Dvě korunovace Lucemburka Zikmunda (1): Proč se dal uvést na trůn dvakrát?

Zikmund Lucemburský se jako jediný český král nechal korunovat hned dvakrát. Poprvé roku 1420 a pak znovu roku 1436. Co ho k tomuto nevídanému kroku vedlo a jak oba slavnostní obřady proběhly?

18.11.2021 - Eva Svobodová



Za dvěma korunovacemi nestála rozmařilost panovníka, jenž by toužil překonat ostatní a něco si dokazovat. Zikmunda k tomuto kroku dovedla nutnost, vyvolaná složitými poměry, v nichž se české království zmítalo minimálně od konce 14. století. Pomyslný olej do ohně pak přilila smrt Jana Husa v Kostnici, jež v Čechách rozpoutala opravdovou revoluci.

Nadějný dědic

Málokdo to měl s uchopením moci tak obtížné jako Zikmund. A to i přesto, že vzhledem k bezdětnosti svého staršího bratra Václava IV., o jehož neschopnosti zplodit potomka se všeobecně vědělo, byl od roku 1411 jediným dalším mužským Lucemburkem, a tedy jasným kandidátem na trůn. Na rozdíl od „neschopného a líného“ Václava ho navíc domácí stavovská obec zpočátku přijímala kladně. V protestním listu z roku 1415 proti Husovu upálení, k němuž připojily stovky českých a moravských předáků své pečeti, se o něm hovoří jako o „nejjasnějším panovníkovi a pánovi, panu Zikmundovi, římském a uherském králi, dědici a pánu našem milostivém, který, jak věříme a doufáme, jest nevinen“.

Přidat k titulům uherského (1387) a římského (1411) krále vládu v zemích Koruny české, stoleté mocenské základně lucemburského rodu, pro něj bylo věcí prvořadé důležitosti. Jenomže právě české země se od defenestrace novoměstských konšelů husitskými radikály roku 1419 nacházely ve stavu otevřeného boje. Zikmund měl také nevýhodu v tom, že zde 15 let nebyl, takže mu s tamními poměry chyběla přímá zkušenost. 

Nepřítel na Hradě

Poté, co Václav IV. v půlce srpna 1419 stižen mrtvicí zemřel, obrátily se na Zikmunda coby následníka trůnu české kališnické stavy a obratem mu zaslaly soubor podmínek pro přijetí za českého krále. Jedenapadesátiletý pragmatik a zkušený diplomat Zikmund nepochyboval, že se i s konfesně odlišnými Čechy nějak dohodne. Na konec roku 1419 svolal české i moravské zástupce, jak katolické, tak kališnické, do Brna, aby s nimi svůj nástup na trůn dojednal. Vše se zdálo být na dobré cestě. Jenomže proti byli radikální husité, především v Praze, ale i dalších českých městech jako Hradec Králové, Plzeň, Slaný či Louny, přičemž nesmíme zapomenout na rodící se husitskou obec v jihočeském Táboře. Ti všichni se vůči Zikmundovi ostře vymezili a za krále ho odmítali, dokud nepřistoupí na jejich věroučné požadavky.

Přestože prakticky uvažující Zikmund by sám jistě byl schopen nějaký modus vivendi s husity najít, nemohl tak učinit, aby se v očích katolického světa sám nepasoval na heretika. Proto mu nezbylo než jejich požadavky ignorovat a zmocnit se trůnu silou. S požehnáním papeže tak začal chystat křížovou výpravu. 

Pokud si myslel, že tím opozici zastraší, opak byl pravdou. Čeští husité v čele s Prahou se semkli a jejich přední představitelé, Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka zaslali Zikmundovi listy, v nichž ho nazvali „ukrutným nepřítelem království a národa českého“. Po úspěšném tažení východními Čechami dospěl Zikmund na počátku léta 1420 ku Praze. Navštívil klíčová místa jako Karlštejn, Zbraslav i Vyšehrad a nakonec, 30. června 1420 „po slavnostní mši byl sám s některými přednějšími od kněžstva s procesím, zvoněním na veliké zvony a chvalozpěvy a písněmi přijat na Pražský hrad“. Sídlo českých králů mu totiž vydal nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka, jenž se zalekl a přeběhl dočasně na jeho stranu.

Zrychlený obřad

Jenomže pražská města na opačném břehu Vltavy se za pomoci posil z dalších husitských center sveřepě bránila. Za těchto okolností se 14. července odehrála bitva na hoře Vítkov, v níž Zikmund utrpěl drtivou porážku. Nepomohla ani diplomatická vyjednávání, žádná ze stran nehodlala ustoupit. Kvůli patové situaci se Lucemburk rozhodl neotálet a za vydatné asistence ozbrojeného doprovodu se 28. července nechal na Pražském hradě spěšně korunovat českým králem.

Ceremoniál nemohl proběhnout v ideální podobě, jak jej ve svém korunovačním řádu stanovil Karel IV. Z pochopitelných důvodů odpadla například slavnostní jízda městem na Pražský hrad. To nejdůležitější však Zikmund splnil: z Karlštejna si nechal dovézt korunovační klenoty zhotovené jeho otcem, korunovace proběhla náležitě v pražské katedrále a asistoval během ní pražský arcibiskup, Konrád z Vechty. Obřadu se zúčastnila část českých a moravských pánů, včetně několika knížat ze Slezska, Uher a říše. To pro platné převzetí trůnu z formálního hlediska stačilo. 

Jiný názor však měli čeští husité. Zikmundova urychlená korunovace rámovaná vojenskými porážkami se stala předmětem posměšných skladeb a pamfletů. Ty mimo jiné kritizovaly fakt, že po obřadu zabavil a nechal roztavit drahocennosti z pokladnic katedrály i svatojiřského kláštera (viz Malovaní rytíři). Lucemburk skutečně potřeboval zvýšené množství hotovosti na financování svých vojsk, a proto též hojně zastavoval královský i církevní majetek. To znamenalo, že se vzdával měst, hradů, lesů a dalších statků ve prospěch těch, kteří mu za ně jednorázově zaplatili a mohli výtěžků z nich užívat do doby, než by je král vykoupil zpět.

TIP: Evropa proti kacířům: Jaký byl postoj církve vůči husitům?

Množství zástav bylo ovšem tak velké, že Zikmund ztratil reálnou možnost je ještě někdy znovu získat. Zároveň ze země rozkázal odvézt korunní archiv a české i říšské korunovační klenoty. Na podzim 1420 se ještě jednou pokusil Prahu dobýt, dostalo se mu však další drtivé porážky u Vyšehradu… 

Dokončení: Proč se Zikmund dal uvést na český trůn dvakrát?

Malovaní rytíři

Husitský kronikář Vavřinec z Březové o první Zikmundově korunovaci napsal: „28. července byl o dvanácté hodině král Zikmund na Pražském hradě za přítomnosti jen neplného počtu pánů i pražských konšelů korunován na českého krále a pasoval tam mnoho nových rytířů, kteří předtím neukázali naprosto žádný rytířský čin pro obecné dobré. A tak byli od lidu nazváni rytíři ne pravými, nýbrž malovanými. Rovněž téhož dne neblahé korunovace a dne následujícího král Zikmund, pobrav z Pražského kostela a kláštera svatého Jiří hlavy, ruce, monstrance a ostatní klenoty ze zlata a stříbra, kázal je rozbít a vyplatil žold, přičemž slíbil, že dá udělat lepší, až dá Bůh království pokoj a klid.“


Další články v sekci