Heliodor Píka: Zavražděný generál, který se nehodil Moskvě

Heliodor Píka, syn vesnického koláře ze Štítné u Opavy, se narodil 3. července 1897. Vystudoval gymnázium v Opavě, ale do jeho dalších plánů na studium farmacie zasáhla 1. světová válka. Musel narukovat a bojoval na ruském území. Vstoupil do československých legií a zažil válečné operace také na západní frontě. Několikrát jej vyznamenali a ocenili za jeho statečnost a obětavost.

Kariéra v armádě a diplomacii

Do nově vzniklého Československa se vrátil až v lednu 1919 a pokračoval v armádní kariéře. V hodnosti poručíka jej povolali na česko-polské hranice, kde probíhaly boje o Těšínsko. Jako perspektivní voják a důstojník byl vyslán na další vojenská studia do Francie na tamní vojenskou akademii. Po skončení studií se sám stal učitelem na vojenské akademii v Hranicích.

S masarykovskými ideály státu souzněl, byl vlastencem a demokratické principy prosazoval nejen v životě, ale také v armádě. Z Hranic se dostal – už jako kapitán, na hlavní štáb branné moci. Po dalších studiích, opět v Paříži na Vysoké vojenské škole, nastoupil do služeb vojenské diplomacie. Novým působištěm se mu od roku 1932 stala Bukurešť. Proč ho poslali zrovna do Rumunska? Protože šlo o důležitého partnera ve spojenectví proti Německu. Právě v Bukurešti začala Píkova dráha vojenského diplomata. Na tamním československém velvyslanectví zastával funkci vojenského atašé do roku 1937. Poté se vrátil do Prahy na ministerstvo obrany a jmenovali ho plukovníkem.

Druhá válka

Píka se podobně jako jiní vlastenci a důstojníci armády rozhodl po okupaci Československa odejít do zahraničí a bojovat za svobodu své vlasti. Vydal se přes Francii do Velké Británie, kde se stal spolupracovníkem Jana Masaryka. Exilový prezident Beneš ho vyslal opět do Bukurešti – Píka si tu totiž vybudoval dobré vztahy, které chtěla exilová vláda udržovat dál. Jako vojenský vyslanec tedy Píka pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu až do doby, než se také Rumunsko stalo obětí fašistického puče. Jeho další mise ho zavedla do tureckého Istanbulu, kde se setkal s dalším naším významným vojákem – podplukovníkem Svobodou.

Když se pak po dalších jednáních začala v roce 1942 budovat československá vojenská jednotka v Sovětském svazu, stal se právě Heliodor Píka velitelem mise Československé armády v Moskvě. Z Buzuluku se pak v roce následujícím samostatná brigáda pod jeho velením přesunula do oblasti Kyjeva. Při osvobozování dalších území se Píka dostával do sporů s československými komunisty pobývajícími v Sovětském svazu – v čele s Klementem Gottwaldem. Souviselo to s pohledem nejen na tehdejší události, ale především snahou ovlivnit politiku poválečného Československa. 

Vztahy mezi londýnským a moskevským exilem nabývaly na ostrosti, což si Píka dobře uvědomoval. Opakovaně prezidenta Beneše na riziko ideologického vlivu komunistů upozorňoval. A Gottwaldova suita si toho byla vědoma, takže proti jeho angažmá v Moskvě opakovaně protestovala.

Zatčení

Do Československa se Heliodor Píka vracel v hodnosti brigádního generála. V srpnu 1945 ho povýšili do funkce divizního generála a jmenovali náměstkem náčelníka generálního štábu armády. Jeho vojenské úspěchy se nedaly zpochybnit, požíval úcty a dočkal se dokonce i dvou sovětských vyznamenání. Poválečné republice se také hodily jeho mnohaleté diplomatické zkušenosti z vojenské oblasti. Působil jako člen československé delegace vyjednávající mírové smlouvy.

Když se po únorovém puči v roce 1948 zmocnila vlády komunistická strana, znamenalo to zásadní zlom také pro armádu. Jeden z prvních úderů vedli komunisté proti vojákům, kteří za sebou měli zkušenost z bojů na Západě. Heliodora Píku považovali také za „západního“, přestože působil i v Sovětském svazu. Hned 1. března jej odeslali na tzv. zdravotní dovolenou. Po pár týdnech, kdy se léčil po operaci žlučníku, jej přímo v nemocnici zatkli. V armádní konspirační vile ho poté podrobili tvrdým výslechům. Komunistům se totiž generál Píka coby přesvědčený demokrat nehodil. Viděli v něm nepřítele a nepohodlného svědka řady událostí 2. světové války. Navíc měl velmi dobré kontakty mezi vojenskými zpravodaji na Západě.

Ďábelský plán

Velmi rychle po zatčení se ovšem vyskytl problém: generála Píku neměli zač odsoudit. Tehdejší šéf vojenského zpravodajství a sovětský agent Bedřich Reicin se spojil s dalším sovětským agentem a komunistickým fanatikem Karlem Vašem. Vymysleli plán vskutku ďábelský: údajný důkaz zkrátka vyrobí. Ostatně Reicin nesnášel Píku už z dob války. Tehdy dokonce nařídil, aby ho sledovali a odposlouchávali jeho služební i soukromý telefon. Dokonce vydal příkaz, aby ho pracovníci Obranného vojenského zpravodajství sledovali i během jeho zahraničních cest.

Svědectví o celém absurdním plánu podal jeden z tehdejších pracovníků Obranného vojenského zpravodajství Nyč. Potvrdil, že žádné usvědčující doklady neexistovaly, a tak vznikla údajná agenturní zpráva, která se týkala Píkovy návštěvy u šéfa britské zpravodajské služby v roce 1946.  To potvrdila později také Reicinova sekretářka Ludmila Uhlířová: „Velmi přesně jsem znala původ tohoto pseudodokumentu. Pracovníci 5. oddělení ho sepsali česky a překlad do angličtiny dělala externí spolupracovnice.“

Sám Reicin měl ještě další „ďábelský plán“, který vězněnému generálovi předestřel přímo v cele: když dosvědčí, že prezident Edvard Beneš připravoval protikomunistický převrat, pustí ho na svobodu. Jak hluboce se Reicin mýlil, že by mohl Píku zviklat, jasně vyplývá z dalšího sledu událostí. Stejně tak se pletli i vyšetřovatelé – Píka se k něčemu, co nespáchal, odmítal přiznat.

Před soudem

V lednu 1949 se generál Heliodor Píka ocitl před soudem. Mohlo by to být absurdní divadlo, kdyby nešlo o lidský život. Nevinného a čestného člověka, velkého vlastence a demokrata se komunisté chtěli stůj co stůj zbavit. Hlavní roli v celém procesu hrál prokurátor Karel Vaš. Rozsudek komunisté předem schválili – advokáti dokonce ani nesměli klienty obhajovat. Generála Píku obvinili ze špio­náže ve prospěch Velké Británie a připočetli mu i další údajné velezrádné a vlastizrádné aktivity. Údajný znalecký posudek, který obviněnému přitížil, mnohé velmi překvapil. Vylhaný dokument zpracoval Reicinův podřízený plk. Zadina, který uvedl, že „osoby, s nimiž byl Píka v přímém styku, byly orgány cizí moci“. Zní to neuvěřitelně i po letech, protože právě v tom spočívala práce Heliodora Píky – tím ho pověřili v rámci vojenské diplomacie!

Politická vražda

Tehdejší justice, kterou tak jako všechno ovládli komunisté, měla zadání zcela jiná, než hledání a nacházení spravedlnosti. Paradoxně v Píkově případu využili, či spíše zneužili prvorepublikový zákon na ochranu republiky a 29. ledna 1949 vynesl soud rozsudek smrti. Generál Heliodor Píka se stal obětí komunistů a vykonstruovaného politického procesu. Žádosti o milost prezident Klement Gottwald nevyhověl a 21. června 1949 pak generála na dvoře plzeňské věznice Bory oběsili. Ironií je, že tehdejším ministrem národní obrany byl Píkův válečný spolubojovník generál Ludvík Svoboda. Ten ale mlčel a milost pro bývalého kolegu ani nenavrhl.

První kroky k tomu, aby byl generál očištěn a byla prokázána jeho nevina, proběhly během Pražského jara. Překvapivě se do nich zapojil také tehdejší prezident generál Ludvík Svoboda. Soud tehdy ale konstatoval, že Heliodor Píka byl nevinen a rozsudek zrušil. K plné rehabilitaci došlo až v 90. letech. V roce 1991 obdržel Heliodor Píka od prezidenta Václava Havla in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti během 2. světové války. Dnes jsou mu věnovány památníky a jmenují se po něm ulice. O jeho osudech vyšlo několik knih a vznikl také televizní dokument.