Zabiják polárních moří: Výkonný a elegantní tuleň leopardí

Evoluce zformovala tuleně leopardího (Hydrurga leptonyx) v dokonalý „stroj na zabíjení“, který má v mořích u jižního pólu jediného vážného konkurenta – kosatku dravou (Orcinus orca). Jen tato několikatunová dravá velryba či snad zástupce některého z velkých druhů žraloků jsou natolik silní a rychlí, aby dospělého tuleně leopardího zdolali.

Samotář antarktické pustiny

Tuleň leopardí tráví většinu života na moři v jednom z nejnehostinnějších koutů světa. V Antarktidě jsou relativně snesitelné podmínky krátkého polárního léta rychle vystřídány mrazivým peklem dlouhé polární zimy. To je jeden z hlavních důvodů, proč toho o tuleni leopardím víme poměrně málo. Teprve v poslední době nasbírali vědci informace o životě těchto pozoruhodných živočichů pomocí zařízení, která dovolují sledování zvířat a sběr dat prostřednictvím satelitů.

Po většinu roku žijí tuleni leopardí jako samotáři. Vidět jich několik pohromadě je skutečná vzácnost. Častěji se jednotlivé kusy potkávají jen během zimy, kdy se stahují do míst s příhodnějšími podmínkami pro život. Ale ani pak nepěstují nějaké dlouhodobé vztahy. Jen tu a tam je možné vidět dva nebo tři jedince při společných hrách a dovádění.

Jedinou výjimkou, kdy je možné dlouhodobě pozorovat více zvířat pohromadě, jsou námluvy a období, kdy se matka stará o mládě. Námluvy probíhají od prosince do ledna. Samec po spáření svou družku opustí a ta pak rodí na mořském ledu během polárního jara, tedy od října do prosince.

Matka se o mládě stará sama, bez nejmenšího přispění ze strany otce a to po dobu jednoho měsíce. Kojí ho mlékem s vysokým obsahem živin a mládě proto velmi rychle roste. Po měsíci mladému tuleni vypelichá „dětský kožíšek“, který ho dokonale chránil při pobytu na ledové kře, a místo něj mu naroste srst, s níž už se může samostatně pustit do lovu ve vodě. V té chvíli matka ztrácí o potomka zájem a jde si svou vlastní cestou. Mládě se už musí o sebe postarat samo.

Od tučňáků až po kril

Dospělý tuleň leopardí dorůstá délky přes tři metry a hmotnosti přes 600 kg. Je vyzbrojen silnými čelistmi s dlouhými ostrými zuby a pod vodou vyvine úctyhodnou rychlost kolem 40 kilometrů v hodině. Jeho proudnicové tělo uvádějí do pohybu nejen zadní končetiny, jak je to běžné u ostatních tuleňů, ale také mohutné záběry předních končetin opatřených nejen plovacími blánami, ale také drápy. Jméno dostal tento dravec chladných vod podle tmavých skvrn na světlé hrudi, které připomínají skvrnité zbarvení levharta (Panthera pardus). Známé kočkovité šelmě se vyrovná i loveckým uměním.

Základ jídelníčku tuleně leopardího tvoří tučňáci. Predátor na ně obvykle číhá ve vodě poblíž okraje pobřežního ledu a na ptáka často útočí ve chvíli, kdy skočí do vody. Sevře ho v zubech za nohy a následně tluče úlovkem o vodní hladinu, dokud jej neusmrtí. Kořist si tak trhá na menší kusy, které polyká. Dříve se tradovalo, že si tuleň tímto způsobem stahuje tučňáky z kůže, ale ukázalo se, že jde o nepodloženou zkazku. Tuleň zdržující se v blízkosti hnízdní kolonie tučňáků dokáže během jediné hodiny ulovit až osm jejích obyvatel. Běžně však chytí jednoho nebo dva tučňáky za hodinu přičemž k pokrytí denní potřeby živin a energie jich musí spořádat asi pět každý den.

Obětí tuleňů leopardích se stávají i jejich příbuzní tuleni krabožraví (Lobodon carcinophagus), nebo mláďata rypoušů sloních (Mirounga leonina). Na subantarktických ostrovech, např. ve vodách kolem Jižní Georgie, jim jako potrava slouží lachtan antarktický (Arctocephalus gazella). Útokem z hloubky napadají tuleni i mořské ptáky, kteří usedli na hladinu.

Mláďata velkou kořist neloví. Živí se drobnými mořskými živočichy, například krilem. Naberou nevelkou kořist do tlamy i s vodou a následně ji procedí přes zuby. Vodu vytlačí z tlamy ven, kril pak polknou. Krilem, mlži, plži nebo rybami si zpestřují jídelníček i dospělí tuleni, ale jejich hlavní zdroj potravy představují teplokrevní tvorové.

Mezidruhoví kanibalové, příležitostní tuláci

Tuleň leopardí mění jídelníček v závislosti na ročním období. V zimě, kdy moře kolem Antarktidy zamrzá, má dravec k dispozici jen několik pečlivě udržovaných děr, jimiž leze do vody a připlouvá se k nim nadechnout. V tu dobu se i dospělá zvířata uchylují k lovu krilu a dalších bezobratlých mořských tvorů, např. hlavonožců nebo korýšů. V letních měsících od listopadu do února ovšem přivádějí samice tuleňů krabožravých na svět mláďata. Tuleni leopardí tehdy mají čas hojnosti, pro jejich příbuzné je to období „vraždění neviňátek“. Mláďata jiných druhů tuleňů jsou pro velké dravce pochoutkou, které nedokážou odolat. Tulení mládě se spoustou tělního tuku je vydatnější sousto než tučňák a ve vrcholné sezóně se podaří tuleni leopardímu ulovit za hodinu až čtyři mláďata tuleně krabožravého. V tomto období netráví lovem mnoho času a přesto je stále sytý.

K tomu, aby zdolal svou obvyklou kořist, tuleň leopardí rozhodně nepotřebuje lovit ve skupině. Naopak, pokud by na tučňáky nebo tulení mláďata podnikalo lovecké výpravy hned několik jedinců, docházelo by mezi nimi zákonitě ke konfliktům a rvačkám o kořist. To je zřejmě také důvod samotářského života tohoto predátora.

Tuleni leopardí se pohybují i daleko od antarktických břehů. Navštěvují pobřežní vody Austrálie, Jižní Afriky, Nového Zélandu či Ohňové země. Tam si hledají kořist mezi místními živočichy. Jeden tuleň polapený poblíž australského Sydney měl například v útrobách dospělého ptakopyska.

Útok z hlubin

Dva a půl centimetru dlouhé a velmi ostré špičáky v kombinaci s obrovskou silou a překvapivou rychlostí činí z tuleně leopardího tvora, jenž může být nebezpečný i člověku. Ověřených zpráv o útoku na lidi je málo, ale možnost osudného střetu s tímto živočichem v antarktických vodách není dobré podceňovat. Následky mohou být tragické.

Jako jeden z prvních zažil okamžiky hrůzy na útěku před útočícím tuleněm leopardím britský polárník Thomas Orde-Lees z výpravy Ernesta Shackletona, která prováděla průzkum Antarktidy v letech 1914–1917. Při táboření na mořském ledu byl Orde-Lees napaden tuleněm, který na délku měřil 3,7 metru a vážil půl tuny. Polárník prchal ze všech sil, ale tuleň by ho zcela jistě dostihl a napadl, kdyby jej jiný člen výpravy nezastřelil.

Skotský polárník Gareth Wood se v roce 1985 během chůze po mořském ledu dokonce seznámil se zuby predátora. Na hrůzné chvíle vzpomíná: „Šel jsem po tenkém ledu, když v tom jako kdyby jeho povrch explodoval. Hlavou a mohutnými plecemi jej prorazil velký tuleň leopardí s doširoka rozevřenými čelistmi. Zaryl mi zuby do pravé nohy a já jsme se bezmocný a v šoku skácel na záda.“

Zvíře se snažilo stáhnout Wooda do vody, ale napadenému výzkumníkovi naštěstí přispěchali na pomoc kamarádi. Zaútočili na tuleně ostrými hroty maček, které měli připnuté na botách. Po několika kopancích do hlavy útočník Wooda pustil a zmizel pod hladinou.

První lidská oběť

Polárníci jsou si dobře vědomi rizik, která provázejí střet s tuleněm leopardím. Pokud jej zpozorují ve vodě, vůbec se do ponorů nepouštějí. Jestliže se tuleň objeví během ponoru, potápěči se urychleně snaží dostat z jeho dosahu a z vody ven. Bezmála třicet let od napadení Garetha Wooda tato bezpečnostní opatření plně dostačovala. Jenomže přišel rok 2003, kdy tuleň napadl osmadvacetiletou britskou bioložku Kirsty Brownovou. Útočník ji zaskočil, když šnorchlovala v pobřežních vodách, a zavlekl ji až do hloubky kolem 60 metrů. Zděšení kolegové ihned spustili na vodu záchranný člun a dokonce se jim podařilo vytáhnout bezvládné tělo mladé ženy do čluny. Veškeré pokusy o oživení však už byly marné.

Proč tuleň na Kristy Brownovou zaútočil, není dodnes jasné. Podle britského zoologa Iana Boyda může být na vině stále častější přítomnost lidí v Antarktidě.

„Zvířata se stále častěji potkávají s lidmi a je možné, že budou pro člověka postupně víc a víc nebezpečná,“ vysvětluje Boyd. „Tuleni leopardí jsou velmi zvídaví. Pokud se objektem takové zvědavosti stane potápěč, může to pro něj být smrtelně nebezpečné. Zvídavost predátorů je dána skutečností, že vzhledem k velikosti těla představuje člověk pro tuleně leopardího potenciální kořist. S tím, jak se stále více lidí potápí, mají tuleni víc a víc příležitostí posoudit, zda jsme to, co by chtěli lovit.“