Germáni proti Slovanům: Krvavý konflikt, nebo výhodná spolupráce uprostřed barbarské Evropy?

Slované, kteří se usadili podél dolního toku Labe na hranici s germánskými kmeny (například Sasy, Durynky a Dány) a státy (především Franskou říší), byli v raném středověku na nižším stupni vývoje. Proto se zprávy o nich dochovaly především v písemných pramenech franského původu. Oni sami o sobě žádné informace nezanechali. První zmínky se objevují v 7. století, kdy je k roku 631 nebo 632 jmenován i první kníže pozdějších Lužických Srbů – Dervan.

Polabští Slované (zvaní v pramenech Sclavi, Slavi, Winedi, později německy Wenden) osídlili oblast přibližně ve tvaru trojúhelníku mezi řekami Labe a Odra a pobřežím Severního, respektive Baltského moře. Kromě Lužických Srbů se jejich četné kmeny sdružily ještě do dvou dalších hlavních kmenových svazů Veletů (později Luticů) a Obodritů. Velkým kmenem byli také Havolané (Stodorané), kteří čas od času patřili ke zmiňovanému veletskému kmenovému svazu. Někdy se k těmto kmenům počítají ještě Pomořané, kteří však sídlili podél pobřeží Baltu na východ od Odry až k ústí Visly.

Dobyvatel Karel Veliký

K intenzivním kontaktům začalo mezi Slovany a Franskou říší docházet někdy na přelomu 8. a 9. století, kdy v čele Franků stál král a později císař Karel Veliký (vládl 768/800–814). Franský panovník vedl dobyvačné války proti tehdy ještě pohanským Sasům sídlícím na levém břehu Labe, a proto příležitostně navazoval s různými kmeny Obodritů spojenectví (poprvé v roce 781), aby si zajistil jejich vojenskou pomoc. Jindy zase uspořádal trestné výpravy proti sousedním veletským kmenům, protože napadaly jeho spojence Obodrity.

V roce 789 tak vytáhl proti veletskému knížeti Dragovitovi, který se tváří v tvář drtivé přesile (k franskému vojsku se přidaly některé obodritské a srbské kmeny) poddal a slíbil Karlovi věrnost. V roce 804 dokonce císař odměnil Obodrity pásem země na levém břehu dolního toku Labe (takzvaná Nordalbingie) v místech, kde později vyrostl přístav Hamburk. Tento kmen se stal sousedem nepřátelsky naladěných Dánů, kteří v předešlých válkách Franků proti Sasům podporovali Sasy. První dánský vpád na obodritské území následoval v roce 808.

Po definitivní porážce Sasů a začlenění jejich území do Franské říše v roce 804 císař už vojenskou pomoc Obodritů ani Srbů nepotřeboval a Frankové obnovili útoky za východní břeh Labe. Výprava se uskutečnila roku 806 proti Lužickým Srbům. Jejich tehdejší kníže Miliduch (Melito) v boji padl a na území tohoto kmenového svazu začala vznikat takzvaná Srbská marka (limes Sorabicus).

Prvním známým markrabětem (dux Sorabici limitis) byl v letech 847 až 873 jistý Takulf, který zároveň vládl jako hrabě v Durynsku. Také ostatní slovanské kmeny podél toku Labe musely čelit franským výpravám, takže do roku 814, kdy Karel Veliký zemřel, se téměř všechny nacházely vůči Frankům v podřízeném postavení.

Labe, linie smíru?

Potomci Karla Velikého, jeho syn Ludvík I. Pobožný (vládl 814–840), a hlavně vnuk Ludvík II. Němec (843–876), se nadále snažili o udržení podřízeného statusu Polabských Slovanů na severovýchodní periferii říše, avšak nedokázali dosáhnout podobných úspěchů jako jejich slavný předchůdce. Příčina spočívala jednak ve vnitropolitických problémech, které v roce 843 vyústily v rozdělení Franské říše na tři části, jednak v konfliktech mezi jejími nástupnickými státy (boj o rozdělení Lotharingie). Ty navíc komplikovaly stále častější vikingské nájezdy hlavně do západní části říše. Ludvík I. Pobožný sice ještě dokázal v roce 819 Obodritům vnutit nového panovníka jménem Čedrag a Ludvík II. Němec Obodrity několikrát porazil, ale v rámci své slovanské politiky se věnoval přednostně snaze o podřízení Velké Moravy. 

Franský tlak proto v průběhu 9. století relativně zeslábl, a přestože k intenzivním bojům proti Frankům došlo například i v roce 839, kdy se proti nim znovu musely bránit menší kmeny patřící k Lužickým Srbům (Koledicové), po zbytek 9. století větší konflikty prakticky ustaly. Omezily se na malé pohraniční střety Slovanů se Sasy podél toku Labe a na území Srbské marky vedené zmiňovaným Takulfem, který v roce 858 uspořádal za Labe velkou trestnou výpravu. V roce 897 se Srbové nakonec sami podřídili východofranskému císaři Arnulfovi (vládl 887/896–899). Avšak ostatní Polabští Slované se místo posilování svých pozic věnovali bojům mezi sebou a dále pokračovaly četné konflikty mezi Velety a jejich odvěkými rivaly Obodrity.

Tvrdý saský nápor 

Situace se změnila, když na královský trůn ve Východofranské říši usedl panovník z nové dynastie Jindřich I. Ptáčník (vládl 919–936). Tento původně saský vévoda usiloval jako jeho předchůdci o eliminování hrozby ze strany nepodmaněných slovanských kmenů sídlících na opačném břehu Labe. Zpočátku však jeho snahy brzdily nájezdy kočovných Maďarů, kteří se po roce 896 usadili v Karpatské kotlině. Některé slovanské kmeny, jako například Daleminci (patřící k Lužickým Srbům), v Maďarech uvítaly spojence proti saské hrozbě a spojovaly se s nimi k nájezdům na území říše. Proto musel Jindřich I. s většími výpravami proti Slovanům čekat až do roku 926, kdy se mu podařilo uzavřít s Maďary příměří na pět let. Poté se saské vojsko obrátilo proti Dalemincům, jejichž území dobylo v roce 928. Na zabrané půdě byl o rok později založen první opěrný bod přímé saské vojenské správy – hrad Míšeň. 

Pozornosti Jindřicha I. neunikli ani Obodrité, kteří v roce 927 přijali saskou nadvládu, a jejich kníže se dokonce nechal pokřtít. V zimě 928/929 saský úder dopadl i na Velety. Jindřich I. využil zimní počasí, kdy zamrzla jezera a řeky chránících v jiných ročních obdobích slovanská hradiště, dočasně ovládl hlavní centrum Havolanů Brandenburg a zajal i jejich knížete Tugumíra. Saský nápor na východ opět pozdrželi Maďaři, kteří po vypršení příměří v roce 933 zaútočili na Východofranskou říši. Jindřich I. je však dokázal zastavit v bitvě u řeky Riade a na dvě desetiletí je zahnal zpátky do Panonie. 

Krvavá hostina

Jindřichův nástupce Ota I. Veliký (vládl 936/962–973) nadále energicky pokračoval v politice svého otce. Aby dokázal zvládnout nové velké povstání Luticů, které vypuklo v prvním roce jeho vlády, oživil v příhraničních zónách karolinský systém pohraničních marek. Na středním toku Labe se tak v roce 937 stal markrabětem Východní marky (comes marchio Orientalium) Gero, který až do své smrti v roce 965 prosazoval velice nevybíravými způsoby saské zájmy a území marky rozšířil až k břehům Odry a Nisy, čímž se dostal do kontaktu se vznikajícím polským státem. Podle svědectví dobových pramenů uspořádal v roce 939 hostinu, na kterou pozval třicet okolních slovanských náčelníků. Po nadměrném hodování a pití je všechny nechal pobít. 

TIP: Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo?

V důsledku této zrady povstaly i ostatní, dosud neutrální lutické kmeny a zahnaly na čas všechny saské posádky zpět za Labe. Gero na druhou stranu využil bývalého knížete Havolanů Tugumíra a s jeho pomocí definitivně ovládl Brandenburg. Povstání Luticů bylo přibližně za rok definitivně potlačeno. Na dolním toku Labe proti Obodritům postupoval obdobným způsobem markrabě Hermann Billung (zemřel v roce 973). Obodrité utrpěli velkou vojenskou porážku v roce 955 a jejich kníže Stojgněv byl posléze popraven.