Důstojný kozorožec: Nejlepší alpský horolezec

Setkání s kozorožcem alpským (Capra ibex) v divoké přírodě si člověk musí zasloužit. Ne, že by bylo nutné zvíře několik dní stopovat, nebo na něj čekat v krytu. Musí se za ním jen dojít. Jenže jak druhové jméno napovídá, vyskytuje se tento turovitý sudokopytník v horách ne zrovna nízkých. A aby to bylo ještě zajímavější, v létě se drží výš než v zimě. Znamená to tedy, že v teplých měsících je k nalezení pod hranicí sněhu ve výškách kolem 2 600 až 2 800 metrů nad mořem.

Za horolezci do hor

Jestliže chcete spatřit živého kozorožce ve volné přírodě, musíte vystoupat minimálně 1 200 výškových metrů. Já se za nimi vydal do prostředí Grajských Alp v severní Itálii. Nahoru nevede žádná lanovka, což je ovšem dobře, protože jinak by zde zřejmě nebyli ani kozorožci. Člověka čeká několikahodinový výstup, při němž může sledovat, jak se s měnící nadmořskou výškou proměňuje také krajina. Od pásu lesa na začátku, přes rozkvetlé alpské louky a zakrslé rododendrony až po kamenná pole těsně pod vrcholky. V nižších polohách potkáváme po cestě mnoho kamzíků a na travnatých svazích se odevšad ozývá pískání svišťů.

Naštěstí je všude kolem dost vody, takže žízní netrpí člověk ani zvířata. Jediným problémem je velké převýšení. Odměnou za namáhavě získané metry jsou ale majestátní kozorožci v prostředí nádherných skal a zasněžených vrcholků.

Ve skalní pevnosti

Kozorožci jsou excelentní horolezci. Sledovat, s jakou elegancí se dokážou udržet na sebemenších skalních výstupcích či úzkých římsách, je nezapomenutelný zážitek. Pohybují se na téměř kolmé skále a toto umění zvládají i drobná mláďata. V severní Itálii můžete nalézt kozorožce olizující minerály na padesátimetrové, téměř kolmé stěně přehrady Cingino (Diga del Cingino).

Útesy a strmé skály používají rohatí býložravci jako svůj hlavní úkryt a zdržují se zde po většinu dne. Při nebezpečí prchají právě sem, neboť jen málokterý z predátorů by je dokázal následovat. Pouze při hledání potravy se vydávají na přístupnější místa, kde musí být ostražití především před vlky, medvědy a liškami. Na mláďata si ovšem troufne i orel.

Mírně optimistická budoucnost

Kozorožce můžete sledovat nejen v Itálii, ale také ve Švýcarsku a Rakousku, v menší míře pak ve Slovinsku, Francii a Německu. Italové jim říkají stambecco, Němci steinbock a Slovinci kozorog. Zvíře mimo jiné objevuje i ve známé slovinské legendě (viz Co ještě o kozorožcích nevíte) a rovněž ve znaku Triglavského národního parku.

Podle posledního sčítání má současná populace kozorožců více než třicet tisíc jedinců. Na jejich stavy má kromě predátorů vliv i turistický ruch, pytláci, ale také izolovanost jednotlivých skupin a potencionální možnost příbuzenského křížení. Nicméně se zdá, že počet kozorožců v rámci Alpského pohoří zdárně roste a oblast jejich výskytu se rozšiřuje. Kromě italského Gran Paradisa je tak můžete najít v okolí slovinského Triglavu a v Rakousku například v oblasti Hohe Wand.

V současné době má kozorožec v rámci IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) status „málo dotčený“. Proto je v některých zemích dokonce legálně povolen jejich lov (Rakousko, Švýcarsko, Bulharsko a Slovinsko), naštěstí s minimálním dopadem na celkovou populaci.

Sebejistě nebojácní

Kozorožec se živí se trávou a mechem, občas i větvičkami stromů. V případě potřeby se dokáže postavit na zadní, opřít přední nohy o kmen stromu a dosáhnout tak i na vyšší větve. Během léta dodržuje siestu jako správný Ital. Nejaktivnější je tedy ráno a pak pozdě odpoledne, během dne odpočívá. V zimě se jeho denní aktivita mění na nepřetržité hledání potravy. Vždy se ovšem zdržuje poblíž zdroje vody. 

Samci a samice žijí během léta v oddělených skupinách a až na podzim (na začátku říje) se skupiny samců rozpadají a každý si hledá svůj harém. V tomto období se pak horskými údolími ozývají zvuky dlouhotrvajících soubojů. Při nich se samci nejdříve postaví na zadní a pak se rozběhnou proti sobě. Jejich střet doprovází třeskutý náraz mohutných rohů. I když tyto souboje vypadají opravdu nebezpečně a mohou trvat dlouho, jen zřídkakdy při nich dojde ke zranění. Ostatně ti opravdu největší samci se sobě navzájem vyhýbají a zamezují tak případným těžkým zraněním.

Vůči lidem jsou kozorožci poměrně nebojácní. Zvědavost je zřejmá zejména u mladých jedinců – leckdy na vás shlížejí ze skalní římsy jen dva či tři metry nad vámi. V případě, že se jim něco nezdá, zafunguje osvědčený varovný systém. První jedinec, který zpozoruje potenciální nebezpečí, varuje pískáním všechny ostatní. Nicméně zejména větší samci jsou dost tolerantní, a když o vás ví, není problém přiblížit se jim i na dva metry. Například kamzíci, kteří se v horských oblastech také vyskytují, si udržují mnohem větší odstup.

S trpělivostí dojdeš nejblíž

Relativní nebojácnost kozorožců dle mého názoru souvisí i s faktem, že někteří jejich předci pocházeli ze zoologických zahrad či jiných chovů. (Do těchto „záložních rezerv“ totiž bylo potřeba sáhnout při obnově kdysi téměř vyhynulé populace.) Výraznou roli samozřejmě hraje i vzrůstající turistický ruch v oblasti. Celkově bych řekl, že jsou kozorožci vyznavači filozofie „žij a nech žít“. Přítomnost lidí tolerují víceméně bez problémů, samozřejmě při dodržení elementárních pravidel chování v přírodě. Občas se bohužel vyskytne skupinka „nadšených pomatenců“, kteří s válečným pokřikem „stáámbekóó“ pronásledují kozorožce po kopcích ve snaze ukořistit fotografii. Naštěstí jim dojde dech mnohem dříve než pronásledovaným skálolezcům, a tak mají kozorožci po pár obratných skocích většinou zase klid. 

TIP: Severoamerický kamzík bělák: Odvážný akrobat z vysokých hor

V porovnání s hlasitým halekáním a vysokohorským sprintem se mnohem víc vyplatí věnovat těmto zvířatům čas a klid. Sednout si někde poblíž a nechat kozorožce, ať se klidně pasou v okolí. Postupem času někteří zvědavější nebo flegmatičtější přijdou opravdu blízko a pozorovat je lze bez zbytečné námahy a stresu. V oblasti italského národního parku Gran Paradiso jsem takto strávil několik dní, během nichž jsem mohl sledovat chování těchto zajímavých zvířat a pořídit řadu snímků. Byl to opravdu nádherný zážitek, který mne sice stál spoustu potu, ale námahu mi bohatě vynahradila možnost vidět obratné horolezce v jejich přirozeném prostředí relativně daleko od civilizace.