Erich Raeder (4): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála
Německé námořnictvo od konce 20. let budoval a do války přivedl Erich Raeder. Jak se s náročným úkolem a se službou nacistickému režimu vzorný důstojník císaře Viléma a Výmarské republiky vypořádal?
Pro Kriegsmarine jako takovou se fatálním rozhodnutím stala invaze Norska na jaře 1940. Ačkoli německé kombinované jednotky hornatou zemi dobyly, na moři se odehrálo několik střetů ústících ve ztráty, které si námořnictvo nemohlo dovolit.
Předchozí části:
Přesto Erich Raeder do korzárské války stále vysílal, co mohl – tedy jak ozbrojené civilní lodě, tak nejtěžší jednotky, a to až do té doby, než byla v květnu 1941 na své první plavbě ztracena nejmodernější německá bitevní loď Bismarck. Pak zbytku velkých lodí nezbylo než přistoupit ke strategii „Fleet in being“ – uzavřít plavidla do přístavů, kdy pouhá možnost jejich vyplutí na sebe vázala poměrně početné spojenecké síly.
Dva kohouti
Ponorky si ale i nadále vedly dobře, zvlášť když se jim obsazením Norska a především Francie otevřela přímá cesta na volný oceán. To ovšem způsobilo rostoucí vliv admirála Dönitze, který se uměl vetřít do Hitlerovy přízně, zatímco Raeder kontakt s vůdcem vyhledával jen v nejnutnějších případech. Všechno směřovalo ke konfliktu, ke kterému došlo na začátku roku 1943.
Záminkou se stala bitva v Barentsově moři (31. prosince 1942), jeden z mála výpadů německých těžších lodí, které si ani za několik hodin boje nedokázaly poradit se slabou ochranou britského konvoje. Rozzuřený Hitler povolal Raedera „na kobereček“ a v přítomnosti vysokých důstojníků Wehrmachtu na starého admirála dobrou hodinu řval.
Nová role bez pravomocí
Když teatrální výstup skončil, Raeder ho požádal o rozhovor mezi čtyřma očima, v jehož úvodu diktátorovi předložil svou rezignaci. Hitler se uklidnil, rezignaci přijal a dal velkoadmirálovi poslední úkol – určit svého nástupce. Raeder navrhl admirály Rolfa Carlse a Karla Dönitze a druhý jmenovaný 30. ledna 1943 skutečně převzal místo vrchního velitele.
Odstupující velkoadmirál obdržel titul inspektora námořnictva (ovšem bez jakýchkoli pravomocí) a do konce války se zúčastnil jen dvou „akcí“. V létě 1943 vedl německou delegaci na pohřbu bulharského cara Borise a později předal maďarskému regentovi Horthymu dárek v podobě motorového člunu.
Před norimberským tribunálem
Konec války zastihl Raedera v nemocnici v Postupimi-Babelsbergu, kterou obsadila sovětská vojska. Ačkoli se okupační správa k významnému válečnému zajatci chovala nadmíru velkoryse, na konci května 1945 Raeder málem zemřel na srdeční záchvat. Když se zdravotní stav zlepšil, se svou ženou odletěl do Moskvy. Manželé bydleli pod formálním dozorem v přepychovém venkovském sídle, kde bývalý velkoadmirál na přání sovětské strany sepisoval memoáry.
Aniž to politicky vždy naivní námořník tušil, v podstatě psal materiál pro svou obžalobu, protože na podzim stanul před norimberským tribunálem. Soud jej shledal vinným ze zločinů proti míru, plánování a vedení útočné války a z válečných zločinů. V posledním bodě obžaloby – z genocidy, holocaustu a zločinů proti lidskosti – byl shledán nevinným. I tak to stačilo na doživotní trest, nicméně 26. září 1955 se takřka osmdesátiletý stařec dočkal propuštění na svobodu ze zdravotních důvodů.
TIP: Korzárův konec: Konec německého bitevního křižníku Scharnhorst
V příštích dvou letech nadiktoval své memoáry a zdálo se, že se jeho celkový zdravotní stav lepší. Když ale v roce 1959 zemřela jeho manželka Erika, Raeder ztratil o bytí na tomto světě zájem a po několika měsících svou ženu následoval.
