Historie čínského kanibalismu: Ve státním zájmu se lidské maso prodávalo na trzích!

Nemusíme jít daleko do minulosti. Celonárodní hladomor za Kulturní revoluce vyústil v úplnou epidemii kanibalismu. Tato drastická lekce nadále zůstává tématem, jež si Číňané připomínají jen opravdu velmi neradi. Mohli by tím koneckonců riskovat pobyt v doučovacím táboře. Ale případy z dávnější historie? Z té ještě dnes čínští dějepravci vyzvedávají příběhy, které sice s jinak všestranně zavrženíhodnými epizodami pojídání lidského masa souvisejí, ale přesto se zmiňují ve chvalných souvislostech. 

Nepřítel na talíři 

Příkladem může být král Čchu z dynastie Šang. Jeho příběh spadá do 11. století před naším letopočtem – do období legend a pověstí, které sami Číňani nazývají Časem Tří vznešených a pěti vladařů. Tím pádem jej nemůžeme považovat za zrovna věrný nebo doložený, ale spíše kanonický. Nicméně svou grafickou názorností si pozornost zaslouží. Onen Čchu totiž veřejně praktikoval kanibalismus jako akt spravedlivé pomsty. Přesněji: měl pozřít pokrmy z vyuzeného masa dvou konkurenčních feudálních pánů, kteří proti němu kuli pikle. Pro dalšího „zrádce“ zase nechal připravit polévku vyrobenou z masa jeho syna. Krále Wen z říše Čou přiměl tento pokrm přijmout na znamení totální porážky, jako uznání toho, že v Čou „už nemají nástupce“ a musí se Čchuovi podvolit. 

Není bez zajímavosti, že legendární dynastie Šang krátce po tomto ukrutném gastronomickém aktu nakonec vymřela a ona zdánlivě zdecimovaná dynastie Čou ji nahradila. Není tedy zřejmé, z jakého masa tu podivnou polévku uvařili. Možná měl král Wen těch nástupců víc. Pořád ale platí, že i když je v těchto pověstech zmíněno pojídání lidského masa, cenzory to ponechává v klidu. Historicky kanibalismus, prováděný v kontextu odvety a pomsty, se zatím zdá být v pořádku. 

Velký příběh hrdinství 

„Přijatelný“ je i o poznání lépe doložený příběh o obléhání města Suej-jang. K tomu došlo v roce 757 a šlo o jednu z mnoha kapitol povstání An Lu-šana. Ve zkratce: když se generál Čang Sün spolu s asi devíti tisícovkami svých věrných vojáků opevnil v městě Suej-jang, věděl, že šance na přežití má jen minimální. Armáda obléhatelů, která i s posilami čítala zhruba 150 000 mužů, totiž nebrala zajatce. 

Sün ale předpokládal, že s každým dnem, kdy jim vzdoruje a váže jejich ohromné množství, napomáhá tím ostatním spojencům konsolidovat roztříštěné síly. Zkrátka a dobře, svým marným bojem kupoval čas pozdějšímu vítězství. Bohužel město Suej-jang nedisponovalo pro obléhání dostatečnými zásobami. Obránci tak postupně snědli své koně a vylovili všechny ptáky i krysy. Nakonec se živili papírem, kůrou i listím stromů.

Situace se jevila bezvýchodná, smrt čekala prakticky na každého. A Sün ji jen trochu víc oddálil tím, že jako první setnul svou konkubínu a přikázal svým vojákům, aby její maso snědli a tím se posílili k další obraně. A nezůstalo u tohoto lidojedného počinu. V průběhu dalších dvou měsíců obránci města postupně kvůli jídlu vybili všechny ženy, po nich i starce a nakonec děti. 

Zkazky ze Suej-jang dost podrobně – a ne zrovna uvěřitelně – popisují, jak se tento hon za kaloriemi odehrával v naprostém pokoji a klidu. Lidé z města se nikterak nebouřili a sami se dobrovolně vydávali pod nůž. Věděli, že pokud hradby padnou, smrti stejně neuniknou. A takto aspoň pomohou obráncům. 

Když vojáci snědli posledního civilistu, začali pojídat své raněné. Poté losovali, kdo další přijde na řadu. Po čtyřech měsících se tak počet obyvatel města Suej-jang snížil na nulu, a počet jeho obránců na pouhé čtyři stovky. Tehdy generál Čang Sün seznal, že už to dále nejde – a nepřátelům se vzdal. Odmítl se ale přidat na jejich stranu, takže ho i s jeho věrnými podle očekávání zabili. 

Kanibal je hrdina 

Sebevražedná a notně kanibalská mise ale zjevně splnila svůj cíl, protože v marných útocích proti stále sytým obráncům ztratili obléhatelé neuvěřitelných 120 tisíc mužů. A jak předpověděl Sün, jeho spojenci si s nimi pak už poradili. Čang Sün a jeho postup při obraně Suej-jang by dnes jistě budil kontroverze. Ale i když nechal pobít a sníst dvacet až čtyřicet tisíc obyvatel města, které bránil, a pak kvůli masu pobíjel vlastní vojáky, oslavovovali jej jako hrdinu, vzor neochvějného odhodlání a síly. 

I když to byl řezník k pohledání, v čínských čítankách mají jeho lidojedné spády své čestné místo. Pro dobrou věc a ve jménu obrany státu se zkrátka kanibalismus toleruje. Komplikovaný pohled na státem legalizované pojídání lidského masa ale nabízí i „časy rozkvětu“ za panování dynastie Ming. Ta se usadila na trůnu v roce 1368 a vydržela u kormidla dalších 276 let. Éra vlády tohoto rodu se – minimálně v prvních sto letech své existence – považuje za období prosperity. 

Nasytit hladovějící 

Jen máloco to tak dobře dokládá, jako růst zdejší populace. Z nějakých 65 milionů vyskočila na 140 milionů lidí. Ještě kolem roku 1600 žila třetina z celkového počtu obyvatel planety Země v říši Ming! Nasytit takové množství ale nebylo nic snadného, a byť se – zprvu ještě nezkorumpovaná a souboji mocenských klik nepostižená státní administrativa – ze všech sil snažila, dílo se nedařilo. Lidem se nedostávalo živočišných bílkovin – masa. A toho se přičinlivě chytili všemožní kriminálníci a zločinci. Začali dodávat na trhy maso v objemu odpovídajícím poptávce – jen lidské.

Pochopitelně, že se tomu představitelé zákona pokoušeli bránit, ale s velmi chabými výsledky. Dodavatelské sítě „pojídačů lidského masa“ fungovaly napříč celou zemí. Perfektně organizované skupiny pracovaly v dokonalém utajení. Do tohoto zločinu se navíc postupně namočil kde kdo. Od hladovějících rolníků až po reprezentanty moci – státní úředníky. V některých provinciích se kanibalismus vyskytoval až epidemicky. Běda pocestnému, který by se do těch krajů vydal bez ozbrojeného doprovodu. 

Maso z krámu 

Císaři pochopili, že tenhle nelegální byznys nemohou vymýtit, a tak jej raději preventivně uzákonili. Ovšem s řadou podmínek: lidské maso muselo být na trhu řádně označeno. Řezníci museli dokázat, odkud pochází. Říše na tento sortiment také uvalila výraznou daňovou přirážku a systém kontrol. Za nesplnění všech těch podmínek se udělovaly drakonické postihy.

Ve výsledku tahle „pochoutka“ vyšla asi třikrát dráž, než zrovna tak nedostupné vepřové. Ale legalizace, vysoká cena a kontroly – i to, že mohl každý vidět, kdo si tohle zboží kupuje, přinesly své plody. Nasládlé lidské maso v ústech těch, kdo si na něm chtěli pochutnat, pořádně zhořklo. A říše Ming si přijetím tohoto hodně kontroverzního zákona pojistila stabilitu. Obludné kanibalské hody lidožravců se překvapivě nekonaly, ale naopak postupně vymizely. 

Dílem i proto, že administrativa prosperující země se postarala o řadu nebývalých počinů v zemědělském hospodaření. Miliony lidí se tu tedy dokázaly nasytit bez toho, aby se pojídali navzájem. Státem legalizovaný kanibalismus dynastie Ming novodobé cenzory dráždí. Ale v čítankách dějepisu na něj ještě narazíte a nikdo jej nepopírá. Navzdory všem výhradám přinesl nezpochybnitelné výsledky. 

Něco ze sebe 

Nic ale netrvá věčně, ani vláda panovníků Ming. A když je nakonec nahradila mandžuská dynastie Čching, narazíme ještě na jednu historickou stopu kanibalů. Tentokrát z tradiční medicíny. V Číně se totiž odedávna věřilo, že lidské maso má „až božské“ a ozdravné účinky. Celá idea vycházela vlastně z podobných kořenů jako similia similibus curantur v Evropě. Tedy že podobné léčí podobné. Když se vám horší zrak, pomůže vám více očí… a tak podobně. 

Historie tohoto medicínského kanibalismu sahala hluboko. V 7. století doporučoval buddhistický mnich, učenec, cestovatel a překladatel Xuanzang člověčinu na nejrůznější lidské neduhy. Za dynastie Čching se tato lékařská praxe znormalizovala, ale rovněž s několika omezujícími pravidly. Předně, celý úkon musel být pro zdárné působení „léku“ dobrovolný. 

Dárce masa musel darovat kus sebe a současně musel mít s nemocným pacientem blízce osobní či příbuzenský vztah. Často šlo o potomka nebo zetě pacienta. A do třetice – pacient nesměl vědět, že pojídá maso člověka. Ona surovina musela být zamaskována v běžném jídle. Šlo vlastně o sebeobětování se – mládí poskytlo svou sílu vetchému stáří – skrze své mladé masíčko. Takový kanibalismus se považoval za zcela legální záležitost. 

Pokud tedy zabřednete do debaty s novodobým čínským cenzorem o jejich národní historii, pohlídejte si, k jaké formě lidojedství se vyjadřujete. Někdy je chválená a respektovaná, a jindy patří do sekce témat, o nichž se tu raději nemluví.