Glaciál na řece Moravě: Neobvyklý pohled na zamrzlou vodu

Neobvyklé jsou už samotné meandry – poslední místo, kde si Morava na svém středním toku ponechala přirozené břehy. Zatímco na regulované řece se led udrží častěji, v divokém a velmi živém úseku, v jakém Morava meandruje, je to opravdová vzácnost.

Vychlazený sibiřský vzduch dokáže malý zázrak: letní ráj vodáků promění v neznámou a divukrásnou řeku prakticky bez lidí. Náhle ztuhlé meandry, zátoky jinak čilého toku se zamrzlými plážemi, nabízejí fotografické lahůdky – sugestivní severské scenerie s celou škálou forem vody v pevném skupenství. Mráz tu pracuje jako kreativní umělec. Z členitého ledu bravurně formuje roztodivné a ještě roztodivnější tvary. Chvílemi se zdá, jako bychom procházeli ateliérem surrealistického sochaře.

Po ledu a podél strmých břehů

Sotvakomu se podaří pozorovat celý cyklus proměny přívětivé řeky v nehostinnou Arktidu a zase zpět. Jedinečný pohled by snad umožnilo objemné časosběrné video – od tuhnutí ledové tříště až po ledochod. Fascinující, ale obzvlášť výjimečné je být v meandrech svědkem překotného tání a odměku. Nejčastěji v únoru, kdy se ledy „unořují“. Zatímco na takové Tise v Podkarpatské Rusi se často zběsile ženou mohutné kry a ve zpěněném korytě se převalují tunové kolosy, na Moravě je něco podobného mimořádnou událostí. Obvykle bývá klid a odcházející ledová hladina tak činí skoro spořádaně, bez patrných dramat.

Jak už bylo naznačeno, ne každou chladnější zimu řeka dočista zamrzne. Pobřežní kry se přibližují a volný průtok zužuje, až vzniknou různě dlouhé zátky, kde se hromadí tříšť a plující kusy ledu. Postupujeme skrz meandry po proudu dolů. To už hladina ztuhla od břehu ke břehu a na ledu počítáme první hroudy, první pozdrav glaciálu. Hliněné břehy mrazem praskají a rozpadají se v celých blocích. Panenské pobřeží v třeskuté zimě evokuje krutou mrazivou éru, kdy se zdejší navátá krajina formovala. Cesta po ledu podél strmých břehů je skutečně tak trochu návratem do ledových dob. Ledové čelisti se zakousnou i do písečných stěn, každou chvíli se odlamují další kusy zmrzlé hlíny a na led se sype i mrazem stržený písek. Chybí jen huňatá glaciální fauna a pračlověk.

Arktická zátoka 

Morava se teď proměnila v severskou řeku, stále víc je skrytá pod ledem. Shora zamrzlý tok připomíná v některých místech údolní ledovec. Od břehů ke středu jde několik podélných linií v různých odstínech, ta nejtmavší uprostřed dlouho odolává – jde o naposled zamrzlé místo, nejmladší led, na který už nestihl napadat sníh. Říční ostrovy, které se v meandrech postupně vyvíjejí, lze nyní sotva postřehnout, vystupují jen nenápadně nad ledovou pláň jako zaoblená návrší nad mořem zasněžených ker. Před největším z nich se náhle uvolnila temná hladina, krami lemovaný ostrůvek na ní vypadá jako rozprostřený, vlnící se koberec.

V obloucích meandrů zatuhla tříšť, skořepiny drobných ker i zborcené kusy ledu vztyčené nad ztuhlou hladinu. Uvízlé kmeny zdobí ledové prstence, svědci poklesů hladiny. Tady je arktická krajina obzvlášť sugestivní – pláže a koryto s ostrovy propojené do rozlehlé ledové, někdy zasněžené pláně. Do ticha zurčí řeka pod svírající krustou. Voda rozčileně pobublává, jako by už už chtěla zpod ledu vyrazit. I samotný led vydává nevyzpytatelné zvuky a každý z nich provází nepříjemný pocit. Temnými ranami se ohlašuje pnutí ledu. Zlověstný zvuk ale ještě neznamená, že se hladina pod vámi co nevidět prolomí. 

Historie stará patnáct tisíc let

Blížíme se k místům, kde řeka ořezává písečnou dunu. Zvláštní, takřka kolmé stěny, v nichž se voda snoubí s pískem, jsou na krátkém úseku rovnou tři. Dostaly příznačné pojmenování – Osypané břehy. Tím nejcennějším, doslova unikátem na středním toku Moravy, nejsou ani tak vlastní meandry, ale právě skutečnost, že se vyvíjejí v kontaktu s vátými písky – nikde jinde ve střední Evropě nic podobného nenajdeme. 

První meandry vznikaly na tehdejší Moravě na sklonku posledního glaciálu. Poté, co řeka vyhrála odvěký souboj s pískem hnaným ledovými větry a prorazila písečnou přehradu, která se jí postavila do cesty. Hráz z mohutných dun tu před čtrnácti až patnácti tisíci lety dala vzniknout obrovskému, desítky kilometrů dlouhému jezeru. Místa, kudy tehdy tekla řeka, tedy okraje prastarých meandrů, můžeme i dnes lehce identifikovat. Vysoké svahy nad nivou se v obloucích táhnou při okraji vátých písků až skoro k Rohatci. To byly břehy, které kdysi Morava omývala. Tehdejší převýšení muselo být impozantní, řeka na konci poslední etapy ledové éry protékala patnáct metrů hlouběji než dnes a výš sahala i samotná písečná plošina.

Posléze Morava ustoupila k východu a nikdy se ke svým starým břehům nevrátila. Osypané břehy jsou originální i v tom, že se zde řeka opět dotýká písečného reliéfu. Stalo se tak možná po deseti i více tisících letech. A co je nejzajímavější, k opětovnému kontaktu dochází teprve v historicky nedávné době, před méně než stoletím.

Pláň zatavená do ledu

Naše cesta za ledovou krásou vrcholí právě tady. Pod nejvyšším Osypaným břehem se rozprostře hotové království ledu. Tam, kde v létě vodáci přistávají na nejdelší pláži, panuje teď náhle cizí, strnulá krajina. Je tady ticho, jen šustí namrzlé krystaly a padající písek. Štěrková pláž je dokonale zatavená do průhledného ledu – oblázkové dno vidíme zřetelně přímo pod nohama jako pod sklem. Iluze doby ledové se zdá být nanejvýš přesvědčivá a ledová fantazie předvádí svůj efektní repertoár. Všechny ty poklady jsou z ledu: na ledové pláni vznikly obří krystaly a stalagmity, kry sublimované v slunečních paprscích jako by dostávaly křídla anebo se proměnily v ledové kajícníky, známé z orientálních velehor. 

Krajina ve stavu zrodu 

Nejvyšší z Osypaný břehů řeka řeže a podemílá teprve sedmdesát až osmdesát let. Jak se vodní proud zakusuje do stěny, je písečný břeh stále delší, od severu až na jižní konec dosahuje linie dotyku už 250 metrů. Osypané břehy jsou teď zvláštním místem, kde se stýkají živly: led, voda a písek. V tuhé zimě nastává vzácná chvíle, kdy se písečná stěna obnovuje. Krajina ve stavu zrodu je ideálním objektem pro pozorování. Geomorfologické a geologické pochody probíhají jak ve zrychleném filmu a lze je tedy začerstva studovat. Atmosféra glaciálu se zdá být přímo ve vzduchu, alespoň není těžké si ji představit. Na hraně písečného srázu vysoko nad zamrzlou řekou tak můžeme nahlédnout do vzdáleného období.

Před patnácti tisíci lety bychom tady marně hledali ledovce, za těmi bychom museli do severních pohraničních hor a do Slezska. Zato zde vládlo suché a mrazivé periglaciální klima se silnými větry, jaké dnes panuje třeba v severní Kanadě. Patřila k němu dlouhodobě zmrzlá půda, permafrost, která ale během roku rozmrzala. 

Podobné, skoro periglaciální klima formuje v tuhé zimě písečnou stěnu. Z povrchu duny sjíždějí drny i se vzrostlými stromy a okolí zasypává poletující písek a prach. Analogické procesy, ale v ještě větším měřítku, tady probíhaly v jednotlivých fázích glaciálu. 

Mrazem a větrem

Největší díl práce v písečném břehu svádí mráz, jeho účinkem, tedy mrazovým zvětráváním, se rozpadají bloky písku. Stěna ustupuje a s ní i větrem obnažené kořeny dřevin. Duna ze sebe shazuje další a další stromy. Malý doubek se drží zuby nehty posledními „vzdušnými“ kořeny jako vyvátý keřík saxaulu v poušti. Nevídaná podívaná přináší úchvatné pohledy: svahem se sune mrazem shrnutá písečná roleta s povrchem z drnů, ujíždějící stromy se zabořily těsně mezi ledové kry a spolu s nimi padají na led písečné hroudy i celé „balvany“. Podobně se mrazem očišťují hliněné břehy v nárazových i rovných úsecích meandrů, pukají a odlamují se z nich celé kry a pláty, asi jako v horách padají kusy skal. 

Nesmíme zapomenout na vítr. Glaciál byl plný prachu a písku. Vždyť kraloval suchý a mrazivý kontinent. Na písečném srázu stojíme proti ledovému větru. Žene drobná zrnka písku v takovém množství, že ani nevnímáme skoro jarní slunce. Závoje písku nejdou jen stěnou a neukládají se jen na ledu, překrývají i sníh kolem nás na vrcholu duny.

Za týden dva je všechno jinak. Vzácný, pomíjivý obrázek zmizel. Za oblevy písečná stěna náhle ztratila kouzlo. Sesuté bloky písku se rozsypaly, permafrost rozmrzl a stéká. Takový je konec doby ledové ve znamení soliflukce, půdotoku. Ve stejný okamžik řekou pomalu odcházejí kry. 

Na led s velkou opatrností

Návštěva glaciálu na Moravě není pro sváteční fotografy. Ne všechno vyfotíte z břehu, někdy vlastně skoro nic. Za dech beroucími záběry musíte na zamrzlou hladinu. Netřeba připomínat, že takové dobrodružství obecně nelze doporučit. Rozhodnutí je vždy otázkou správného vyhodnocení všech přítomných rizik a může být platné jen pro tu jedinou chvíli. Ledy na živé řece jsou nevyzpytatelné a přinášejí jiné zkušenosti než na přehradách nebo rybnících. V meandrech se nesetkáte s upravovaným kluzištěm.

TIP: Živé klenoty zimních vod: Kde spatřit a čím rozhodně (ne)krmit vodní ptáky v zimě

Rozlámané kry a vzduchové bubliny pod slabým ledem anebo vypouklý a zaoblený led typu hodinového sklíčka, to vše má na svědomí kolísání hladiny a výkyvy mrazů. Nejvíc se projeví při okraji řeky, v meandrech hlavně tam, kde řeka nanáší, tedy kolem písečných či štěrkových pláží. Cesta ledem podél břehu skrz pole rozbitých ker tak může být zvlášť ošemetná, ale zato pro vnímavé oko nejpřitažlivější.