Erich Raeder (2): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

Když Erich Raeder počátkem 20. letech dokončil dokumentární práci o německém loďstvu za Velké války, chystal se k odchodu do penze. V malém německém námořnictvu už totiž neexistovalo mnoho postů, které by se svou hodností (námořní kapitán) a odslouženými lety mohl vykonávat. Zapsal se na ekonomii a politologii Berlínské univerzity, nicméně studentský život mu dopřán nebyl.

Předchozí část: Erich Raeder (1): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

V červenci 1922 přišlo povýšení na kontradmirála a pověření funkcí inspektora vzdělávání. Práci přijal, přestože 20. léta představovala pro německé loďstvo hodně zvláštní dobu. Versailleská smlouva Výmarské republice zakázala vlastnictví ponorek a námořního letectva; počet větších hladinových lodí nesměl přesáhnout dva tucty a personální stav mohl činit jen 15 000 mužů.

Výmarský tanec mezi vejci

Ačkoli důstojníci chápali vnucené podmínky jako křivdu, demilitarizace se v žádném případě nedala považovat za likvidační. I okleštěná Reichsmarine tvořila v Baltském moři dominantní sílu a kromě toho mohlo Německo plavidla starší 20 let nahradit novými. To znamenalo, že pokud by vláda chtěla, mohla na konci 20. let disponovat sice nevelkým, avšak kompaktním, vyváženým a moderním námořnictvem švédského typu. Na stavbu nové flotily ale chyběly peníze i politická vůle a náhrady se dočkalo jen několik křižníků.

Vysokým důstojníkům to bylo málo a hledali jiné cesty. Sám Raeder provedl administrativní převod technických námořních profesí pod civilní správu, které se versailleská smlouva netýkala, a tím fakticky zvýšil početní stav flotily o stovky mužů. I za to se dočkal povýšení a velení námořních základen v Baltském moři. Jeho poloilegální aktivity zůstaly veřejnosti utajeny, takže po takzvané Lohmannově aféře se coby „čistý muž“ překvapivě octl v čele celého německého námořnictva.

Stavba nových lodí

S novou funkcí dostal Raeder novou práci. Za svůj nejdůležitější úkol považoval zklidnění veřejného mínění a současně – jak sám říkal – „slušnými prostředky bez vědomí vlády obcházet podmínky mírové smlouvy“. Obojí se mu povedlo realizací stavby obrněné lodi Deutschland, která nahradila stařičkou bitevní loď Preussen. O nutnosti vlastnictví nového obrněnce se vedly vzrušené debaty už od roku 1926 a jeden z volebních sloganů tehdy ještě vlivné sociální demokracie dokonce razil heslo „pro děti – proti stavbě křižníku“.

Těžký křižník Deutschland s nastoupenou posádkou v roce 1935 (foto: U.S. Navy, CC0)

Jenže nakonec se Raederovi za pomoci spřátelených novinářů podařilo přesvědčit veřejnost a tím i politiky. Nedodržení smluvních limitů se týkalo velikosti lodě. Ať konstruktéři dělali, co dělali, do povoleného výtlaku 10 000 tun se nevešli a překročili ho asi o čtvrtinu ve víře, že žádný komisař nebude plavidlo přeměřovat. Měli pravdu, a tak loděnice o dva roky později zahájily stavbu dvou sesterských lodí – Admiral Scheer a Admiral Graf Spee. V té době měl Raeder námořnictvo pevně v rukou a převzetí moci nacisty v roce 1933 chápal nejen jako hrozbu pro svou kariéru, ale především pro flotilu jako takovou.

Rub a líc přízně diktátora

Už první schůzka s Hitlerem jej ale mile překvapila. Došlo k ní v domě generála von Hammersteina 2. února 1933 a vůdce laskavými slovy Raedera ubezpečil, že nehodlá námořnictvo zrušit (jak psal v knize Mein Kampf), nebude ho používat pro politické cíle a nikdy nepřivede Německo do válečného stavu s Japonskem, Itálií a Velkou Británií. Raeder byl potěšen zejména posledním bodem, protože si uměl živě představit, jak by konflikt s nejsilnější flotilou světa dopadl.

Co se týče přechodu pod nacistickou vlajku a změny vojenské přísahy slibující věrnost nikoli státu, ale osobě Adolfa Hitlera, s tím Raeder žádný morální ani profesní problém neměl. Zvlášť když nová vláda do flotily pumpovala víc peněz – například rozpočet námořnictva na rok 1934 navýšila o 36 milionů marek (asi o 20 %) a ve stejném trendu pokračovala i v dalších letech.