Vláda velkoadmirála Dönitze: Dočasní správci Hitlerova dědictví

Po Hitlerově smrti se dne 30. dubna 1945 nejvyšším představitelem v agonii se zmítající nacistické třetí říše stal velkoadmirál Karl Dönitz, dosavadní vrchní velitel Kriegsmarine. Do úřadu říšského prezidenta jej navrhl před svou sebevraždou samotný Hitler, který tak ocenil velkoadmirálovu loajalitu. Ta byla naprostá a slepá, Dönitz byl známý tím, že Hitlerovi neustále pochleboval. Dosavadní „korunní princové“ – říšský maršál Hermann Göring a říšský vůdce SS Heinrich Himmler – upadli nenadále v nemilost.

Pokusili se totiž sami chopit moci, respektive uzavřít separátní mír se západními Spojenci ještě v posledních dubnových dnech, čímž se v očích svého vůdce stali zrádci.

Devětadvacátého dubna 1945 proto Hitler jmenoval svým nástupcem (doslova hlavou státu – Staatsoberhaupt) s tituly říšského prezidenta (Reichspräsident) a vrchního velitele ozbrojených sil. V témže dokumentu jmenoval ministra propagandy Josepha Goebbelse předsedou vlády s titulem říšský kancléř. Výše jmenované, Himmlera a Göringa, zároveň vyloučil ze strany.

Velkoadmirál hlavou státu

Tím se Hitler částečně vrátil ke starému výmarskému státoprávnímu uspořádání, aby nemusel jmenovat někoho svým nástupcem s titulem „vůdce“ (Führer), se kterým byly neodmyslitelně spjaty neomezené pravomoci ve správě státních záležitostí. V tom ale právě tkvěl největší problém vlády – nebylo totiž jasné, kdo má při rozporech kabinetu rozhodující slovo, zda říšský kancléř, nebo říšský prezident. Dönitz tak podle zákona nemohl sesadit ani říšského kancléře, ani žádného z ministrů.

Další komplikaci pro novou říšskou vládu znamenala Goebbelsova sebevražda, kterou spáchal s celou rodinou v bunkru pod říšským kancléřstvím den po svém vůdci 1. května 1945. Dönitz se už od poloviny dubna nenacházel v Berlíně, ale v městě Plönu v Šlesvicku-Holštýnsku na severu Německa. Zde také 30. dubna obdržel telegram od Martina Bormanna (vedoucího Hitlerovy kanceláře a hlavní kanceláře NSDAP), který mu sděloval, že jej vůdce jmenoval svým nástupcem.

TIP: Honba za Martinem Bormannem: Kde skončila Hitlerova „hnědá eminence“?

O Hitlerově smrti se přitom Hitlerův tajemník ani nezmínil. Dönitzova odpověď byla oddaně ponížená: „Zůstanu Vám vždy a neotřesitelně věrný, udělám vše pro to, abych Vás vysvobodil z Berlína.“ Skutečně se o to pokusil – vůdce měli zachránit mladí námořníci, z nichž téměř všichni za beznadějný pokus o proniknutí do obklíčeného města zaplatili životem.

Druhého dne se Dönitz dozvěděl o Hitlerově smrti a v rozhlasovém projevu se obrátil k obyvatelstvu: „Ženy a muži Německa, vojáci branných sil, náš vůdce, Adolf Hitler, padl. Celý národ se mu poklonil s nejhlubší úctou a smutkem. Vůdce mě určil za svého nástupce. Přejímám vedení německého národa s vědomím, o jak osudový úkol se v této těžké hodině jedná.“

Staronový kabinet

Druhého května odstoupili zbývající ministři dosavadního Hitlerova kabinetu sídlícího rovněž v Plönu. Po Goebbelsově sebevraždě musel Dönitz narychlo obsadit uvolněné místo říšského kancléře a jeho volba padla na osvědčeného veterána předchozích vlád a jednoho z odstupujících ministrů – hraběte Lutze Schwerin von Krosigk.

Toho nový říšský prezident pověřil jako takzvaného vedoucího ministra (Leitender Minister či Reichskanzler) sestavením nové vlády, která se poprvé sešla 2. května v Eutinu. Odtud však vzápětí uprchla před postupujícími britskými jednotkami (které téhož dne dobyly nedaleký Lübeck) až na samotný sever Německa, do Flensburgu ležícího jen pár kilometrů od dánských hranic. Tam měli své sídlo ve skromné budově námořní akademie ve čtvrti Mürwik.

Bylo nutné narychlo ustavit vládní administrativu. Dönitz si podržel titul říšského prezidenta, ministra obrany a vrchního velitele ozbrojených sil. Hlava státu se rozhodla, že bude i nadále používat titul velkoadmirál. Funkci kancléře přijal Lutz Schwerin von Krosigk, jenž kromě toho řídil ministerstvo financí a resort zahraničních věcí.

Dokončení: Vláda velkoadmirála Dönitze: Konec správy Hitlerova dědictví

Téměř všichni ministři byli bývalými členy předchozího kabinetu: Albert Speer – ministr hospodářství a zbrojní a válečné výroby, Otto Georg Thierack – ministr spravedlnosti, Herbert Backe – výživa, Julius Dorpmüller – doprava a pošta, Franz Seldte – práce. Vnitro řídil jediný nováček mezi ministry – Wilhelm Stuckart, dosavadní tajemník téhož ministerstva a autor protižidovských takzvaných norimberských zákonů.