Evoluce hmyzího mozku: Samotářská sarančata si vystačí s menším mozkem

Po tři generace chovali Swidbert Ott a Stephen Rogers z univerzity v Cambridgi v izolaci saranči všežravou (Schistocerca gregaria) a následně porovnali velikost a strukturu jejího mozku se sarančaty žijícími v hejnech. K překvapení všech se ukázalo, že ačkoli jsou samotářská sarančata větší, jejich mozek je o 30 procent menší. Byly v něm však lépe vyvinuty oblasti vyhodnocující zrakové a pachové vjemy.

U sarančí žijících v hejnech byly naproti tomu o mnoho větší ty části mozku, které zodpovídají za proces učení a zpracovávání komplexních informací. Tato sarančata totiž musí čelit změnám, které přináší život v neustálém pohybu napříč kontinenty uprostřed davu představujícího dravou konkurenci. Vyhrává ten, kdo se dostane jako první k potravě a kdo si dokáže zajistit, aby ho ostatní nesežrali. V takovém prostředí je větší mozek nutnou podmínkou.

Sarančata jsou podle Otta ideálním modelem pro studium vztahu mezi životním stylem, chováním a strukturou mozku. V době sucha, kdy panují drsné podmínky, se protloukají jako samotáři a jiným jedincům svého druhu se zdaleka vyhýbají. Když přijde období dešťů a vegetace se rozbují, začnou se shlukovat do obrovských skupin, putujících od místa k místu a neúprosně spásají každý ostrůvek zeleně. V tomto období se také páří a rychle rozmnožují.

Swidbert Ott se domnívá, že život ve velkých skupinách hledajících rozmanité a nepředvídatelné zdroje potravy, je klíčovým faktorem vedoucím k vývoji velkého mozku i u obratlovců.