Germáni proti Slovanům (2): Krvavý konflikt, nebo výhodná spolupráce uprostřed barbarské Evropy?
Migrační vlna Slovanů z jejich pravlasti v průběhu 6. století způsobila, že se toto početné etnikum rozšířilo daleko na západ. Některé kmeny dospěly až k dolnímu Labi a jeho ústí do Severního moře, kde se dostaly do kontaktu s vyspělejšími Germány. To hrálo po zbytek středověku v osudech Polabských Slovanů zásadní roli
V těsném závěsu za postupujícími saskými vojenskými oddíly proudili na území Polabských Slovanů misionáři, kteří usilovali o konverzi pohanského slovanského obyvatelstva na křesťanskou víru. Zpočátku mělo jejich snažení jen skromné výsledky (viz Podivné křesťanství).
Předchozí část: Germáni proti Slovanům: Krvavý konflikt, nebo výhodná spolupráce uprostřed barbarské Evropy?
V roce 948 tedy Ota I. inicioval založení prvního biskupství na území Polabských Slovanů v Brandenburgu, jehož biskupem se stal Sas Thietmar (Dětmar). V roce 962 bylo založeno arcibiskupství v Magdeburku a do konce desetiletí se k nim přidala biskupství v Míšni, Ziči/Zeitzu, Merseburgu (na území Lužických Srbů), Starigradu/Oldenburgu, Holsteinu a Havelbergu (u Veletů). Tento rozmach christianizace byl umožněn přelomovou porážkou Maďarů v bitvě u Lechu v roce 955, která definitivně ukončila jejich nájezdy i možnost pomoci Polabským Slovanům.
Slovanská odveta
Po smrti císaře Oty I. nastalo na východ od Labe období klidu, které bylo zčásti způsobeno nepřítomností jeho nástupce Oty II. (vládl 973–983), snažícího se bránit své císařské zájmy v Itálii. Avšak v létě 983 markrabě Severní marky, vyčleněné po Gerově smrti z jeho velké Východní marky, Thiedrich arogantním chováním vůči lutickým kmenům Chyžanů, Črezpěňanů, Dolenců a Ratarů vyvolal velké povstání, které brzy nabylo charakter boje proti daním určeným pro novou církevní vrchnost.
Vzbouření Luticové dobyli koncem června Havelberg, kde zničili sídlo tamního biskupa a obsadili i Brandenburg, kde z hrobu vytáhli ostatky nenáviděného biskupa Dodila a vyplenili církevní pokladnu. Vítězství vzápětí oslavili jako triumf svých bohů. Biskupové, mniši a nižší klérus si zachraňovali životy útěkem na opačný břeh Labe.
Reakci ze strany říše zbrzdila nečekaná smrt Oty II. začátkem prosince 983. O tři roky později se k povstání přidali Obodrité pod vedením svého knížete Mstivoje, kteří rovněž vyhnali všechny preláty ze svého území, zničili Hamburg a také biskupství v Oldenburgu. Následně podnikli i několik nájezdů na opačný břeh Labe do Nordalbingie. Jedině Lužičtí Srbové nepovstali, protože už byli pevněji připoutáni k říši.
Nedospělý Ota III. (vládl 983–1002) nebyl schopen Slovany definitivně porazit, a přestože se jeho vojskům podařilo v roce 993 dobýt alespoň Brandenburg, musel se smířit s tím, že politická i církevní organizace na levém břehu Labe, budovaná jeho předchůdci, je úplně v troskách.
Padlí bohové
Povstání z roku 983 vzbudilo v říši přesvědčení, že Polabští Slované jsou nenapravitelní pohané, k jejichž definitivnímu podrobení lze dospět pouze neúprosnou dobyvačnou politikou a kolonizováním jejich území německými křesťanskými osadníky. Finální nápor ovšem zpomalily války proti vznikajícímu polskému státu Boleslava I., které zaměstnaly Otovi nástupce Jindřicha II. a Konráda II. Boje s Poláky pokračovaly až do roku 1033 a Luticové v nich hráli roli spojenců německých císařů, což vyvolávalo protesty vysokých církevních představitelů v říši.
Poté nastalo oživení snah o pevnější kontrolu území Polabských Slovanů, které nezastavila ani skutečnost, že stále více slovanských knížat se stávalo křesťany. Postupně došlo k obnovení zničených biskupství, a naopak preláti s podporou ozbrojených oddílů poskytnutých markrabaty systematicky ničili centra slovanských pohanských kultů. Během výpravy proti Luticům zničil biskup Burchard z Halberstadtu na přelomu let 1067/1068 svatyni boha Svarožiče v Retře.
Po úpadku Luticů zůstával mocným kmenový svaz Obodritů, kterému vládl už pokřesťanštěný kníže Gotšalk (1043 až 1066), po něm naopak pohanský vládce Krut (1066–1105) a nakonec znovu křesťan, Gotšalkův syn Henryk (1105 až 1127). Po jeho smrti moc Obodritů slábla a dostávali se do stále větší závislosti na saských vévodech. Ztrátu samostatnosti urychlila také takzvaná Venedská křížová výprava z roku 1147, zahájená ve stejném roce jako druhá křížová do Svaté země. Směřovala nejen proti zbytkům Luticů, ale i proti Obodritům, takže koncem 12. století tento kdysi mocný kmenový svaz podlehl Sasům úplně.
TIP: Krvavé oběti bohům: Jak vypadaly rituály dávných Slovanů
Poslední baštou pohanského ritu zůstávala svatyně boha Svantovíta na mysu Arkona na ostrově Rujana, kterou obýval kmen Ránů patřící k Luticům. Dánové ji dobyli a vypálili v roce 1168.
Ačkoliv Polabští Slované nakonec přijali křesťanství, v následujících desetiletích museli přihlížet, jak do jejich zemí německá světská i církevní vrchnost přivádí osadníky z různých částí říše i z Flander. Války a povstání z druhé poloviny 12. století vedly k úbytku počtu Polabských Slovanů, ale Vendové (jak se zdejším Slovanům začalo říkat) mluvili vlastním jazykem ještě v 16. století. Germanizace ovšem pokračovala, takže původní slovanský jazyk se dochoval už jen u dnešních potomků Lužických Srbů.
Podivné křesťanství
Polabští Slované zpočátku křesťanství tolerovali, protože jako polyteisté vnímali křesťanského boha jenom jako další božstvo, které je možné v případě nutnosti prosit o podporu. Nechápali proto, proč musí jako součást křtu zavrhnout své původní náboženské představy. Rovněž nechápali princip hříchu a trestu, protože pro božstva ze slovanského panteonu byly osudy lidí nezajímavé a neexistovala žádná nauka, která by Slovany nutila explicitně dodržovat některé morální hodnoty. Nerozuměli ani smrti Ježíše Krista na kříži, protože jim připadalo nesmyslné, aby se všemohoucí bůh nechal ponížit tak potupným způsobem.
V praktickém životě jim jako nepochopitelný připadal důraz misionářů na monogamii a také jimi zaváděné postní praktiky. Mnohé slovanské náboženské svátky (například Kupala, svátek letního slunovratu) často končily bujarými oslavami a orgiemi, které misionáři samozřejmě zakazovali.
TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?
Otevřené nepřátelství vyvolávaly z dnešního pohledu necitlivé zásahy mnoha kleriků, kteří své působení často začínali ničením slovanských chrámů a svatyň. Nezanedbatelná byla také otázka předávání desátku nové církevní hierarchii, jakož i skutečnost, že kázání a bohoslužby často probíhaly v latině, v jazyku pro běžné obyvatele nesrozumitelném. Proto mělo misionářské působení zpočátku jen velmi malý efekt a prvními konvertity byli téměř výlučně jednotliví příslušníci kmenové aristokracie a knížata.
