Haló, haló: Jak vypadalo zavádění telefonů v českých zemích?

V létě roku 1882 se celá Praha bavila o posledním výkřiku techniky, který dorazil do hlavního města Českého království. Mnohé procházky najednou namísto po nábřeží vedly přes Malé náměstí poblíž Staroměstského, kde byla v Richtrově domě 11. srpna otevřena první veřejná telefonní ústředna u nás. O čtvrt roku dříve byly na stejném místě a na Ovocném trhu zprovozněny první dva veřejné telefony, které také byly neustále v obležení zvědavých měšťanů. Vždyť ze všech přelomových technologických inovací konce 19. století musela tato být pro současníky nejvíce ohromující: aparát, přes který lze mluvit s člověkem na druhém konci Starého města.

Novinka získává oblibu

Oba bezplatné telefony stejně jako ústředna sloužily hlavně k propagaci nové technologie. Ostatně při svém zpuštění spojovaly telefonistky v domě na Malém náměstí pouhých jedenáct účastníků. Vůbec první a zatím jen soukromé telefonní spojení v Českých zemích bylo zřízeno jen o rok dříve mezi budovou správy dolů Richarda Hartmana v Ledvicích a nádražím v Duchcově. Koncem léta 1881 si pak nechal zřídit kilometr dlouhé telefonní vedení i pražský statkář Friedrich či Bedřich Frey, aby mohl být z bytu na dálku přítomen v kanceláři svého vysočanského cukrovaru.  

První ústřednu provozoval první telefonní operátor u nás, Pražské podnikatelství pro telefony, které v Richtrově domě také sídlilo. Jedním ze společníků firmy byl mimochodem Jan Palacký, syn historika Františka. Ústředna však ještě téhož roku ukončila svoji činnost poté, co v Jindřišské ulici otevřela pošta svou vlastní. Počet přípojek rychle rostl a už po pár měsících, na konci roku 1882, jich bylo v Praze tolik, že vydaly na první telefonní seznam s 98 kontakty. První „žluté stránky“ ale na dračku nejspíš nešly, vždyť čísla tehdy byla jen dvoumístná a účastníci i telefonistky na ústředně mnoho z nich beztak znaly nazpaměť. 

Membrána jako ucho

Za vynálezce telefonu je všeobecně považován Alexander Graham Bell, který si jej nechal jako první patentovat. Prapočátky telefonie v našich zeměpisných šířkách jsou však spojeny se jménem Philipp Reis. Učitel a vynálezce z Hessenska nejenže vymyslel první in-line kolečkové brusle, ale také sestavil první funkční telefonní aparát. Pro názornost výuky rád využíval modely věcí, a když jednou stavěl maketu ušního boltce, došlo mu, že funkci bubínku musí být možné napodobit vibrující membránou. Stejný princip pak uplatnil k sestrojení prvního mikrofonu, zvaného kontaktní.

Elektrický přenos zvuku se stal Reisovým životním posláním, a byl to mimochodem on, kdo vymyslel slovo telefon. Svůj vynález v roce 1863 představil císaři Františku Josefovi a králi Maxmiliánovi Bavorskému, kteří nad „fyzikálním hračkou“ uznale pokyvovali hlavou, její obrovský význam pro budoucnost jim ovšem nedošel.

Po Reisově smrti, inspirován zprávami ze zámoří o Bellových pokrocích, sestrojil rodák z Českých Budějovic Franz Nissl první telefonní aparát u nás – rozuměj na Vídeňské technické univerzitě. Spolu s kolegou založili v roce 1884 společnost Telephon- und Telegraphenfabrik Czeija, Nissl & Co., která měla hrát zásadní roli v budování telefonní sítě ve střední Evropě. 

Telefonistky a telefonisté

Praha patřila mezi první metropole na starém kontinentu, kde se nová technologie uchytila. Nejstarší telefonní ústředna v Rakousku-Uhersku byla zprovozněna v hlavním městě říše jen o rok dříve než v Praze. Po prvních měsících provozu spojovala zhruba sto padesát účastníků, které obsluhovaly ženy, protože jejich vyššímu hlasu bylo v pratelefonech lépe rozumět, navíc se oproti mužům „vyznačují větší trpělivostí a zdvořilostí vůči účastníkům,“ jak se píše v dobovém článku. V nočních hodinách ovšem přebírali pomyslné štafetové kolíky pánové, protože by jistě „docházelo k nemravnostem, pokud by telefonistka zůstala sama s technickým asistentem, jehož charakterové vlastnosti nelze zaručit.“

Hovorné, dálkovné, staničné

Ve svém „pravěku“ měl telekomunikační trh atmosféru i dynamiku dnešní startupové scény, provozovatelé sítí vznikali a zanikali. V roce 1892 proto vídeňská vláda stále důležitější telefonní služby raději zestátnila a převedla pod nově vzniklý C. k. Poštovní a telegrafní úřad respektive Státní správu telegrafní. V té době měla pražská ústředna již přes tisíc stanic a o čtyři roky později byla matka měst připojena na evropskou telefonní síť rozšířením meziměstské ústředny. První dálkový meziměstský hovor u nás se přitom uskutečnil až v roce 1888 mezi Teplicemi a Ústím nad Labem, a teprve o rok později byla Praha spojena s hlavním městem Vídní. 

V roce 1908 byla telefonní ústředna v Jindřišské ulici výrazně modernizována a rozšířena na šest tisíc přípojek, a na konci první světové války už v Praze telefonovalo 8 214 čísel. Šlo samozřejmě o nákladnou legraci, jejíž vyúčtování si co do složitosti v ničem nezadalo s tarify dnešních mobilních operátorů.

Vedle samotného hovorného se platilo také dálkovné za vzdálenost přenosu, přepojení na ústředně a pochopitelně staničné, tedy pronájem přístroje. Podle webu Mobil.cz stál v roce 1896 tříminutový hovor tolik, co litr vína nebo dva metráky uhlí. Běžný prostředek komunikace udělaly z technologického výstřelku pro movité až telefonní budky, které se v Praze začaly stavět v roce 1911.

Telefon pro všechny

Počet telefonních automatů na ulici rychle rostl. Za komunismu vyvažovaly okolnost, že kvůli nedostatečné kapacitě telefonních ústředen museli lidé čekat na přidělení soukromého telefonu i mnoho let.

Svého významu začala síť budek pozbývat až na přelomu tisíciletí s nástupem mobilních telefonů. Zatímco před deseti lety u nás fungovalo na 25 tisíc telefonních automatů, do dnešního dne jich zůstává v provozu 7634. Podobný osud stihl i pevnou linku: počet takzvaných PSTN připojení v roce 2001 málem dorostl čtyř milionů, do roku 2015 však nezůstala aktivní ani třetina „pevných“ čísel.