Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů (2)

Námořnictvo německé říše, ať už stál v jeho čele kdokoli, představovalo z hlediska názoru na pobřežní čluny takřka přesný opak toho britského. Loďstvo císařství, Výmarské republiky i třetí říše mívalo obvykle omezené prostředky a admirálové věděli, že budou muset čelit daleko silnějším protivníkům. Členité pobřeží Evropy vypadalo jako problém, ale Němci se jej vždy snažili proměnit ve výhodu, a proto budovali silné loďstvo pro pobřežní operace.

Předchozí část: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů (1)

Německá sázka na malé lodě 

Jednoduchý a levný rychlý člun, který se dá lehce vyrábět ve velkých sériích, se tak jevil jako dokonalý prostředek pro neustálé narušování převahy Royal Navy. Bylo jasné, že takové lodě nemohou vyhrát celou námořní válku, zároveň se ale dalo předpokládat, že při správném nasazení mohou působit protivníkovi závažné materiální a psychologické škody, jelikož jej mohou přimět, aby k obraně proti nim vyčleňoval neúměrně velké zdroje. Obdobně tomu ostatně bylo i s minami, a proto Kriegsmarine věnovala velkou pozornost také minonoskám, které značně komplikovaly operace britských lodí průlivu La Manche.

Hlavním nástrojem pro toto specifické válčiště se nicméně staly rychlé čluny, německy Schnellboot či S-Boot. V mnoha zdrojích se ale objevují i pod jménem „E-Boat“, což je dobové britské označení utvořené z termínu „Enemy Boat“, tedy nepřátelský člun. Na rozdíl od Velké Británie se v Německu těšily dlouhodobé podpoře, která začala již před nástupem nacistů k moci. Hlavním dodavatelem se stala firma Lürssen.

Ta vyvinula základní design Schnellbootu na přelomu 20. a 30. let coby soukromou iniciativu na bázi konstrukce jachty, ovšem záhy začala získávat státní zakázky, protože Kriegsmarine přesně o takové čluny stála. Hned od počátku bylo zřejmé, že se jedná o mimořádně povedenou zbraň, takže ačkoli se postupně uskutečnila řada změn, například v podobě montáže pancéřovaného kapitánského můstku, základní design německého rychlého člunu se během války v zásadě nezměnil. 

Speciální skupina 

Primární oblast bojového využití těchto plavidel představoval průliv La Manche, přestože menší počet S-Bootů byl po železnici dopraven i ke Středozemnímu a Černému moři. Naproti tomu výcvik se odehrával nejčastěji v klidnějším Baltském moři, nicméně k bojovým akcím nejednou došlo i tam. Rozdíl oproti Velké Británii spočíval mimo jiné v tom, že německé námořnictvo nemělo žádný problém získávat kandidáty pro službu na S-Bootech. Kriegsmarine se těšila velkému zájmu dobrovolníků a mohla si vybírat. Preferovala ty, kdo již měli nějaký vztah k moři, ale nezřídka dávala šanci i technicky vzdělaným mladíkům z vnitrozemí.

Nedisponovala sice systémem záloh srovnatelným s tím britským, nicméně služba na rychlých člunech byla dostatečně lákavá, což ještě násobily propagandistické apely k obraně vlasti. V případě pobřežních člunů totiž bylo jasné, že jsou primárně nástrojem pro ochranu domácího pobřeží, byť válečná realita se pak ukázala být výrazně odlišná. Co ale námořníky na člunech Royal Navy i Kriegsmarine spojovalo, byly základní požadavky na členy posádek. Také Němci totiž preferovali spíše flexibilní a statečné muže s trochu dobrodružnou povahou před možná perfektně poslušnými, jenže ne tak bystrými a odvážnými kandidáty.

Podobně jako posádky německých ponorek tak i muži z S-Bootů postupně vytvořili specifickou komunitu, jež do tradic Kriegsmarine tak úplně nezapadala. Jejich symbolem se stal zvláštní odznak (Schnellboot-Kriegsabzeichen), jenž se uděloval mimo jiné za příkladné chování, úspěšnou misi, zranění v boji či vynikající velení. Neobvyklé bylo, že se jeho vzhled vyvíjel s tím, jak se měnil vzhled různých verzí člunů, v každém případě ovšem potvrzoval mimořádné úspěchy této složky – vždyť německé rychlé čluny byly z hlediska potopeného výtlaku spojeneckých lodí po ponorkách druhou nejúspěšnější složkou Kriegsmarine.

Měření sil

Britské námořnictvo silně podcenilo potenciál člunů a pobřežních sil obecně. Tato skutečnost vynikla již krátce po vypuknutí války, kdy museli překvapení Britové čelit operacím výborně připravených německých rychlých člunů a minonosek a průliv La Manche se záhy stal nebezpečnou zónou. Royal Navy proto muselo spolknout vlastní hrdost a přiznat, že rychlé čluny mají význam.

Dosud přehlížená a okrajová složka tedy získala podstatně větší podporu, na čemž měl ostatně podíl také Winston Churchill, který odvážným mužům na malých plavidlech velmi fandil již od první světové války. Oproti Němcům však Britové značně zaostávali z hlediska specifického výcviku a taktiky pro rychlé čluny, a proto jim nejčastěji nezbylo než improvizovat či napodobovat protivníka. Učili se ale velice rychle a brzy se mohli mužům Kriegsmarine rovnocenně postavit, přičemž jim pomáhal také nesmírně cenný technický vynález v podobě radaru.

Převaha mizí

Prvotní převaha německých rychlých člunů tak začala slábnout, na čemž se navíc podepisovala změna situace ve vzduchu, jelikož značné ztráty S-Bootům působily i britské letouny. Obecně lze říci, že německá taktika byla zpočátku mnohem více ofenzivní, protože šlo hlavně o útoky na spojenecké konvoje, ale také britské MTB a MGB začaly časem vyrážet do útočných akcí, aby záměrně vyhledávaly a ničily německé čluny.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Spektrum operací na obou stranách nicméně bylo daleko širší a zahrnovalo také pomoc při kladení a likvidaci min, zachraňování sestřelených letců nebo vysazování agentů. Ačkoli vítězství ve válce nakonec slavili Britové, z dlouhodobého hlediska lze konstatovat, že pro rozvoj konstrukce a taktiky rychlých člunů toho udělali více němečtí inženýři a námořníci.