Vláda velkoadmirála Dönitze: Konec správy Hitlerova dědictví

Na východní frontě chtěl Dönitz bojovat dál, aby zachránil co nejvíce Němců před sovětským zajetím. Současně ale hodlal vytrvat i v boji proti Angloameričanům na západě, kde se měl pokusit admirál von Friedeburg získat čas částečnou kapitulací.

Předchozí část: Vláda velkoadmirála Dönitze: Dočasní správci Hitlerova dědictví

To se mu skutečně podařilo, když maršál Montgomery přijal 4. května kapitulaci německých jednotek v Nizozemí, Dánsku a severozápadním Německu, která vstoupila v platnost 5. května v 8.00.

Hroutící se Říše

Na západ se díky tomu dostaly téměř dva miliony německých vojáků. Generál Alfred Jodl dostal od Dönitze rozkaz zabránit kapitulaci na všech frontách, zvláště na východě se mělo bojovat dál. Eisenhowerovi však bylo jasné, že Němci hrají o čas a jde jim jen o to, aby se co nejvíce vojáků a civilistů dostalo do oblasti pod kontrolou západních Spojenců.

Nakonec Jodl na jednání v Remeši po tlaku spojeneckých vyjednavačů a po konzultaci s velkoadmirálem souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací na všech frontách. „Muži a ženy Německa,“ ozval se 8. května z rádiových přijímačů Dönitzův hlas, „základy, na nichž stála třetí říše, se zhroutily. Máme před sebou těžkou cestu. Nechci na této trnité pouti zůstat za vámi. Pokud mi to povinnost přikáže, setrvám ve svém úřadě a pokusím se vám pomoct, jak jen bude v mých silách. Pokud mi povinnost přikáže, abych odešel, učiním v zájmu národa a říše i tento krok.“

Po kapitulaci Speer navrhoval, aby se vláda rozpustila, ale Dönitz a ostatní ministři se domnívali, že budou úřadovat v poražené zemi dál jako prozatímní vláda. A skutečně jim to po dobu dvou týdnů Spojenci umožnili. Dne 12. května přijeli do Flensburgu generálmajor americké armády Lowell W. Rooks a jeho britský zástupce brigádní generál E. J. Foord, jejichž úkolem bylo spolupracovat s Dönitzovou „loutkovou vládou“. Spojenci ji hodlali využít k snadnější správě Německa a poslední nacistický kabinet měl pouze vykonávat příkazy vítězů.

Dönitzovo malé království

Dönitz se snažil navenek distancovat od dosavadních chybných kroků Hitlerovy vlády a zvěrstev, jež páchala německá vojska, což se projevilo mimo jiné i tím, že odmítal jakoukoli spolupráci s Ribbentropem a Himmlerem. Byl však silně mimo realitu a hlásal, že setrvá ve funkci, dokud si Němci nezvolí nového vůdce.

I po podpisu bezpodmínečné kapitulace byly ulice a domy ve Flensburgu vyzdobeny symboly nacistické moci a vojáci SS se tu zdravili pozdravem „Heil Dönitz“. Sám velkoadmirál si výkon úřadu prezidenta užíval – nechal se vozit ze sídla vlády do svého bytu, asi pět set metrů, velkým opancéřovaným mercedesem, který dostal od Hitlera.

Krom toho, se v ospalém Flensburgu mnoho převratného neudávalo. Jak se ve svých pamětech vyjádřil Albert Speer: „Naše vláda byla nejen bezmocná, vůbec nikdo ji nebral vážně. Sepsali jsme memorandum do prázdna, pokusili se zakrýt naši nedůležitost zdánlivou činností. Každé ráno v deset hodin se v takzvaném kabinetním zasedacím sále, bývalé školní třídě, konalo zasedání kabinetu. (…) Na jedno zasedání přinesl úřadující ministr pro výživu ze svých zásob pár lahví žitné. Donesli jsme si ze svých pokojů sklenice a hrnky a hovořili o tom, jak je třeba proměnit kabinet, aby lépe vyhovoval aktuálním poměrům.“

Bezmocné figurky

Až 20. května dali vrchní sovětští představitelé jasně najevo, co si myslí o takzvané flensburské vládě. Nazvali ji Dönitzův gang a tvrdě kritizovali i pouhé představy, že by si tento kabinet měl udržet jakoukoliv výkonnou moc. Po dohodě se sovětskou vojenskou misí se nejvyšší anglo-americké velení rozhodlo ukončit činnost vlády a její členy zatknout. K tomu došlo 23. května. Toho dne odvedl britský důstojník Dönitze, von Friedeburga a Jodla ke generálu Rooksovi, který je v přítomnosti britského a sovětského zástupce informoval o rozpuštění vlády a jejich zatčení.

TIP: Honba za Martinem Bormannem: Kde skončila Hitlerova „hnědá eminence“?

S rozpuštěním vlády také přestalo existovat německé vrchní velitelství a v Německu tak přestala fungovat jakákoliv, byť velmi pochybná, centrální autorita. Mocenské vakuum bylo ukončeno až 6. června, kdy vznikla dohodou čtyř mocností – Spojených států amerických, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu takzvaná Spojenecká kontrolní komise, která převzala přímou správu okupovaného Německa.