Zvířata jako lidé: Důkazy zvířecího altruismu u lidoopů

Sirotci mají vždy těžký život a románové příběhy Olivera Twista nebo malé Cosetty z Hugových Bídníků dokládají, jak zcela jejich osud závisí na vůli cizích lidí. Ve zvířecí říši bývá osud osiřelých jedinců ještě bezútěšnější. Obvykle jsou odsouzeni k smrti, protože se jich nikdo neujme. V přírodě, kde jsou největší devizou geny předané příštímu pokolení, je krajně nevýhodné investovat do někoho, kdo tyto geny nenese a za péči se nemůže v dohledné době nijak výrazně revanšovat. Péče o cizího sirotka je ryzí altruismus a ten se mezi zvířaty příliš nenosí. Tým německých biologů vedený Christophem Boeschem z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii ovšem u šimpanzů z Pobřeží slonoviny opakovaně pozoroval adopci sirotků. Prokázalo se tak, že tito lidoopi jsou schopni nezištného jednání.

Sobečtí lidoopi a nesobecký čin

Vědci považovali ryzí nezištnost za jednu z vlastností, jimiž se člověk vydělil ze zvířecího světa. Na výsluní evoluce nám měla dopomoci právě to, že jsme „mistry světa“ v nezištné spolupráci. Ta dovolovala našim předkům vybřednout ze svízelných situací, kdy jedinec nic nezmůže. Dnes nabírá lidský altruismus například podoby bezplatného dárcovství krve nebo práce záchranářů vyprošťujících s nasazením vlastního života zcela cizí lidi z hořící budovy.

Dlouho se zdálo, že ani šimpanzi, naši nejbližší živočišní příbuzní, nám nemohou v tomto ohledu konkurovat. Vědci byli přesvědčeni, že lidoopi nejsou čistého altruismu schopni.

Sobeckost šimpanzů názorně demonstroval pokus americké antropoložky Joan Silkové z University of California v Los Angeles, jehož výsledky zveřejnil v roce 2005 prestižní vědecký týdeník Nature. Silková testovala šimpanze v situaci, kdy mohli získat potravu jen sami pro sebe anebo pro sebe a zároveň i pro dalšího šimpanze. Výsledek? Šimpanzům bylo celkem jedno, jestli druzí něco dostanou nebo ne. Hlavně že se k potravě dostali oni sami.

O rok později ale přistihli vědci z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii šimpanze při tom, jak podává ošetřovali spadlou tužku. Byla to akce, při které šimpanz pomohl druhému a sám z ní žádný bezprostřední zisk neměl. Vědci tak znovu stáli před otázkou, zda šimpanzi nejsou přece jen nezištnější, než si myslíme.

Pomoc z „mladické naivity“?

Tým Felixe Warnekena z lipského Planckova ústavu podezření o „dobré vůli“ lidoopů potvrdil cíleným experimentem. Vědci zavřeli šimpanze za dveře, které lidoop nemohl sám otevřít. Šimpanz ale věděl, že za dveřmi je banán, a tak za ně dobýval. Jiný šimpanz neviděl banán, ale viděl „kolegu“ marně se potýkajícího s dveřmi. Tento šimpanz měl možnost dveře otevřít. Kdyby měla pravdu Joan Silková, lidoop by se s otvíráním dveří nenamáhal. Šimpanzi však v 80 % případů dveře otevřeli a ukázali, že jsou schopni nezištného jednání.

Joan Silková nebyla výsledky lipských vědců úplně přesvědčená. Namítala, že nezištnost mohla zvířata pochytit během odchovu. Poukazovala také na fakt, že lipští vědci použili k pokusu velmi mladá zvířata, která mohla nezištně pomáhat druhým z „mladické naivity“. Starší šimpanzi, kteří se účastnili pokusů Joany Silkové, se mohli propracovat k podstatně vypočítavějšímu chování.

K tématu altruismu lidoopů pak výrazně promluvila pozorování týmu Christopha Boesche v pralesní rezervaci Thai. Závěry zveřejněné v prestižním vědeckém časopise PLoS ONE jasně dokazují, že nezištně se chovají i dospělá zvířata vyrostlá odmalička v přírodě a altruismus je tedy těmto zvířatům vlastní.

Rodina a vzdálení příbuzní

Boesch a jeho kolegové pozorovali v šimpanzích tlupách celkem osmnáct případů adopce osiřelých mláďat. Adoptivní rodič se o sirotka staral nejméně po dobu dvou měsíců, ale některé adopce se protáhly na pět let. Pěstoun o mládě pečoval podobně, jako by to dělala vlastní matka. Dělil se s ním o potravu, chránil jej při nejrůznějších konfliktech, čekal na mládě, když se na pochodu pralesem opozdilo. Nechával je spát ve svém hnízdě, jež si každý dospělý šimpanz na noc staví v koruně stromů.

Sirotků se zdaleka neujímaly jen samice, u kterých bychom mohli adopci přisoudit mateřskému pudu. V deseti případech se mláděte ujal samec a jen v jednom případě to byl jeho otec. Ve třech případech sehráli roli pěstounů bratři, ale ve čtyřech případech pečovali o mládě samci, kteří s ním nebyli pokrevně nijak spřízněni. Příbuzenské svazky tedy při adopci nehrály rozhodující roli.

Ve třetině případů proběhlo osvojení velmi rychle a pěstoun se mláděte ujal už několik dní po matčině smrti. Někdy to ale trvalo i rok a půl, než sirotek získal nového zastánce. O dvouletého samečka Yayo se začalo záhy po smrti jeho matky starat hned několik členů tlupy. Hlavním nevlastním otcem se mu stal dospělý samec Fredy, na zádech však nosili malého šimpanze místo jeho zemřelé matky čtyři další „strýčkové“.

Pomoc, když je nejhůř

Pěstoun na sebe bere skutečně náročný úkol. Mládě, které nestačí tempu ostatních členů tlupy a zaostává, se ozývá žalostným nářkem a pěstoun jako jediný z tlupy na sirotka čeká a nosí jej. Také porce potravy, které se dobrodinec ve prospěch adoptovaného vzdává, není zanedbatelná. Je běžné, když se pěstoun s adoptovaným mládětem dělí o 80 % ořechů, jejichž tvrdé skořápky musí pracně rozbíjet kamenem.

Přes všechnu péči nezajišťuje adopce osiřelým mláďatům dramaticky vyšší šanci na to, že přežijí po smrti matky déle než dva roky. U neadoptovaných sirotků se to podaří jen třetině, u adoptovaných mláďat činí podíl přeživších jen málo přes 40 %. Vědci se domnívají, že malý efekt adopce je důsledkem celkově vysoké úmrtnosti šimpanzích mláďat v pralese Thai. Mláďata často zahynou, i když zůstávají v péči své vlastní matky.

Mláďata, která osiřela ve věku do pěti let, nemají prakticky žádnou šanci, že se dožijí dospělosti. Často je u těchto velmi malých sirotků patrné drastické zpomalení růstu a vývoje. V péči kojících samic však přežívá a bez větších problémů prosperuje i mládě, které v době smrti své matky ještě nebylo odstavené. Pěstounka kojí sirotka spolu se svým vlastním potomkem.

TIP: Zoologové poprvé pozorovali šimpanze, jak k léčení používají rozdrcené brouky

Christophe Boesch došel na základě pozorování z pralesa Thai k závěru, že altruismus je šimpanzům žijícím ve volné přírodě vlastní. V místních podmínkách vidí Boesch jako jeden z hlavních faktorů pro vznik a udržování silného altruismu v šimpanzích tlupách početnou populaci místních levhartů, kteří šimpanze intenzivně loví. Smrt a zranění jsou u šimpanzů na denním pořádku a lidoopi se starají jako o poraněné členy tlupy, tak o osiřelá mláďata. Naopak, při chovu v zajetí, kde jsou šimpanzi v bezpečí a mají zajištěn dostatek potravy, je k nezištné spolupráci nic nenutí a chovají se proto ve většině případů sobecky.