Extrémní vytrvalci: Nenápadní supermani rostlinného světa

Nezdolná rostlina pouště

Mezi nejfantastičtěji vyhlížející rostliny světa nepochybně patří welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), endemit obývající pouze jisté oblasti pouště Namib na západním pobřeží Namibie a Angoly. Tato vytrvalá stálezelená rostlina ze starobylé skupiny liánovcotvarých je ovšem nejen od pohledu bizarní, ale zvládá také extrémní podmínky v podobě velkého výkyvu teplot. Vyrovná se s teplotami od 50 °C ve dne až po 7 °C v noci a ve vyschlých řečištích čelí plnému slunečnímu svitu po celých 300 dní v roce. Vláhu získává z jediného dostupného zdroje, kterým je pás mlh, jenž se ráno táhne od Atlantiku přibližně 130 kilometrů do vnitrozemí.

Welwitschie dostala svůj poněkud krkolomný název podle svého objevitele, původem korutanského Slovince, cestovatele a botanika Friedricha Welwitsche (1806–1872). Mezi další „rekordy“ této zajímavé rostliny patří také velikost listů, které mohou přesáhnout délku 6 metrů a šířku 1,8 metru. (foto: Shutterstock)

Zelená, která nezamrzá

Ideálním prostředím pro rostliny je nepochybně tropický pás s deštnými lesy. Některé rostliny však dobře zvládají i život v chladnějších krajích. Extrémem je pak polární krajina s průměrnými teplotami hluboko pod nulou, kterou v současnosti obývá asi 1 700 rostlinných druhů! Většina z nich je samozřejmě k vidění v relativně mírné okrajové oblasti, některé druhy ale zvládají i trvalou existenci na ledovcích a věčně zaledněných štítech.

Patří sem například arktická vrba (Salix arctica), jež se přirozeně vyskytuje například na Islandu, na Faerských ostrovech nebo v arktických oblastech Ruska. Dalším podobným druhem není rostlina, ale symbiotický organismus ve formě houževnatého lišejníku dutohlávky sobí (Cladonia rangiferina), známého i z naší přírody. Vrba arktická roste i při teplotách od -57 do -6 °C, dutohlávky zase představují jeden z posledních porostů v době mrazivé arktické zimy.

V Antarktidě se trvale vyskytují dokonce jen dva druhy cévnatých rostlin. První z nich je lipnicovitá tráva Deschampsia antarctica, která se v posledních letech díky mírnému oteplení klimatu šíří poněkud jižněji. Druhou rostlinou je pak zástupce hvozdíkovitých Colobanthus quitensis. (foto: Shutterstock)

Horal mezi květinami

Neobyčejnou výdrží v nehostinných podmínkách se může pochlubit také na pohled krásně kvetoucí lomikámen vstřícnolistý (Saxifraga oppositifolia). Jde o jednu z nejvýše kvetoucích rostlin vůbec, protože její pohledné růžové kvítky byly zaznamenány až u vrcholku hory Dom (4 545 m n. m.), která je jedním z nejvyšších vrcholů švýcarských Alp. Neroste sice tak vysoko jako některé rostliny v Indii nebo v Himálaji, podmínky jsou tu ale možná ještě horší. Teplota totiž klesá každou noc pod nulu a země není pokrytá sněhem v průměru jen po dva měsíce v roce. To zároveň znamená, že tato rostlinka potřebuje ročně jen 600 hodin teploty přesahující 3 °C, aby přežila a udržela se i v tomto drsném horském světě.

Lomikámen vstřícnolistý je velmi hojný druh po celém arktickém pásu, v jižnějších polohách se pak vyskytuje zejména ve výše položených chladnějších oblastech. Nalezneme jej tak například na severu Velké Británie, ve Skalistých horách, kanadském teritoriu Nunavut, ve Skandinávii i jinde. (foto: Shutterstock)

Užitek bez ohledu na podmínky

Rýže setá (Oryza sativa) je velmi úspěšnou a díky člověku také značně rozšířenou kulturní rostlinou jihovýchodní Asie. Pozoruhodná odolnost této lipnicovité byliny vůči změnám klimatu a náhlým živelným katastrofám je pověstná – proto se také o rýži mluví jako o rostlině budoucnosti, která by snad měla uživit i neustále rostoucí lidskou populaci.

Rýže snadno přestojí záplavu i dlouhodobé sucho, v tomto ohledu výrazně překonává jiné kulturní plodiny. V současnosti už těchto vlastností různých odrůd rýže využívá i genetické inženýrství a vědci se snaží importovat identifikované geny indické odrůdy, zodpovědné za odolnost proti záplavám, do ve vyšších polohách pěstovaných variet odolných proti suchu. Doufají tak ve vytvoření super-odolného hybrida, který by měl poskytovat dobrou úrodu nezávisle na měnícím se klimatu nebo jeho náhlých krátkodobých výkyvech.

Podobně jako rýže patří mezi lipnicovité rostliny i bambus (rod Bambusa). Jde o jeden z nejinvazivnějších druhů, který roste neuvěřitelnou rychlostí (až kolem 90 cm za den). Díky síti podzemních rhizomů může brzy povstat celý hájek nových rostlin a během krátké doby například zcela obklopí stavbu, zahradu nebo prostranství v parku. (foto: Shutterstock)

Vesmírný cestovatel

Jen málokterému druhu organismu se stabilně dostává tak velké vědecké pozornosti, jako brukvovité rostlince jménem huseníček polní (Arabidopsis thaliana). Přitom jde o malou, nepříliš nápadnou bylinu, která je hojná i u nás, zejména na polích, úhorech a skalnatých svazích teplejších stanovišť s dostatkem slunečního světla.

Výjimečným jej činí již trvalé postavení první rostliny, jejíž genom byl roku 2000 sekvenován (jejích 27 000 genů je počet srovnatelný s lidským genomem). Dalším prvenstvím pak byla historická cesta huseníčku do kosmu při misích kosmických lodí Apollo 16 a Apollo 17. Po návratu na Zemi pak byly zkoumány reakce rostliny na pobyt ve vesmírném prostředí. Znovu k tomu došlo ještě roku 2009, kdy huseníček opět odcestoval do vesmíru s ruskou kosmickou lodí Phobos. Spolu s devíti dalšími organismy byl podroben výzkumu, zda by mohl zvládnout několik let meziplanetární cesty nehostinným kosmickým prostorem.

Huseníček je sice již po desetiletí významným modelovým organismem v genetice a molekulární biologii, zároveň jde ale o běžný a nepříjemný plevel, který svým hustým růstem zaplavuje okraje některých polí a místy utlačuje kulturní plodiny (může je zastiňovat a odebírat jim vláhu i živiny). (foto: Shutterstock)