Drahokamy na obloze: Jihoamerický ráj českého astrofotografa Petra Horálka

Pro astrofotografy a milovníky hvězdného nebe je Jižní Amerika skvělou volbu, zejména pokud jde o argentinskou Patagonii nebo Chile. Konkrétně chilská vysokohorská poušť Atacama představuje zřejmě nejlepší místo pro fotografování dramatických nočních scenérií s vizuálními „drahokamy“ jižní oblohy, a to z několika důvodů: počínaje jedinečnými klimatickými podmínkami (na některých místech panuje do roka i 320 jasných nocí) přes značnou nadmořskou výšku a minimální vlhkost (nikdy se vám nezarosí objektiv) až po uhrančivou „marsovskou“ krajinu s občasnými jezery či lagunami a sopkami v dáli. Zároveň tamní řídce roztroušená sídla dělí velké vzdálenosti, takže je vliv světelného znečištění velmi nízký. 

Chile navíc leží v oblasti tzv. jihoatlantické anomálie, kde slabší geomagnetické pole umožňuje, aby do vysoké atmosféry pronikalo mnohem víc energetických částic než v jiných regionech planety. Také proto se mohou fotografové stát svědky významné úrovně tzv. airglow, tedy přirozeného záření ovzduší, zejména nízko nad horizontem. Záře dodává snímkům na živosti díky svým červeným či zeleným odstínům, a někdy dokonce formuje nápadné struktury jako vlny, pásy a výjimečně i víření. Většina z nich není viditelná pouhýma očima, ale snadno je zaznamenáte pomocí běžně dostupných fotoaparátů s širokoúhlými objektivy. 

Rozzářený prach

Když už jsem zmínil nebeské jevy, jež se objevují proti obrazu jižní Mléčné dráhy, nemohu zapomenout ani na zodiakální neboli zvířetníkové světlo: Zejména na jižní polokouli, v šířkách nedaleko obratníku Kozoroha, je dobře viditelné během celých nocí. 

Jak jeho název napovídá, rozkládá se podél zodiakálních souhvězdí, kam se díváme do směru ekliptiky – roviny oběžné dráhy Země. V ní, zejména ve vnitřní části naší soustavy, obklopuje Slunce disk prachových částic: Jedná se o úlomky komet, fragmentující planetky a podle nedávných studií také o prach z povrchu Marsu. Když tedy Slunce zapadne za obzor a soumrak zvolna přechází do tmavě kontrastní noci, můžeme nad západním horizontem sledovat výrazný kužel rozptýleného světla, který se s otáčením Země pomalu pohybuje s hvězdným pozadím. Od jeho vrcholu potom pokračuje slabší světelný most přes zodiakální souhvězdí a k ránu navazuje na kužel zjevující se těsně před úsvitem nad východním obzorem. 

Nebeské pilíře

Při pozorování ze stanovišť daleko od měst lze v zodiakálním mostě najít jasnější oválnou oblast o průměru zhruba 20 úplňků, a to přesně na opačné straně, než se nachází Slunce. Nejvýš nad horizontem se vyskytuje během místní půlnoci, kdy se naše denní hvězda schovává nejníž pod obzorem. Tato přízračná neostrá záře se většinou označuje jako protisvit a vidíme ji díky efektivnímu zpětnému rozptylu slunečního světla na zmiňovaných prachových částicích – jednoduše řečeno jsou částice v uvedeném směru plně osvětleny, jako Měsíc v úplňku. Spatříte-li na nebi celé zvířetníkové světlo, od kužele přes most až k protisvitu, můžete si být jisti, že má noční obloha dokonalou kvalitu.

Jak již zaznělo, zodiakální světlo s Mléčnou dráhou je nejlépe viditelné ze zeměpisných šířek u obratníku Kozoroha, ale obecně také odkudkoliv z pásu mezi oběma obratníky, i z rovníkových oblastí. Střed Mléčné dráhy se však dostává nejvýš nad obzor právě na jižním obratníku, a tak uvedená šířka nabízí perfektní kompromis pro zachycení obou nebeských „pásů“ v plné kráse vysoko nad horizontem. Nejlepší období pro snímek, na němž se oba pilíře na obloze protínají, nastává kolem rovnodenností: Zatímco ta jarní koncem března poskytuje popsaný výhled před úsvitem, při podzimní rovnodennosti na konci září si ho lze užít už těsně po setmění. Vše, co potřebujete, je čisté nebe s absencí světelného smogu. 

Sdílená nádhera

Většina nezapomenutelných dojmů pod jižní hvězdnou oblohou obvykle nesouvisí se samotnou fotografií, ale jednoduše se zážitky. Když se narodíte a vyrostete na severní polokouli, jižní noční nebe pro vás skýtá podobné výzvy jako Nový svět pro Kryštofa Kolumba nebo obeplutí Země pro Fernanda Magellana – jehož jméno nesou zmiňovaná galaktická „oblaka“. 

„A Road to the Stars“ (Cesta ke hvězdám) - na snímku je patrné tzv. airglow (červená zář vzduchu), a také slabá záře tzv. zvířetníkového světla, která se táhne kolmo vzhůru. (foto: ESO, Petr Horálek, CC BY-SA 4.0)

Jakmile poprvé stanete na dlouhé australské pláži, náhorní plošině v Namibii, pod kokosovými palmami tichomořských ostrovů či na úpatí marsovské scenérie pouště Atacama, jde o silný okamžik. Když konečně padne noc a objeví se poklady jižního nebe, vše je nové, neznámé, vzrušující a krásné.

Pokud chcete výjimečnou atmosféru zachytit, obvykle se pokoušíte své pocity zprostředkovat fotografiemi. Většina mých snímků jižní oblohy tak ukazuje širokoúhlý pohled s maximem popisovaných pokladů: s celou jižní částí Mléčné dráhy a jejím jasným centrem i souhvězdím Štíra, s Jižním křížem a mlhovinami okolo, se strukturami a barvami nečekaně výrazné záře vzduchu, přízračným zvířetníkovým světlem, osamělými Magellanovými oblaky… Vše v jednom s impozantní krajinou. A pokud cítím potřebu tvořit součást obrazu, zachytím sám sebe mimo hlavní scénu, pouze jako svědek uhrančivé krásy přírodního dědictví, které jsme zatím neztratili.