tomu podařilo během jediného roku zvýšit z původních 120 na 256. Firma přitom využívala také zhruba 1 200 dělníků, kteří zpracovávali tyl podomácku. 

S Ludwigem Damböckem i Danielem Baumem měl Faber zpočátku dohodu o rozdělení majetku. Baum ale od smlouvy brzy ustoupil a po Damböckově smrti roku 1860 měla už firma jen jediného majitele. Moritz Faber ji dovedl k velké prosperitě a vedle klasických krajek a tylu zavedl i výrobu krajkových záclon, které se záhy staly významnou součástí produkce. Zboží se počátkem sedmdesátých let 19. století vyváželo nejen do celého Rakousko-Uherska, ale také do Francie, Německa, Itálie, a dokonce i do zámoří.

Moritzovi nástupci 

Po Faberově smrti 14. srpna 1875 převzal vedení podniku jeho syn Artur, který ve firmě působil už od roku 1856 a nyní se stal jejím ředitelem. V letech 1877 až 1878 továrnu výrazně přestavěl a zmodernizoval. Pro dělníky nechal navíc zřídit nemocniční pokladnu. Všeobecně byl ale považován hlavně za germanizátora, podporoval místní německou komunitu a v Letovicích nechal postavit i německou školu. Z důvodu zpřísnění ochranných cel v Evropě se rozhodl vybudovat některé pobočky také v zahraničí. Roku 1879 vznikla továrna na záclony v polském Mezilesí a později ještě sklady v Berlíně a Miláně. 

Roku 1895 předal vedení firmy svým synům Hansovi a Richardovi. Hans se stal ředitelem letovického závodu, zatímco Richard řídil odbyt z Vídně. Hned v následujícím roce prošel podnik další přestavbou a znovu se rozšířil také sortiment, v němž byly vedle klasického tylu a krajkových záclon i dečky, závoje, šerpy nebo moskytiéry. Významným mezníkem se stal rok 1904, kdy došlo k elektrifikaci závodu. Majitelé nechali postavit novou kotelnu a o čtyři roky později do továrny nainstalovali i 50 paličkovacích strojů. Počet zaměstnanců se zvýšil na tisíc a ještě dalších 200 lidí pracovalo podomácku. 

Po první světové válce, během níž odešlo přes 600 letovických dělníků na frontu, se podnik musel vypořádat s několika problémy. Rozpadem Rakousko-Uherska se zpřetrhaly některé obchodní vazby a vznikla i nová cla. Především se ale změnila móda a zájem o krajky upadal. Firma se proto více zaměřila na krajkové prádlo, s nímž slavila velký úspěch. 

Roku 1925 zemřel Hans Faber a novým společníkem podniku se stal jeho syn Artur Moritz, který o dva roky později převzal vedení letovické továrny. Klidu si ale příliš neužil. Už roku 1929 začal vinou hospodářské krize váznout odbyt a výroba se musela snižovat. Vše pak vyvrcholilo roku 1939 okupací Československa, kdy byla ve firmě zavedena válečná výroba zbraní. Továrna sloužila z velké části nacistům, kteří zde měli i své vězení. K nacismu se navíc přihlásil také Artur Moritz Faber. Po osvobození roku 1945 proto musel opustit republiku a jeho podnik propadl státu. 

Odkaz žije 

Roku 1946 vznikl v Letovicích národní podnik Tylex, do kterého byl začleněn veškerý krajkářský průmysl v Československu, tedy i společnosti z Krušných hor a Vamberecka. O dva roky později byly všechny paličkovací stroje přestěhovány do nedalekých Drnovic, kde vznikl specializovaný závod na výrobu paličkovaných krajek. V Letovicích došlo ke značnému růstu produkce. Vyráběly se zde tyl, krajky, záclony, závěsy, ubrusy, výšivky i dekorativní látky. Podnik měl kromě Drnovic ještě pobočné závody v Podivíně, Kamenici nad Lipou a v Kraslicích. Výrobky se stále více prosazovaly i na zahraničních trzích a vývoz směřoval vedle evropských zemí také do Latinské Ameriky, Kanady nebo na Blízký a Dálný východ. Roku 1965 přešel podnik z větší části na zpracování syntetických vláken a produkce se oproti roku 1938 zvýšila šestkrát, za dalších 15 let dokonce dvanáctkrát. 

Po revoluci se v roce 1990 Tylex změnil na akciovou společnost, jejímž majoritním vlastníkem se stala Československá obchodní banka. Ihned byla zahájena restrukturalizace, prodány nepotřebné provozy a počet zaměstnanců se z původních patnácti set snížil na zhruba 240. Roku 1998 došlo ke zrušení výroby bobinetových záclon, protože značně poklesl do té doby velký zájem severských zemí. O čtyři roky později se novým majoritním vlastníkem Tylexu stala společnost Sindat, které se roku 2014 podařilo po dlouhých letech vrátit firmu k zisku. Bohužel to byla jen krátkodobá záležitost. 

V dalších letech zakázek opět ubývalo a počet zaměstnanců se snížil na zhruba padesát. Skomírající podnik následně dorazily covid a nárůst cen energií. Jeho dluhy vzrostly až na 35 milionů korun, koncem roku 2023 proto výroba krajek v Letovicích definitivně skončila. Úspěšnou firmu dnes připomíná už jen expozice letovické krajky otevřená roku 2022 v historické budově bývalé továrny a podniková prodejna. V současné době (2024) probíhají také snahy o znovuobnovení výroby. Odkaz Daniela Bauma a Moritze Fabera tak stále ještě žije.