Elita Wehrmachtu v zákopech: V čem němečtí generálové jezdili a co si oblékali?

Životní úroveň německých generálů na frontě se lišila od podmínek prostých vojáků, ale také mezi zvyklostmi jednotlivých velitelů leze nalézt výrazné rozdíly. Zatímco někteří preferovali okázalost a pompéznost, jiní se soustředili výhradně na povinnosti a vnějším projevům své prominentní pozice věnovali minimum pozornosti.

Velitelství německých divizí tak bylo možné nalézt jak v prostých měšťanských domech, venkovských usedlostech a na farmách, tak na zámcích, ve vilách či letních sídlech aristokratů. Podobné odlišnosti se týkaly stravování i osobní výbavy – někteří generálové stolovali na vlastním stříbře, jiní vzali zavděk jakýmkoliv nádobím. 

Skromností a blízkým vztahem k prostým vojínům proslul například Walther von Seydlitz-Kurzbach. A to přesto, že pocházel z jedné z nejprestižnějších pruských vojenských rodin. Coby příslušník staré aristokracie vnímal svou společenskou zodpovědnost a prosazoval motto „vznešenost zavazuje“. Vždy si udělal čas na promluvu s podřízenými a oblibu si získal i – mezi generály – ojedinělou zvyklostí chodit v blízkosti fronty s puškou na rameni. 

Přístup velitelů se lišil také co do volby dopravních prostředků. Mnozí němečtí generálové k nim měli podstatně neformálnější přístup než jejich protějšky z Velké Británie a Spojených států. Například SS-Oberstgruppenführer Paul Hausser si za bojů u Charkova neváhal „stopnout“ kolem jedoucí polopásový hakl a řídit z něj bitvu. Erwin Rommel v Africe uskutečňoval průzkum předních linií v prostém neozbrojeném voze se sklápěcí střechou. Proslul i užíváním dvou kusů kořistního velitelského obrněnce AEC 4×4 ACV britského původu.

Šaty dělají generála

V roce 1939 se důstojník od generálmajora výše mohl pyšnit uniformou sestávající ze zelenošedého saka se čtveřicí skládaných kapes a se stojatým límcem, z šedých jezdeckých kalhot s červenými lampasy a vysokých černých bot. Na čepici se zlatým lemem se nacházel zlatý podbradník a lesklý černý štítek. Na saku měli generálové zlatou nití vyšitý státní znak, k jednoznačným identifikátorům se řadily i takzvané arabesky na obou polovinách límce. 

Ke generálským privilegiím patřila volnost ohledně nošení různých typů zavedených polních uniforem dle vlastního uvážení. Kupříkladu Rommel měl vlastní tropický stejnokroj, k němuž si oblíbil šedou služební čapku evropského typu – na rozdíl od Wilhelma von Thoma nebo Johanna von Ravensteina, kteří nosívali charakteristické keprové čepice Afrikakorpsu. Velitel horských jednotek generál Eduard Dietl zase k jezdeckým kalhotám obouval silně podkované boty typické pro Gebirgsjäger, což ještě zvyšovalo jeho oblibu u podřízených. 

Na mušce

Obecně platilo, že generálové Wehrmachtu nebyli dlouho ochotni se vzdát svých distinkcí, a to ani v extrémně nebezpečných lokalitách. Kromě okázalých uniforem šlo například o pohyb ve velkých štábních automobilech, navíc opatřených vlaječkami na blatnících. Vzhledem k tomu tvořili snadno rozpoznatelný cíl pro odstřelovače, partyzány nebo stíhací bombardéry. Poválečný výzkum amerických vojenských historiků potvrzuje, že šlo o jednu z hlavních příčin celkem těžkých ztrát generality Wehrmachtu. 

Z mužů, kteří stáli v čele divizí nebo vyšších svazků, padlo v letech 1939–1945 celkem 136 důstojníků: jeden generálplukovník, 19 generálů, 55 generálporučíků a 61 generálmajorů. Jejich smrt znamenala pro systém velení v dané oblasti silný otřes – už proto, že šlo o tři velitele armád, 23 velitelů sborů a 110 šéfů divizí. Přepočteme-li tento počet na dobu trvání války, zjistíme, že každého čtvrt roku zahynul jeden velitel sboru a u velitelů divizí šlo o jedno úmrtí za tři týdny.

V první linii

Teprve ve druhé polovině války bývali generálové k vidění v malých obojživelných vozech Kübelwagen a v účelných stejnokrojích určených spíše pro frontové vojáky. Šlo o jednoznačný doklad horšící se situace na frontách. Generál Fridolin von Senger und Etterlin o službě v Itálii roku 1944 prohlásil: „Pokaždé, když jsem nyní zamířil na frontu, musel jsem projet oblastí kontrolovanou odbojáři. Proto jsem se pohyboval v malém volkswagenu a nevystavoval na odiv generálské distinkce – žádné čepice se zdviženým dýnkem, zlato ani červené vlajky…“ 

K dalším příčinám vysokých ztrát patřila samotná německá doktrína, která tradičně počítala s přítomností velitele na frontové linii. Už ve výcvikovém manuálu vilémovských vojsk z roku 1918 stálo, že „čím větší je mobilita útoku, tím víc vpředu by se měl pohybovat i velitel“. Podobný náhled trval o 20 let později, jak dokládají citace z manuálu Truppenführung vydaného roku 1936: „Osobní vliv velícího důstojníka na podřízené útvary je klíčový a vždy by jim měl být v boji nablízku. (…) Velitelé mají žít se svými útvary a sdílet nebezpečí, utrpení i chvíle štěstí. Jen tak získají vhled do požadavků prostých vojáků.“ 

Partyzáni i stíhačky

Většina německých generálů přijala tyto zásady za své. Přispěla k tomu i situace, kdy mnozí z nich za Velké války sloužili coby nižší důstojníci a viděli na vlastní oči osobní hrdinství tehdejších generálů. Když pak vysokých šarží dosáhli sami, chovali se za druhého globálního konfliktu podobně. Výsledkem byla pružnost při předávání rozkazů a hodnocení situace, ovšem i vysoká úmrtnost. Vojenští historici identifikovali též další příčiny četných úmrtí generálů.

TIP: Elita Wehrmachtu v zákopech: Část německých generálů se nechala uplácet

Většinu fatálních úrazů přivodily nečekané a rychlé útoky – palebný přepad, partyzánská léčka nebo nalétávající stíhačka. Tyto praktiky uspěly zejména proto, že se příliš lišily od metodických operací, na něž byli důstojníci zvyklí ze svých mladých let. Mnoho generálů inkasovalo smrtelný zásah při pohybu vozem napříč bojištěm. Německý důraz na vysoce mobilní operace vyžadoval od velitelů časté přesuny kvůli kontrole podřízených, nicméně Němci tak mnohdy zbytečně činili bez adekvátní eskorty a za denního světla.