Drama v horském obklíčení: Ztracený prapor 36. divize US Army (2)
Za první světové války se v Argonnském lese ocitl prapor Amerického expedičního sboru odříznut za nepřátelskými liniemi. O jeho vysvobození pak dohodová vojska sváděla tvrdé boje. Ironií osudu bylo, že za druhé světové války se historie opakovala téměř navlas stejně, třebaže v jiném pohraničním pohoří. Jak skončily dramatické osudy ztraceného praporu tentokrát?
Na podzim 1944 Němci obklíčili ve Vogézách 1. prapor 141. pluku americké armády. Úkol jednotku zachránit dostali muži ze 442. plukovní bojové skupiny, která byla k 36. divizi přidělena. Jednalo se o segregovaný útvar – netvořili jej však Afroameričané, ale takzvaní nisei – tedy Japonci narození na území Spojených států.
Úvodní část: Drama v horském obklíčení: Ztracený prapor 36. divize US Army (1)
Nešlo o žádné nezkušené nováčky – 442. skupina prošla tvrdými boji v Itálii a invazí do jižní Francie. Mimo jiné nesla i hlavní tíhu střetů při postupu na Bruyères a Biffontaine. Teprve 24. října dostali její muži po osmi dnech téměř nepřetržité akce pokyn ke stažení do týla, jenže po neúspěšných snahách 141. pluku o vysvobození svých druhů z německého sevření bylo vše jinak. Generálmajor Dahluquist volal jednotku již 26. října – po necelých dvou dnech odpočinku – znovu do boje. Důstojníci velící americkým Japoncům (sami většinou bílí Američané) měli na tento přístup vlastní názor a podezřívali Dahlquista, že jejich muže záměrně používá jako příslovečnou potravu pro děla.
Záchrana od nisei
Ve 4:00 dne 27. října vyrazili muži 442. plukovní skupiny do útoku. V prvních dnech však tváří v tvář stále se horšícímu počasí a odporu Němců postupovali jen pomalu. Do boje se tak ve snaze zvrátit situaci na bojišti vrhali kromě 100., 2. a 3. pěšího praporu postupně i příslušníci protitankových a ženijních útvarů skupiny. Krok za krokem se americkým Japoncům dařilo probít se po obou stranách hřebene na vzdálenost asi 1 500 m od obklíčených vojáků. K vítanému zlepšení došlo 29. října, kdy dorazila na pomoc tanková četa. Až tehdy se 442. skupina dozvěděla důvod svého náhlého a intenzivního nasazení – totiž osvobodit 1. prapor texasanů.
V této situaci došlo k zachycení rádiové komunikace z obklíčení. Podmínky uvězněných Američanů se podle ní staly neúnosnými a kolaps jejich kruhové obrany byl jen otázkou času. Velení 442. skupiny tedy přistoupilo k závěrečnému úderu. Díky synchronizovanému postupu jednotlivých rot se podařilo sevřít Němce do kleští a jejich jednotky, zkoušené stejně náročnými klimatickými podmínkami, v podstatě rozprášit. Následujícího dne, 30. října, navázaly postupující roty 442. skupiny kontakt s 1. praporem a vyvedly ho z obklíčení.
Rozporuplné dědictví
Záchrana praporu a s ní spojená likvidace německých formací umožnila další postup a celou operaci se tak podařilo prezentovat jako velký úspěch. Ze 442. plukovní bojové skupiny se i díky její záchranné akci ve Vogézách nakonec stala nejvyznamenanější jednotkou v amerických dějinách – sešlo se v ní mimo jiné 21 Medailí cti. Toto pozlátko však mělo i svou stinnou stránku. Američtí Japonci zachránili z obklíčení 211 vojáků, sami však v osudné akci ztratili přes 800 mužů, z toho 121 padlých. Z roty I zbylo pouze osm zdravých mužů z původních 185. V rotě K, která měla na začátku záchranné akce 186 vojáků, bylo 169 zabito nebo raněno.
Generálmajor Lucian Truscott, velící VI. sboru, pod který 36. divize spadala, po obdržení hlášení o celé akci vážně uvažoval o odvolání generálmajora Dahlquista. Kvůli rasovým předsudkům navíc mnozí američtí Japonci obdrželi za své hrdinské činy nižší vyznamenání, než by jim odpovídala. K nápravě došlo až desetiletí po skončení války.
Konec války
Po náročných bojích ve Vogézách putovala 442. skupina do oblasti Přímořských Alp a na Francouzské riviéře a dočkala se tak konečně zaslouženého odpočinku a povyražení – v historii jednotky se toto období dokonce někdy označuje jako „šampaňské tažení“. Přesto však nešlo jen o čas zahálky – muži na patrolách čas od času zachytili špiona či sabotéra, a dokonce se jim podařilo i zajmout německou trpasličí ponorku.
Z dlouhodobého hlediska pak výkony amerických Japonců na evropském bojišti spolu s úspěchy afroamerických příslušníků námořní pěchoty v Pacifiku či černošských letců z útvarů jako Tuskegee Airmen pomohly v myslích mnoha Američanů vyvrátit představu, že „barevní“ vojáci budou vždy druhořadí a méně schopní než ti bílí.