Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (2)

Situace v kotli se zhoršovala každým dnem a Luftwaffe nedokázala dopravovat do obleženého města adekvátní množství zásob. To se týkalo i polní pošty a dopisy pro 6. armádu se hromadily v 500 km vzdáleném Stalinu (dnes Doněck). Po uzavření obklíčení dokonce muži ve Stalingradu několik dní nedostávali zprávy z domova vůbec.

Předchozí část: Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (1)

Trable na obzoru

S postupem času velení obnovilo doručování alespoň listovních zásilek, i když se často stávalo, že někteří vojáci nedostávali poštu i několik týdnů, zatímco jejich kamarádi obdrželi už několikátý dopis. Obklíčené muže navíc deptal fakt, že se do Stalingradu nedostávaly balíčky od příbuzných, což se projevilo hlavně kolem Vánoc. Čím více trápil obleženou 6. armádu hlad, tím palčivěji tento problém pociťovala. A právě hlad se na přelomu let 1942 a 1943 stával hlavním tématem většiny dopisů, které ještě odvážely letouny směrem do Německa.

Stejně tak sílila beznaděj, i když většina vojáků stále věřila, že je vůdce nenechá ve štychu. Svobodník Bruno Kaliga dal v poslední den roku 1942 průchod svému zoufalství: „Je to tady všechno tak bezútěšné a beznadějné. Už čtyři dny jsem nejedl chleba a žiju jenom z naběračky polévky k obědu. Ráno a večer hlt kávy a každé dva dny 100 g masové konzervy nebo 1/2 konzervy sardinek nebo trochu sýra z tuby. Hlad, hlad, hlad a k tomu vši a špína. Ve dne v noci na nás útočí letadla a dělostřelecká palba skoro neustává. Pokud se v dohledné době nestane zázrak, tak tady zahynu.“ Osudy svobodníka Kaligy po bitvě nejsou známy. 

Loučení zatracených 

Snad i těm největším optimistům muselo být v závěru ledna 1943 jasné, že se blíží konec. I přes popis zoufalé situace si však ještě v posledních dopisech uchovávali pro příbuzné špetku naděje, když psali, že Rusové pomalu slábnou a blíží se rozhodující vítězství. Možná se ale jen snažili, aby si doma nedělali starosti. Někteří vojáci byli smířeni se svým osudem a uvažovali, jaké to je padnout do ruského zajetí, zatímco jiní ujišťovali o tom, že je nepřítel živé nedostane. Většina dopisů z tohoto období má ale jeden společný jmenovatel – pisatelé se loučí se svými milovanými doma, ať už přímo, či mezi řádky.

Zajímavý pohled na poslední dny ve stalingradském kotli nabídl lékař Horst Rocholl, jenž se jako jeden z mála po válce se svými příbuznými shledal: „Německé důstojníky jsem si představoval jinak. Podplukovník v. W., lehce zraněný, taky žvaní o odjezdu, zatímco ti naši nebožáci trpělivě čekají. Ti, kdo jsou raněni nejvážněji, se většinou chovají vzorně, zatímco lehce ranění mají sklony k netrpělivosti. Já dodržím starou kapitánskou zásadu, že kapitán opouští loď jako poslední. (…) Doufáme, že nám brzy přijde pomoc zvenčí. Pokud ne, bude to brzy konec. Nikomu však nechceme nic vyčítat. Je lepší nevystavovat neúprosné stepi další německé vojáky.“

Také šikovatel Otto Kirschner se 19. ledna 1943 loučil se svou sestrou: „Milá Leni! Nenech se prosím těmito řádky vyděsit. Píši to jen Tobě samotné, nacházíme se tady v beznadějné situaci. Ještě pět minut před 12. hodinou doufáme, že přijde pomoc zvenku. Ještě pevně věříme, že budeme zachráněni. Budeme o to prosit milostivého Pána. Z domova už mi tři měsíce nepřišla pošta…“ 

Poslední letadlo

Je až s podivem, že některé dopisy psané ke konci existence kotle prošly přes cenzuru ke svým adresátům. Díky nim můžeme nahlédnout do myšlenek mužů, které německé velení dávno odepsalo, přesto se do poslední chvíle nevzdávali naděje. Vzhledem k tomu, že ze Stalingradu odlétalo stále méně letadel, a tím pádem bylo omezeno i množství odesílané pošty, snažili se muži své dopisy předávat pilotům či evakuovaným raněným. Taková psaní většinou začínají větou „Doufám, že se tento dopis k Tobě vůbec dostane“.

Skrze dopisy polní pošty se Němci doma v Říši dozvěděli o skutečné tváři stalingradské porážky. Ač propaganda dělala, co mohla, už počátkem ledna 1943 hlásila německá bezpečnostní služba, že většina obyvatelstva nepochybuje o tom, že „osud 6. armády ve Stalingradu je již zpečetěn“.

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942

Dne 23. ledna (datum se v různých pramenech liší) vzlétlo z kotle poslední letadlo Luftwaffe se sedmi pytli polní pošty na palubě. Podle některých zpráv skončily tyto dopisy na dlouhou dobu pod zámkem, protože se nacisté obávali, jaký by mohly mít vliv na příbuzné vojáků. Další korespondence pak padla do rukou Rudé armády při likvidaci kotle, takže jsou poslední myšlenky hladovějících a mrznoucích vojáků 6. armády dodnes zamčené kdesi v ruských archivech.