Tváří v tvář divé zvěři: V římských arénách padly tisíce zvířat

„Bylo uvedeno venatio se lvy a levharty,“ zní nejstarší zmínka o zápasech v aréně, v nichž vystupovala zvířata. Tato stručná zpráva římského historika Livia (59 př. n. l. – 17 n. l.) se vztahuje k roku 186 př. n. l., kdy generál a politik Marcus Fulvius Nobilior uspořádal hry k oslavě svého řeckého tažení. 

Pro větší slávu 

Utkání divokých tvorů v amfiteátru se stala velmi populárními a jejich provedení se časem různilo – kromě soubojů s lidmi bojovala zvířata proti sobě nebo ukazovala naučené dovednosti podobné novodobým cirkusovým číslům. V aréně se s nimi utkal člověk zvaný bestiarius. Mohlo jít buď o odsouzence k smrti, nebo o dobrovolníka zápasícího pro zisk a slávu. Lovů na zvířata se obvykle účastnil trénovaný profesionál venator. Ani jednoho z účinkujících ale nelze označovat za gladiátora. Základní myšlenkou her venationes bylo ovládnutí nezkrocené přírody člověkem, což plně odpovídalo římské mentalitě, která chtěla vše podrobovat své vůli. 

Zvířecí zápolení mělo navíc nezanedbatelný politický a ekonomický význam. Přes značná rizika mohlo pořadateli přinést bohatství i oblibu, proto ty nejvěhlasnější boje pořádaly velké osobnosti římských dějin. Roku 58 př. n. l. zorganizoval Pompeiův podporovatel Marcus Aemilius Scaurus okázalé hry, jejichž součástí bylo i venatio. Publikum mohlo sledovat „podivuhodná a dříve neobyčejně vzácná zvířata“, jak o mnoho století později referoval historik Ammianus Marcellinus, vyprávějící o nilských krokodýlech a hroších. 

Scaurovy hry předčil samotný konzul Pompeius Magnus (106 až 48 př. n. l.) o tři roky později, když Římanům předvedl dva nejoblíbenější druhy zvířat – slony a lvy, jichž prý tehdy bojovalo šest set. Očitým svědkem Pompeiových her se stal Marcus Tullius Cicero, římský politik, řečník a filozof, který z krvavé podívané nebyl příliš nadšený: „Jaké potěšení může najít vzdělaný, kultivovaný muž v tom, když neuvěřitelně silné zvíře roztrhá na kusy docela bezbranného člověka nebo lovcův oštěp probodne nádherné zvíře? (…) Nic nového jsme neviděli.“ 

Zvířata jako popravčí 

V roce 46 př. n. l. byl Pompeius poražen Juliem Caesarem (100–44 př. n. l.) u Farsalu a vítěz hodlal uspořádat hry, které by předčily venationes jeho protivníka. Hlavním bodem se mělo stát utkání se lvy jako dokonalými symboly divokosti přírody. Během prvních čtyř dnů jich v aréně bylo zabito čtyři sta. Caesar představil také nové, dosud nevídané zvíře – takzvaného cameloparda, který „vypadá ve všech ohledech jako velbloud, až na nohy, které nemá všechny stejně dlouhé, zadní jsou kratší. Hned od zadku se postupně zvedá, takže působí dojmem, jako by lezl někam vysoko; (…) kůži má skrvnitou jako levhart“. Tak popisuje Cassius Dio (asi 165–235) žirafu, jež naplňovala touhu Římanů po novinkách a senzacích. Tento římský historik referoval též o hrách uspořádaných roku 80 u příležitosti dokončení největšího amfiteátru římského světa, dnes známého jako Koloseum.

Během venationes bylo do arény nasazeno na 9 000 zvířat ze všech koutů země, od slonů a tygrů po zubry či nosorožce. Neochočení tvorové byli v římských arénách také prostředníky výkonu rozsudku smrti – takzvaný damnatio ad bestias jedince odsuzoval k roztrhání zvířetem. Častým a oblíbeným katem býval medvěd, jakožto nejpopulárnější zabiják arény po kočkovitých šelmách. 

Popravy byly často inscenované jako dramatizace známých mytologických příběhů. Například za vlády císaře Domitiana ( 81–96) došlo k ukřižování známého lupiče Laureola v roli Prométhea, kterého místo orla klovajícího játra pokořil kaledonský medvěd, přivezený až z oblasti dnešního Skotska. Podobně byl roku 80 roztrhán odsouzenec v roli pěvce Orfea během velkých her císaře Tita ( 79–81).